V podstatě se dalo souhlasit s kytaristou italských Sleeping Romance (paradoxně, neboť právě oni měli k té zaužívané představě o tomto stylu nejblíž) Federicem Truzzim, který se v průběhu svého setu podivoval nad tím, že si společné turné Serenity, Visions Of Atlantis, Sleeping Romance a Evenmore vtisklo do svého názvu pojem „symphonic“. Byť minimálně tři z kapel by s tímto pojem i důkladně koketovat mohly, pro ty, kteří si pod tímto výrazem představí pouze načančanou čistou muziku pro holky, mohl být středeční večer na Nové Chmelnici docela překvapením, kolik energie se z téhle muziky dá vytřískat. A ačkoliv jasně největší lákadlem byl souboj part kolem Thomase Casera a Georga Neuhausera, kapely, které večer zahajovaly, rozhodně nebyly jenom do počtu.
Musí to být docela divočina, cestovat po půlce Evropy kvůli tomu, abyste předvedli ze svého repertoáru pouhých pět skladeb. Když vešlo ve známost, že při „Symphonic Metal Nights 2018“ bude headlinera Serenity doprovázet na pódiu mladičká Mellisa Bonny, první myšlenka, která mě napadla, byla ta, že Evenmore jsou v programu právě díky tomuto hostovskému angažmá jejich zpěvačky. Tuto domněnku mohl potvrdit i fakt, že právě Evenmore mají k symfonickému metalu zatraceně daleko. Tuhle skutečnost mohl však snadno propást ten, který by uvěřil původně zveřejněnému časovému rozpisu, na místě se o půlhodiny (tedy zhruba o čas, který Evermore na pódiu strávili) nástup kapel urychlil. Vystoupení Evenmore mělo tři dominanty – basáka Valentina Magnenata, oblečeného v kiltu a tím jasně signalizujícímu, k jakéže folkové odnoži mají Švýcaři blízko, lidovce Matthieu Boppa, který svými velmi dobře slyšitelnými píšťalkami a dudami keltskou náladu šikovně nabudil a křehkou dračici Mellisu Bonny, další z řady zpěvaček, u které člověk prostě nechápe, kde se v tak drobném těle dá ukrýt struhadlo, na které Mellisa občas zaskřehotala, byť její doménou byl přece jen čistý zpěv, u které bylo celkem jasné, proč si jí Serenity vybrali do party. Pět a půl (do „Bitter Victory“ Evenmore vložili part z „Tavern“, aby došlo na využití velkých dud) písní mělo švih, Evenmore byli zjevně spokojení s tím, jaké kladné odezvy se jim už v úvodním setu dostalo, už v té době nebyl problém již relativně slušně zaplněnou Chmelnici přimět ke spolupráci a třeba skákací motiv v „Better Victory“ je na kooperaci s publikem naprosto ideální. I když času bylo málo, na krátké laškování s diváctvem si jej Mellisa našla a rozeřvat jej před závěrečnou „Breaking The Silence“ nebyl problém. V tu chvíli začal trochu vazbit zvuk, což byl asi jediný problém, který nastal, jinak vše znělo čistě, přehledně a nepřeřvaně.
Playlist: The Ride Begins, Poisoned Thorn, Better Victory, Last Breath, Breaking The Silence
Ani u Sleeping Romance nebyl ten poměr najetých kilometrů k délce hracího času příznivější, jestli to bylo způsobené tím, že na Chmelnici bylo třeba o půlnoci vypnout zvuk a proto byla honička, anebo obavami zpěvačky Federici Lanny o její hlas, když si v průběhu tour stěžovala na nachlazení, těžko říct, faktem je, že po pražské zastávce si už Federica pochvalovala, že se opět našla s některými polohami svého hlasu, které na předchozích štacích postrádala. Sleeping Romance měli oproti svým předchůdcům o něco složitější situaci v tom, že svůj pětipoložkový set mohli skládat ze dvou alb, přednost pak dostala jednoznačně prezentace aktuální desky „Alba“. Lze říci, že z těch čtyř spolků, které se ve středu večer sešly na pódiu, byly Sleeping Romance tím nejklidnějším, což bylo dáno především spojením samotné romantické podstaty jejich muziky, ale i adekvátně klidným projevem kapely. Role mluvčího mezi skladbami se ujal hlavní tahoun kapely Federico Truzzi, který pobavil zejména rozeřvávací lekcí italšiny při užití pojmu „metal“, jejich set byl publikem přijat stejně hlasitě jako Evenmore, byla to příjemná podívaná i poslouchaná, ze čtyř možností toho večera ta jednoznačně nejkonzervativnější.
Playlist: ?, Where The Light Is Bleed, Forgiveness, Touch The Sun, My Temptation, Alba
Při předposlední přestavbě sestavy udělal znáborováním největší metalové romantičky Clémentine Delauney a neposedy Siegrieda Samera do řad Visions Of Atlantis Thomas Caser hodně povedený tah. Spojení dvou současných pěvců kapely nyní vytváří v podstatě určitou podobu symfometalového jin-jangu, rtuťovitý a neposedný Siegfried Samer dodává jejímu projevu energii a křehce elegantní Clémentine romantiku, což je zjevné nejen v samotných písních, ale i v projevech mezi skladbami při Samerově rozezpívávání davu, jako výborný příklad fungoval moment, při kterém Siegried vsadil na až hysterický ječák, u kterého Clémentine asi dobře věděla, proč se téhle hry nechce účastnit. Svůj setlist i Visions Of Atlantis zaměřili na čerstvě vydané album, šestici nových skladeb doplnili dvěma výlety do minulosti, prostřednictvím „Lost“ o čtrnáct a „Passing“ o jedenáct let.
S blížícím se závěrem rozehrál Siegried za vydatné pomoci kytaristy Christiana Douschy hru na „dáme ještě jednu nebo dvě“ (samozřejmě zvítězil vyšší počet), o energičnosti skladeb pak svědčil moment, kdy po „Passing Dead End“ Clémentine vypadala, že docela ztěžká lapá po dechu, což však na její výkon nemělo pražádný vliv. Hodně energický a výborně odehraný set, opět platilo, že zvuk byl čistý a příjemný, odezva poměrně silná, až se nabízela otázka, zda by Visions Of Atlantis nemohli kandidovat na hlavního headlinera tour, takže maximální spokojenost.
Playlist: The Deep and the Dark, Book Of Nature, Ritual Night, Silent Mutiny, Lost, The Grand Illusion, Passing Dead End, Return To Lemuria
Je to necelých devět let, co jsem se na Chmelnici poprvé seznámil s partou rozeného showmana Georga Nehausera, tenkrát měla kapela na svém kontě celá dvě alba, na Chmelnici ještě byla možnost sedět u stolů, po kterých v průběhu tehdejšího vystoupení Georg zvesela poskakoval a parta, která mu tehdy dělala společnost, působila velice civilně. Dnes mají Serenity na kontě desek šest (aktuálně došlo na připomínku každé z nich), takže sestavit maximálně našlapaný playlist není žádná problém, spoluhráči, kteří doprovázejí (z těch dávných časů zůstal už jen bubeník Andreas Schipflinger) Georga budí značně akčnější dojem a jen u frontmana nepochybuji o tom, že kdyby tu příležitost měl, tak by pro nahecování publika po stolech skákal opět. Scénu i vlastní odění si Serenity vyzdobili ve stylu, reprezentujícím aktuálně vydané album, věnované králi Richardovi – Lví srdce a od samého začátku šlápli na plný plyn. Trochu mě překvapilo docela zbytečné zintenzivnění zvuku, Serenity tak sice měli zvuk nejhlasitější ze všech, ale že by to bylo ku prospěchu věci, se říct nedá, dokonce v momentě, kdy se poprvé na pódiu objevila vypomáhající Mellisa, nebylo jí prakticky slyšet.
Že si Serenity koncert dokonale užívali, svědčil naprosto vysmátý Georg, který prvnímu bezprostřednímu záchvatu smíchu (ten největší pak přišel v momentě, kdy Andreas dokázal zakomponovat při přechodu z „The Final Crusade“ na „Legacy Of Tudors“ variaci na opusovské „Life Is Life“) nad reakcemi publika propadl už po skladbě „Iniquity“, kdy pozdravil Prahu a vyzval všechny, i ty na baru a na záchodě, aby dali ruce nahoru a v podobném rozpoložení komunikoval s publikem až do samotného závěru. Když se v závěru skladby „Hero“ začaly na pódiu objevovat židličky a následně i svícny, bylo jasné, že se Serenity pustí i do akustického setu. Že v něm zazní něžně melancholická „Fairytales“ (ukončená Georgovým „dekuji Praho“ a frenetickým řevem publika) se čekat dalo, zaranžování „When Canvas Starts To Burn“ a „Engraved Within“ do této křehké podoby bylo velmi příjemné a je třeba zdůraznit, že ani v nejmenším to neubralo (možná spíš naopak) na rozjeté atmosféře. Jakým sympatickým žolíkem se ukázala Mellisa, se projevilo právě v jejích křehoučkých akustických partech, ale zejména v její živočišnosti v kolektivně odskákané „Serenade Of Flames“, v tom, že v samotném závěru před finálním „Velatum“ zorganizovala sborové blahopřání k narozeninám slečně, stojící pod pódiem, i v tom, jak sympaticky přijala porážku v souboji s Georgem o to, kdo v závěru skladby „The Final Crusade“ déle vydrží s dechem. I přes to, že se zdálo, že v závěru setu řada lidí pod pódiem trochu prořídla (že by poslední spoje?), Serenity, kteří jako jediní si coby správní headlineři zahráli nezbytnou hru na přídavkování, sázeli jeden hit za druhým a podle reakcí diváctva byli jasní vítězové!
Playlist: Deus Lo Vult, United, Spirit In The Flash, Iniquity, The Matricide, Hero, Fairytales, When Canvas Starts To Burn, Engraved Within, The Fortress (Of Blood And Sand), Rust Of Coming Ages, Serenade Of Flames, Lionheart, Follow Me, The Final Crusade, Legacy Of Tudors, Velatum
|
