Šlo se na léčení… Ozzy, který zákroky lékařů stran jeho závislostí vždy spíše odmítal, teď šel do ústavu dobrovolně se sklopenou hlavou. Visela nad ním žaloba, rozvod a s tím spojené soudní tahanice. „Řekla jsem mu přijmu tě zpátky,“ vzpomínala po nějaké době na rok 1989 Sharon Osbourneová, „ale jestli na mě ještě někdy vztáhneš ruku, zavolám policii, podám na tebe žalobu a ty půjdeš do vězení. Už mě nikdy neudeřil. Ani já jeho.“ S příchodem z léčení jako kdyby Ozzyho kariéra začínala znovu nabírat na obrátkách, střízlivý Madman opět projevoval zájem o věci budoucí a hlavně na něm byla vidět chuť do další práce. Aby také ne, když se mu dostalo pocty, že byl pozván na Moskevský mírový festival. Přestože tato akce budila rozpaky, jelikož byla zaměřena na boj proti drogám, znamenala pro Ozzyho obrovský úspěch. „Byl to festival pokrytectví,“ říkal kytarista Dave „Snake“ Sabo ze Skid Row, kteří na akci rovněž vystoupili, „jediní skutečně čistí a střízliví umělci na něm byli Ozzy a Mötley Crüe.“ Svět se holt měnil…
Ozzy, pokropený živou vodou, se vrátil ke studiové práci. Přestože na postu basisty se na turné k „No Rest For The Wicked“ objevil Geezer Butler a následně Mike Inez, do studia Madman nastupuje opět se starým známým Bobem Daisleyem. Tuto dvojici doplňují samozřejmě kytarista Zakk Wylde, bubeník Randy Castillo a klávesista John Sinclair, tedy stejná sestava jako na předchozí desce, Jenže tentokrát se nepsal rok 1988, ale 1991, scéna se za ty tři roky změnila a změnil se i sám Ozzy. Navíc do skladatelského procesu teď už nezasahoval Bob Daisley, ale většina skladeb vznikala spoluprací trojice Osbourne/Wylde/Castillo.
I v tom je možné spatřovat rozdíl mez staršími alby a novinkou, která dostala název „No More Tears“. Zvuk se posunuje (stejně jako na „The Ultimate Sin“) směrem do Kalifornie, kde se ale scéna mezitím změnila a ke slovu se (místo naleštěných stadionových part holdující pop metalu) dostávaly ostřejší spolky jako Guns N`Roses, kteří kladli větší důraz na autentičnost a přírodní zvuk. K tomu přispívá i hostovská účast Ozzyho starého kumpána, Lemmyho Kilmistera z Motörhead, který na chystanou desku přispěl svými nápady hned do čtyř skladeb. „Byl to fantastický kšeft,“ svěřil se posléze Lemmy se svým typickým humorem, „na těch čtyřech písničkách jsem vydělal mnohem víc peněz než s Motörhead za celou kariéru.“
Aby také ne, když jeho rukopis nese pravděpodobně nejslavnější Ozzyho skladba, megahitová balada „Mama I`m Coming Home“, která desku okamžitě katapultovala do platinových výšin. Ovšem v případě „No More Tears“ se v žádném případě nejedná o album jednoho hitu, přestože zmíněná balada se stala nejúspěšnějším Madmanovým singlem všech dob. Deska je totiž skvěle vyrovnaná a zachycuje Ozzyho v jeho nejlepší chvilce (fanoušci, kteří preferují spíše debut „Blizzard Of Ozz“ zajisté prominou). Jistě k tomu přispěla také dobrá volba producentů, která nakonec, po dlouhých peripetiích, padla na dvojici Duane Baron a John Purdell. Tito dva ostřílení borci dodali desce modernější zvukový kabát, odstřihli ji od pupeční šňůry osmdesátých let a zasadili do (tehdy) žhavé současnosti. Wyldeova kytara proto hned v otvíráku „Mr. Tinkertrain“ má sice patřičný metalický drajv, ale nechybí jí ani bluesová zemitost a moderní hardrocková příchuť, což jsou aspekty, které „No Rest For The Wicked“ postrádala.
Z desky se kromě „Mama I`m Coming Home“ prosadila rock n`rollově ostrá „I Don`t Want To Change The World“, ale i titulní skladba, která jako by svou náladou a specifickou baskytarovou figruou předznamenávala věci budoucí, které zanedlouho přišly ze Seattlu. Klasikou je pak další plod spolupráce Ozzyho a Lemmyho ve skladbě „Hellraiser“, kterou pak Mr. Kilmister zařadil i na další motörheadovské album „March Or Die“. Ovšem možná úplně nejlepší věcí na „No More Tears“ je závěrečná, spíše baladická „Road To Nowhere“, která stojí na tom správném místě, kdy je rozkročena mezi nostalgickou minulostí a lákavým pohledem do budoucna.
Přestože vyjmenované věci jsou těmi nejznámnějšími, neznamená to, že by zbytek desky už tvořila jen výplň, která má dělat křoví slavnějším songům. Skvělá místa lze totiž jmenovat dál a dál, Rozhodně k nim patří třetí baladická připomínka, melancholická „Time After Time“, tvrdá „Zombie Stomp“ nebo zpěvnější „S.I.N.“, která možná nejvěrněji reflektuje tehdejší dění na kalifornské hard n`heavy scéně. Bez nadsázky se tak dá říct, že pokud „No More Tears“ vezmete, nemůžete narazit na špatný kus.
Brzy se ale začaly objevovat démoni minulosti. „Když jsme dokončili „No More Tears“, jeli jsme oslavovat do Las Vegas,“ vypráví Ozzy, „než jsem se dostal na letiště v Burbanku, už jsem byl zfetovaný, protože jsem si dal unci koksu, kterou jsem si koupil na víkend… Když jsem se zaregistroval na let, vyrazil jsem s nudlí u nosu do baru, šíleně jsem sebou cukal, třásl se a nebyl schopný vypravit pár smysluplných slov… Ve Vegas jsem pak pátek a sobotu strávil šňupáním kokainu, pitím a lelkováním… Pak jsem prožíval abstinenční příznaky, potil se, zvracel, močil a škubal s sebou. Byl to důsledek dvou a půl dne trvajících kokainových orgií. Přál jsem si, aby někdo přišel a zastřelil mě. Doma jsem pak po patnáctihodinovém spánku Sharon oznámil, že jsem skoncoval s kokainem. „Konečně jsem pochopil, co mi nedošlo v léčebně,“ svěřil jsem se jí. Vyletí to vzhůru jako raketa, ale až jí dojde palivo, spadne. Čím výš se dostaneš, tím tvrdší je dopad...“
|
