V poslední době se nepřestávám divit tomu, co všechno je možné vytvořit jen a pouze za pomoci počítačových programů. Např. nechápu, že něco tak komplexně složitého, jako jsou hudební orchestrace, může zastat dokonce i (šikovný) samouk v podstatě doma na koleni, aniž by nakonec nebyly rozdíly mezi umělou a živou produkcí do uší bijící. Dříve se v metalu nejčastěji suplovaly bicí, dnes je možné kromě zpěvu kamuflovat všechno. Jistě, jde o neodvratný a logický vývoj, jehož určitý předobraz už dávno probíhá ve filmovém světě za pomoci CGI triků, jestli se s tím však dá snadno smířit, to už je věc jiná. Nemůžu říct, že bych si neužíval spektakulární hollywoodské filmy plné PC animace, něco takového ale beru jako rychlé odreagování nemající za účel nic jiného, než na chvíli vyčistit hlavu od často divoké reality. S muzikou je to však jiné. Když se zaposlouchám do velkolepých - a pro náladotvorbu skladby zásadních - symfonií s vědomím, že to vše způsobil pouze neživotný software, o kus zážitku se zkrátka cítím neodvratně ošizen (nehledě na to, že zkušený posluchač už po krátkém čase odhalí syntetický zvuk i dosti schematické počítačově-orchestrální vzorce). Jde samozřejmě o otázku peněz, osobně bych si také nemohl dovolit najmout Pražskou filharmonii, jakmile však počítačové triky nahrazují většinu instrumentů, mám pocit, že poslouchám odosobněné a z podstaty falešné tóny. A s tím se já osobně smiřuji docela těžko.

Pagan, 22. 1. 2017