„Každej blbec, kdo vrátil lístek.“ Tahle věta zazněla z nekonečného davu, který v neděli po desáté večer opouštěl areál pražského letiště Letňany a plně tak vystihovala, co se odehrávalo dvě a půl hodiny předtím. Shrňme tedy napřed fakta a události, které předcházely pražskému vystoupení australské legendy AC/DC. Tu v posledních letech totiž střídá jedna pohroma za druhou. Nejprve se s hudební kariérou musel nadobro rozloučit motor kapely, kytarista Malcolm Young, který s těžkou duševní nemocí žije v ústavu. Poté, co jej velmi obratně nahradil (jako už v roce 1988, kdy se Malcolm léčil z alkoholismu) jeho synovec Stevie Young, přišla další rána, když na bubeníka Phila Rudda prasklo, že plánoval vraždu svých obchodních přátel a posléze u něj policie při razii našla i drogy. Soud a vězení (byť jen domácí) na sebe nenechaly dlouho čekat. I tady ale náhrada proběhla tak nějak v klidu, protože na bubenickou stoličku usedl sympaťák Chris Slade, který už byl členem AC/DC na začátku devadesátých let a nabubnoval výtečné album „The Razors Edge“. A aby toho nebylo málo, letos na jaře to musel vzdát i zpěvák Brian Johnson. Kvůli problémům se sluchem, které by mohly vést až k absolutní hluchotě. Vypadalo to už hodně špatně, když v tu chvíli přišel jako Bůh spásy… Axl Rose.
A to je ten fakt, se kterým se řada fanoušků nesmířila a proto se někteří rozhodli vrátit lístky. Nad tím člověk sice může nevěřícně kroutit hlavou, ale budiž, je to každého věc. Jen lze suše konstatovat, že ten, který vrátil, prohloupil a přišel o jedinečnou show, která se už nikdy nemusí opakovat. Právě totiž i v Praze se v neděli psaly dějiny rock n´rollu. A to moc dobře vědělo těch šedesát tisíc lidí, kteří si cestu do Letňan našlo. Kolik jich bylo nespokojených s Axlovým výkonem, to by člověk spočítal na prstě jedné ruky, přestože ještě cestou na místo, v autobuse vypraveném z plzeňského nádraží agenturou Ozzy a Potkan, sem tam nějaký ten pivní strejc (kterých na koncertě bylo překvapivě mnoho) remcal, kdo že to vlastně ten Axl vůbec je a že neví, jestli neměl radši zůstat doma a dívat se, jestli Rus porazí Ameriku nebo jestli si Kanada poradí s Finem. Pche…
Pražský magistrát už několik dnů před koncertem varoval, že mohou nastat problémy s dopravou, což nakonec nebylo nijak strašné, určitě nic proti několika uzavírkám na D5, které cestu na místo konání protáhly nakonec na skoro tři hodiny. Do areálu, který kromě policie hlídala také armáda, proto dorážíme pár minut před pátou, kdy se na pódiu začíná připravovat česká trojice Doctor Victor. Vedro je skoro k zalknutí a proto by pivo docela bodlo. Že bude prodej nápojů bezhotovostní, se vědělo už předtím. Proto se s kamarádem Jonatánem pídíme po kartách, na které si lze pivo koupit. Vystojíme jednu frontu. „Tady karty jen dobíjíme, musíte támhle k tomu stánku.“ Míříme tedy do druhé fronty. Tam kupujeme kartu za pět set korun, když si předtím vyslechneme z útrob buňky zoufalý hlas sdělující: „On už ten terminál zase nejde…“ Tak a hurá pro pivo, do další velice dlouhé fronty… Bereme tři. Podávám obsluze kartu s pětistovkovým kreditem. Dostávám tři piva a padá mi brada. Z terminálu na mě svítí zůstatek 145 Kč. 355 korun za tři piva??? Ony jsou to počty jednoduché. Pětadvacet korun strhli hned za aktivaci karty, šedesát korun se zaplatilo za kelímek a padesátka za tu teplou břečku. Navíc zpět do další fronty pro novou kartu, protože za 145 korun při těchto zlodějských cenách toho člověk moc nepořídí. Další fronta, další uřadování, další stávka terminálu.
Ceny karet a nápojů jsou nastavené tak, aby návštěvník vždy neutratil všechno, co na kartě je. Zbytek peněz si sice pak mohl vyzvednout na určených místech, ale stůjte další frontu, když se kolem vás desetitisíce lidí valí ven. Prostě tento systém bylo jen prachsprosté tahání peněz z kapes fanoušků, za což organizátorům patří jednoznačně vyřčené FUCK OFF!
Člověk tak syčí vztekem, ještě než začne vůbec hrát první kapela. Doctor Victor nastoupili ve čtvrt na šest. Hned od začátku tahle trojice z Prahy zaujme nejen sladěnou image, kdy zejména frontman ve zvonáčích působí sympaticky, ale i výtečnou hrou, která se pohybuje někde na pomezí sedmdesátkového hard rocku, blues rocku a neopomíjí ani vlivy grunge. Start měla tahle parta výborný, jenže posléze se jejich show začíná rozmělňovat, jak skoro až divadelními vsuvkami s příchutí maloměšťácké taškařice, tak zbytečným sólováním členů souboru. To je na předkapelu, která má vyhrazeno něco přes půl hodiny, přece jen zbytečný luxus.
Ten si odpustila druhá formace, tentokrát z amerického Nashvillu, Tyler Bryant & The Shakedown. Ta od začátku vsadila na hřmotný blues rock, kterému dominuje výtečná kytara hlavního protagonisty a je z něj cítit Amerika každým coulem. Ovšem během jejich setu posluchači začíná docházet, že ač je kapela instrumentálně velmi zručná a po stránce image výborně vystajlovaná (bubeník z pár desítek metrů připomínal vizuálně mladého Stevena Adlera), její nápady nejsou zas tak silné, aby se mohla zařadit po bok stylově spřízněných, ovšem mnohem zdatnějších kolegů, jako je třeba Cinderella nebo Great White. I publikum je jak při vystoupení Doctor Victor (kde navíc neustálé hecování a pokřikování AC/DC, AC/DC působí trochu trapně), tak i Tyler Bryant & The Shakedown velmi vlažné. Což se ale dalo čekat, protože ty masy lidí tu byly kvůli jediné kapele.
Ta se ohlásila ve tři čtvrtě na osm. Nekoná se žádné Axlovo typické zpoždění (člověk si vždycky vzpomene na obě zastávky Guns N´Roses v Praze v letech 2006 a 2010, kdy se začínalo v půl dvanácté), intro jede na plné obrátky a najednou tu stojí celá kapela. Axl Rose, Angus Young, Stevie Young, Cliff Williams, Chris Slade. Axlův pokřik „are you ready?“ okamžitě nažene husí kůži a už v tu chvíli je jasné, že tohle byla skutečně vynikající volba, a když o tom člověk tak přemýšlí, tak možná jediná logická. Sice ze strany fanoušků padala jména jako Udo Dirkschneider, Angry Anderson nebo Marc Storace (všichni pochopitelně dobří zpěváci), ovšem AC/DC jsou hvězdy první velikosti a musí vedle sebe mít sobě rovného. Axl hvězda je. A jaká! A angažování nějakých joudů z nepřeberného množství revivalů, to bylo snad myšleno spíše jako sranda…
Začíná se s „Rock Or Bust“, tedy titulní věcí z posledního alba. Trůn pro Axla, na kterém kvůli zlomenině nohy proseděl několik předchozích koncertů (jak s AC/DC, tak s Guns N´Roses, kteří letos slaví svůj veliký comeback) zůstává osiřen a frontman si to vykračuje po pódiu jako lev v kleci. Výtečně tak doplňuje šílejícího Anguse, se kterým se dokonce několikrát vypraví na dlouhé molo mezi návštěvníky. První eso z rukávu se tahá se „Shoot To Thrill“ ze slavné desky „Back In Black“. Z kapely stříká ohromné množství energie, což je trochu nepoměr proti vystoupení, které se uskutečnilo loni při předávání cen Grammy, kdy už projev AC/DC zněl trochu unaveně, jakoby se chystali do důchodu. Při vší úctě (a že je veliká) k Brianu Johnsonovi… O dvě dekády mladší Axl tuhle australskou legendu pokropil živou vodou.
„Dobrý večer, dobré ráno. Rád vás vidím,“ uvedl se Rose a jelo se dál s obrovským nasazením. V „Back In Black“ nebo „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ se Axlův hlas zařezává do uší jako cirkulárkový kotouč a proti baladickým polohám, kterými nešetří v Guns N´Roses, přidává více údernosti a hlasitosti. Pozornost na sebe ale strhává pochopitelně i Angus Young a proto návštěvníkovi začíná docházet, že tohle bude večer ve znamení dvou velkých mužů (vzrůstem sice moc ne, protože ani Axl není žádný hromotluk), když doprovodná sekce v podobě rytmického kytaristy Stevie Younga, basisty Cliffa Williamse a neskutečného dělníka,
holohlavého Chrise Sladea (komu ten večer chyběl Phil Rudd?) zůstává spíše v útrobách pódia. Nedošlo k tomu, jak bývá Axlovým zvykem, že by veškerou pozornost chtěl strhnout na sebe, ovšem tady se o ní dělil poctivě s Angusem.
Jelo se stále ve vysokých obrátkách, protože AC/DC vsadili na své největší hity (čímž odřízli desky jako „Flick Of The Switch“, „Fly On The Wall“, „Ballbreaker“, „Stiff Upper Lip“ a bohužel i „Blow Up Your Video“) jako „Thunderstruck“, „High Voltage“, „Rock n´Roll Train“, aby se posléze nad pódiem rozhoupal veliký zvon, který uvedl slavnou „Hells Bells“. Tady přece jen došlo k pár zaškobrtnutím a to nejen ze strany Axla (což by se dalo očekávat, protože vždycky tvrdil, že je ta skladba velice složitá), ale i Anguse Younga, kterému jakoby se tam v jednu chvíli popletly prsty. Ale i to je síla autentického zážitku. Ten rtuťovitý kytarista předvedl i při „Sin City", kdy předvedl sólo se svou kravatou. V tu chvíli se očekával legendární striptýz, na který ale nedošlo. Ono už by to v těch jedenašedesáti letech nebylo asi to pravé. Nadchla i „You Shook Me All Night Long“ a „Whole Lotta Rosie“, aby si pak Axl vybral trochu slabší část, takový svůj oddychový čas v „T.N.T.“, která mu ten večer nesedla asi úplně podle představ.
Finále ovšem bylo grandiózní. „Let There Be Rock“, interpretovaná v až v divošském provedení, kdy Angusův riff a Axlův jekot rvali uši, plynule přešla do dlouhého kytarového sóla, během kterého Angus předvedl vše ze svého legendárního repertoáru, včetně válení se po pódiu ve spršce konfet. Když sólo skončí, Axl děkuje publiku, loučí se, každý ví, že tohle je hra jen tak na oko. Brzy začíná scéna hořet a je jasné, co přijde. „Highway To Hell“. To publikum sbírá zbytky sil a nad Letňanami se ozývá hromový chorál. Pak dochází k překvapení, když AC/DC zařazují výbornou „Touch Too Much“, kterou dle Axlových slov nikdy nehráli. Konec už byl každému jasný. Scénu ovládly kanóny a začíná se hrát „For Those About To Rock (We Salute You)“, kde sice ve vypjaté poloze v závěru skladby Axlovi nepěkně přeskočil hlas, ovšem ohňostroj a klasické Roseovo „good fuckin´ night“ už avizují neodvratný konec koncertu.
Je po všem, je dobojováno a dlužno podotknout, že je to veliké vítězství…
Ano, tihle AXL/DC mají smysl. Je jasné, že kapitola s Brianem Johnsonem u AC/DC skončila. Dokonce se začíná spekulovat o tom, že turné „Rock Or Bust“ nebude tím posledním, které z této spolupráce vzejde. Australská elektrárna je totiž v současnosti rozžhavená do běla.
Setlist AC/DC: Rock Or Bust, Shoot To Thrill, Hell Ain´t A Bad Place To Be, Back In Black, Get Some Rock n´Roll Thunder, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, Rock n´Roll Damnation, Thunderstruck, High Voltage, Rock n´Roll Train, Hells Bells, Given The Dog A Bone, Dog Eat Dog, If You Want Blood (You Got It), Sin City, You Shook Me All Night Long, Shoot Down The Flames, Have A Drink On Me, T.N.T., Whole Lotta Rosie, Let There Be Rock, Highway To Hell, Touch Too Much, For Those About To Rock
|
