Že do Plzně přijede živoucí texaská legenda ZZ TOP živilo fanoušky klasického rocku ze západní části naší republiky už od Vánoc. Přestože texasští fousáči nejsou v našich končinách úplnými cizinci, do města piva zavítali letos úplně poprvé a pro západočeskou metropoli se jednalo o skutečnou událost. Kdy se totiž povede, že se právě na tomto místě objeví hvězdy světového formátu? Plzeňský zimní stadion, dnes honosně pojmenovaný Home Monitoring Arena (fuj…) to zažil před osmi lety, když hostil legendárního Alice Coopera a pak až teď.
Že se v případě Home Monitoring Arena jedná o zimní stadion, bylo v den konání koncertu ZZ Top úplně jedno. Ten den stoupala rtuť teploměru pomalu k bodu varu, padaly teplotní rekordy, pivo, podávané na zahrádkách, lemujících cestu k dějišti koncertu, rychle teplalo. Že se člověk ubírá po Doudlevecké ulici správným směrem bylo jasné už při letmém pohledu na chodníky, kde se to jen hemžilo odrostlými ročníky s tričky rockových legend a nezřídkakdy už s šedivějící a řídnoucí kšticí, nouze nebyla ani o neholené motorkáře. Ano, přesně tohle jsou fanoušci ZZ Top. Kapela to dobře ví a proto svou image vybrousila už před drahnými časy (a to si vemte, že v dobách debutu na začátku sedmdesátých let byl Billy Gibbons skutečný holobrádek) a dnes si ji bez megadlouhých vousů hlavních představitelů nikdo nedovede představit.
Zimní stadion (zůstaňme u tohoto mnohem lepšího označení) se otevřel úderem sedmnácté hodiny a proto se nedočkaví fanoušci, toužící alespoň po kousku stínu, kterého na place před ním moc není, hnali dovnitř. Že bude plno, bylo jasné už dlouho dopředu, přesto se ještě několik posledních vstupenek prodávalo před začátkem akce. Nakonec pořadatelé vyhlásili full house, což byla návštěvnost čítající necelých deset tisíc fanoušků. Na zasloužilé rockery, kteří hrají už dobrých padesát let, je to velmi slušné číslo. Avšak než došlo k jejich vystoupení, přišla na řadu předkapela. Zvěsti, že to bude tuzemský Katapult se naštěstí nepotvrdily a návštěvníkům se předvedla losangeleská parta The Red Devils. Kapela, která působila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy scénu osvěžovala přívalem klasického blues rocku a kdy také spolupracovala se samotným Mickem Jaggerem (The Rolling Stones). „Jsou to takoví tvrdší Creedence,“ poznamenal zasloužilý šedesátník s mušketýrským knírem a šedivými dlouhými vlasy. Ano, proč ne. Vlastně i tak by se dala hudba The Red Devils charakterizovat. Jejich necelá hodinka ale utekla jako voda a kapela ještě než začala nudit, se pakovala z pódia. Do zákulisí je vyprovázel slušný potlesk, ale většina přítomných nemyslela na to, co právě viděla.
Odbíjí osmá a je to tu. Na pódiu pochodují oni… skuteční Trés homrés. Billy Gibbons, Dusty Hill a Frank Beard. Nerozlučná trojice, která spolu hraje už od roku 1969, aniž by se byť jedinkrát pokusila o korekturu sestavy. Tomu se, panečku, říká soudržnost a bylo to znát hned od prvních tónů úvodní skladby „Got Me Under Pressure“, ze slavné a megaúspěšného alba „Eliminator“ z třiaosmdesátého. ZZ Top nemají aktuálně na trhu žádnou novou desku, ta poslední „La Futura“ vyšla před pěti lety a tak bylo jasné, že playlist akutálního „The Tonnage Tour“ bude průřez jejich dlouholetou kariérou. Jakýmsi „Greatest Hits Tour“. Popravdě řečeno, právě na tohle většina přítomných čekala. A právě proto ožila při těch nejprovařenějších písních (opět z desky „Eliminator“) „Gimme All Your Lovin`“, „Sharp Dressed Man“ a „Legs“.
Ovšem nedá se říct, že by tyhle skladby byly jasnou páteří koncertu. Velmi dobře vyzněla třeba „My Head`s In Mississippi“, kterou kapela vsunula do bloku převzatých skladeb, kdy Dusty Hill odložil i svou baskytaru a postavil se ke klávesám. Koncert pochopitelně gradoval ve zmíněných hitovkách, které už připravili živnou půdu pro velký návrat kapely v přídavcích. Ty obstaral průlomový singl kapely „La Grange“ ze třiasedmdesátého, kde Gibbons předvedl menší kytarovou exhibici (ne nadarmo se k němu, jako ke svému vzoru odvolávají takoví muzikanti jako Slash nebo Joe Perry) a o dva roky mladší „Tush“.
Ovšem ani to nebyl definitivní konec. Frank Beard si na své bubenické stoličce zapaluje cigáro (a tím riskuje, že by si jej k podání vysvětlení mohla předvolat městská policie), vrací se Gibbons a Hill, když kytarista vypálí důvěrně známý začátek slavné elvisovky „Jailhouse Rock“. Hill se staví k mikrofonu a bere si tuhle skladbu za svou. Vše trvá jen něco přes dvě minuty, pak celá trojice mizí v zákulisí. Čeká jí totiž velmi rychlý přesun na další štaci, kterou je město Lörrach na pomezí Německa a Francie.
ZZ Top udělali v Plzni rozhodně velice slušný dojem a ukázali, že to jde i bez okázalé pódiové show, protože tihle trés hombrés si vystačili se svými nástroji. Žádná pyroshow, žádná obří projekce, žádné ohňostroje (v útrobách zimáku by to samozřejmě ani nešlo). Jen tři legendy a hudba. Návštěvník pak Gibbonsovi odpustil i jeho faux pas s polskou vlajkou, které ovšem záhy letěla do kouta, jen co jej na to dav upozornil. Ale i to bylo vcelku milé...
|
