O tom, že Insomnium dokázali oslovit poměrně velké spektrum fanoušků svědčí skutečnost, že se jejich příznivci příliš nedokáží shodnout na tom, která alba kapely jsou ta lepší a která ta horší. Pro některé je opus magnum debut „In the Halls of Awaiting“, jiní se zase našli v progresivnějším „Since the Day It All Came Down“ a podobně tomu bylo i u následující dvojice – zatímco jedni si „Above the Weeping World“ zamilovali a „Across the Dark“ nemilosrdně shazovali, druzí si zase skrze posledně jmenované album v kapele našli zalíbení a ti skalní v něm cítili něco z nálad již vzpomínaného debutu.
Insomnium neprodlužují smlouvu se společností Candlelight Records a svou v pořadí již pátou desku vydávají poprvé u velké stáje Century Media Records, čímž se kapele otevírají brány do světa. Další inovace se týkala čistých zpěvů, finské kvarteto zřejmě dalo na výhrady fandů (kteří si ale zároveň přáli na čisté zpěvy nezanevřít) k nevhodně zvolenému zpěvákovi a tentokrát tímto úkolem pověřili hlasivky ve vlastních řadách – nové pěvecké úlohy se zhostil kytarista a skladatel Ville Friman. Přestože ani tentokrát nebyli všichni fanoušci jednotně spokojení, třeba konstatovat, že Villeho hlasový projev se k insomniáckému smutnění hodil lépe než ten (lehce afektovaný) rockový, jímž byla opatřena trojice skladeb na „Across the Dark“. Navíc „One for Sorrow“ nabízí ještě jednu vokální lahůdku, a sice hostujícího Mikaela Stanneho z Dark Tranquillity v bonusové „Weather the Storm“, jeho obohacující pěvecký příspěvek by ale mohl být produkčně výraznější.
Jak je už u Insomnium zvykem, tak se i jejich pátá kolekce otevírá velice slušným intrem (ve všech předchozích případech se jednalo o parádní úvodníky, i když fantastická „The Gale“ o něco vyčnívala). Posléze se procházíme koherentním seznamem položek, z nichž tu a tam vykouknou zajímavé a pozoruhodné momenty. Tím prvním je vygradovaná pasáž v „Song of the Blackest Bird“, ze které si později něco málo vypůjčilo závěrečné korunování koncepční desky „Winter’s Gate“. Jednoznačně nejlepší skladbou desky je „Unsung“, která dokázala na melodii excelentně naroubovat atmosféru, z níž (ač to zní jako klišé) běhá mráz po zádech. Za zmínku ještě určitě stojí „Only One Who Waits“ a titulka, která (opět jak je u Finů zvykem) představuje krásný a silně povedený závěr alba. K výtečným momentům lze přičíst i vzpomínanou bonusovku, v jejímž případě je škoda, že na „One for Sorrow“ nefiguruje jako regulérní skladba (i když jí patří stejnojmenná a téhož roku vydaná singlovka).
Zbytek desky bohužel nedosahuje takové úrovně jako výše zmíněné skladby, a nebojím se tvrdit, že „One for Sorrow“ představuje nejslabší zářez – co do kvality – ve vysoce nadprůměrné diskografii Insomnium. Jestliže na „Across the Dark“ vyhrávala na úkor lpění na technice atmosféra, potom na pátém albu táhnou za nejsilnější provaz melodie. Jenomže v případně „One for Sorrow“ jich je neúnosně mnoho, což je už docela protivné. Vzhledem k tomu, že velký počet skladeb se v melodiích doslova topí, nezbývá mi než konstatovat, že tentokrát to pánové zkrátka přepískli.
Byť předchozí „Across the Dark“ svým atmosférickým pojetím a mírnějším tempem všechny nenadchlo, přiznávám se, že si z něj odnáším daleko silnější zážitky než z přemelodiovaného prvního počinu u firmy Century Media Records. Pořád se sice jedná o žánrové nadprůměrné album, jenže parta dlouholetých kamarádů z Joensuu umí lépe.
|
