„Bude tam falešný zpěv a křivá kytarová sóla,“ řekl kdysi Gilby Clarke (v té době už zbavený stigmatu koncertního kytaristy nejslavnější éry Guns N Roses) na adresu své druhé sólovky „The Hangover“. Ale co… Jeho předchůdce u losangeleských legend Izzy Stradlin vždycky říkával, že natočí desku na osmistopém magneťáku. „A víc s tím žádné sraní,“ dodával jedním dechem. To se psala divoká devadesátá léta, všude plno alternativy, vzdoru a vlastně posledního návratu ke kořenům hudby. Střih… Zima 2018, za oknem řádí holomráz a já pročítám paměti bubeníka Slade Dona Powella, jak vzpomínal na natáčení jejich megaslavné balady „My Oh My“ z počátku osmdesátých let. „V jeden okamžik mi tam zavrzala šlapka a s tou nahrávkou jsem šel za technikem, že to přetočíme,“ píše bubeník, „on si to ale vzal a že to vyretušuje.“

Právě na „My Oh My“ se dlouhá léta v rockové hudbě (spolu s dalšími baladami té doby, samozřejmě) poukazovalo jako na jasný prefabrikát, na vyčištěnou nahrávku, na něco umělého. Čas tuhle výtečnou věc prověřil a dnes je už součástí hudební klasiky. Powell ale ve své knize poukázal na skutečnost, které zub času neubral nic na své závažnosti: „Beatles stačil jeden den k natočení jejich první desky. V tomhle případě jeden den technik mazal jedno zavrzání šlapky.“ Co z toho vyplývá? A proč to srovnání s Clarkem a se Stradlinem? Připravilo by snad „My Oh My“ jedno zavrzání šlapky o její kouzlo, které trvá už dlouhou řadu let? Musí být všechno úplně dokonalé, studiově vyčištěné… sterilní? Poslouchám právě debut New York Dolls. Příšerná muzika. S křivými sóly a falešným zpěvem. Ale svým způsobem neskutečně přitažlivá. Proč? Protože je prostě autentická. Těžko dnes mezi novými alby takovou hledat….

Pepsi Stone, 3. 3. 2018