Rčení o tom, že rocková hudba prochází fází vlastního revivalu, kdy alba zavedených jmen jsou vlastně už jen důvodem k tomu, aby kapela vyrazila na turné, kde bude stejně přehrávat své největší hity, a nováčci, kteří by měli mít v sobě mladickou energii a chuť posunovat hranice dál, jen opakují dávno vyřčené a přehrávají dávno zahrané, jsou dnes realitou. Samozřejmě ne vždy tomu tak bylo a jako příklad může sloužit rok 1997. O něm by se totiž dalo říct, že právě tehdy vrcholila horečka devadesátých let, kdy se s gustem bořily mýty a padaly všechny myslitelné mantinely. Právě před dvaceti lety totiž nebývale dlouhá řada kapel zapomněla na vše, co dokázaly předtím a jaly se svou kariéru směřovat jiným směrem. Jistě, nutno podtknout, že většinou se jednalo o pokusy, které fanoušky spíše pořádně nakrkly (a proto se pak už taky nikdy neopakovaly), ovšem na tomto místě je nutné ocenit tehdejší snahu nabídnout něco nového. Tedy něco, co je dnes absolutně nemyslitelné.
Když budeme jmenovat, dostaneme pěkně dlouhou řádku jmen a alb, která měla zachránit zkomírající kariéry, ale působila naprosto opačně. Příklad nejzářivější - Mötley Crüe se tenkrát těšili tomu, že po návratu zpěváka Vince Neila se o ně zase začíná zajímat tisk a chtěli ukázat, že právě oni jsou ti vizionáři, za které je kdysi pokládali a přišli s alternativně až elektronicky znějící deskou „Generation Swine“. A byl to průšvih. Jejich styloví souputníci W.A.S.P. po znovusjednocení s Chrisem Holmesem natočili agresivně industriální „Kill Fuck Die“ a efekt byl podobný. Novým směrem se s čerstvou krví Ripperem Owensem vydali také Judas Priest a „Jugulator“ zoufale propadl. Paradise Lost zase opustili doommetalová teritoria a vydali se na „One Second“ vstříc darkpopovým zítřkům a tatíci cirkusového rocku Kiss přišli s nečekaně temným a grungeovým albem „Carnival Of Souls“. Pokračovat by se mohlo dlouho. O tom, jak kytarový hrdina Nuno Bettencourt natočil prakticky nekytarovou desku „Schizophrenic“ a Jon Bon Jovi se jasně přiznal k popu s „Destination Anywhere“. Ovšem i přes to, že zmíněné desky byly ve své době brány jako zrada na fanoušcích, nakonec v historickém kontextu obstály. Už jen proto, že důvěrně dokladují jednu velkou revoluci, která právě před dvaceti lety skončila.
Pepsi Stone, 23. 7. 2017
|