Nevím, zda je to problém i jiných žánrů, ale pokud se power metalu týká, nemá to jeho fanoušek vždy lehké. Ponechme stranou špatné a mnohdy dětinské obaly alb, to je věc sice málo chvályhodná, lze se nad ní však snadno pousmát a rychle přejít k samotnému poslechu. Jenže také tam číhá nejedno riziko, z těch nejmarkantnějších konkrétně dvě. Až příliš často se musíme jako příznivci stylu potýkat se špatným zvukem, který je schopen udupat i nadprůměrně kvalitní hudbu. Zároveň s tím se však rozmohl další nešvar, jenž je v důsledku úplně stejně nebezpečný a kterým je nevýrazný zpěvák. V současné době můžeme kapely s (pod)průměrným vokalistou počítat na desítky, přičemž se zdá, že tento negativní trend stále nabývá na intenzitě. Nabízí se tedy otázka, čím to je? Jednou z hlavních příčin bude jistě absence kritického nadhledu, jinými slovy dozoru zkušeného dramaturga, který by byl schopen do své tvorby až příliš zahleděným muzikantům otevřít oči (lépe řečeno odšpuntovat uši). Při dnešních technických možnostech, kdy desku může vydat téměř kdokoli a kdykoli, se hudebníci příliš ledabyle a bezhlavě vrhají do nahrávacího procesu, na jehož konci stojí lákavá vidina plnohodnotné desky jako důkazu jejich tvůrčích schopností. Jenže opak je pravdou, a pokud není přítomen např. kvalitní producent, výsledek bývá tristní a pro muzikanty jen a pouze kontraproduktivní (opravdu nechci použít slůvko směšný). Je jasné, že každá kapela nemůže mít v čele machry jako Michael Kiske nebo Jorn Lande, na druhou stranu je přece obrovská škoda, když často značnou nápaditost hudební složky a obrovskou práci, stejně jako finanční náklady umrtví špatný vokalista (zvuk). Chtělo by se tedy za pomoci starého přísloví zvolat: „Bez peněz nejen do hospody, ale ani do studia nelez!“

19.2.2017 Pagan