„Je to jako když spolu jamují Pearl Jam, Cinderella a Poison.“ Těmito slovy před dvaceti lety popisoval jeden z tuzemských kritiků debutové sólové album Zakka Wyldea. Tehdy jedné z nejzářivějších kytarových hvězd na světě, která se do srdcí fanoušků nesmazatelně vryla deskami „No Rest For The Wicked“, „No More Tears“ a tehdejším čerstvým šlágrem „Ozzmosis“ z dílny Ozzyho Osbournea. Představa, jak si své nápady přehazují Stone Gossard, Tom Keifer a C.C. DeVille, je skutečně trošku bizarní, ovšem na desku „Book Of Shadows“ tato definice opravdu docela pasovala. Album ale nemělo kýžený dopad, většina fanoušků chtěla slyšet Wyldeovy řádně zahuštěné laufy a ne takřka výhradně akustické album, stavící spíše na náladách a pocitech.
Wylde se v průběhu dalších let střídavě vracel k Ozzymu, aby se s ním zase rozcházel a zejména postavil vlastní kapelu Black Label Society, kde opět dominovaly jeho tvrdé kytary. Roky plynuly a „Book Of Shadows“ už zapadala dávno prachem. Nikdo by si proto nepomyslel, že přesně dvacet let od jejího vydání se objeví druhé pokračování. Už jen podle pojmenování po debutu, jen s přiřazenou obligátní dvojkou, bylo jasné, oč půjde. Samozřejmě, v případě „Book Of Shadows II.“ se jedná opět o odlehčený materiál, který toho nemá moc společného s tvorbou Ozzyho Osbournea ani Black Label Society. Že by tedy opět vyvolávání duchů starých jamů Pearl Jam, Cinderelly a Poison?
V podstatě ano, protože tahle charakteristika platila pro debut, platí i pro jeho pokračování. Nejdůležitější je opět písnička samotná, čímž na povrch vystupují klasické americké tradice, zlaté časy amerických písničkářů přelomu šedesátých a sedmdesátých let a proto na posluchače hned od úvodních tónů dýchne atmosféra Fleetwood Mac, The Byrds či Boba Dylana. Dané je to zejména hojným využíváním akustické kytary, když ta zkreslená se dostává ke slovu pouze v sólech. Hned od úvodní „Autumn Changes“ tak Wylde vyložil všechny karty, se kterými v tomto kole hodlá hrát. Nejsou překvapivé, tedy pokud znáte první „Knihu stínů“ a nemáte jej zafixovaného pouze jako divouse od Ozzyho.
Deska se poslouchá příjemně, protože do takových věcí jako „Tears Of December“, „Darkest Hour“ či zejména „Lost Prayer“ se Zakkovi povedlo nacpat až překvapivé množství emocí, jenž prostupují posluchačovým vědomím a dokáží vykouzlit nejroztodivnější pocity. Potud v pořádku. Jenže jak stopáž postupuje a jede se prakticky v neměnném tempu bez využití dalších nástrojů (občasné hammondky pomiňme), začne se pozornost trochu ztrácet. Wylde totiž tentokrát stopáž natáhl až na celou hodinu, což z „Book Of Shadows II.“ v dnešní uspěchané době činí záležitost na jeden zátah prakticky neuposlouchatelnou, byť se hlavní protagonista snaží, seč může, upoutat zajímavými vokálními linkami i neotřelými kytarovými sóly.
Žejdlík piva i sklenička whiskey je dopita. Už zmizela i kocovina a Zakk se z ní potřeboval vyzpívat. Zvolil vhodnou formu, ovšem je otázka, jestli jej posluchači nechtějí spíše opět vidět zpoceného, v pořádném transu, s vyhulenou kytarou, jak za koncert vylemtá dvacet kelímkáčů. Ty může uklidnit, že „Book Of Shadows II.“ rozhodně neznamená konec kariéry Black Label Society, nýbrž jen takové ukročení stranou, které možná z letošního Metalfestu udělá Portu.
|
