Už úctyhodných dvacet pět let otevírá své brány příznivcům rockové muziky pražský klub Modrá vopice. A protože čtvrt století existence si zasluhuje pořádnou oslavu, přichystali organizátoři na tomto výjimečném místě celodenní festival s bohatým a pestrým programem. Mezi gratulanty, kteří přijali pozvání na tuto akci, patřila vesměs léty prověřená jména domácí scény, ale našlo se i pár mladších kapel. Účinkující se pravidelně střídali na dvou scénách – vnitřní (klasicky uvnitř v klubu) a venkovní (v prostranství před klubem), což se jevilo jako velmi praktické, protože nevznikaly žádné prostoje a jednotlivá vystoupení na sebe plynule navazovala a navíc muzikanti tak měli dost času na přípravu i na zvukovou zkoušku.

Celou akci odstartovali už ve třináct hodin na venkovní scéně havlíčkobrodští veteráni Našrot. V té době byla v areálu klubu jen hrstka návštěvníků, ale Hrabošova parta se tím vůbec nenechala zaskočit. Divákům pěkně servírovala svůj crossover a nezapomněla přihodit i pár songů z doby, kdy ještě zpívala ve své mateřštině. Celý set pak uzavřela předělávkou hitu „I`m Free“ od The Who. Kapela měla i výborný zvuk, což vzhledem k tomu, že se jednalo o úvodní vystoupení celého festu, bylo příjemné překvapení.

Poděbradští powermetalisté Rimortis se zde ve vysočanském klubu objevili už na jaře letošního roku. Tehdy na ně přišlo jen pár lidí a musím bohužel konstatovat, že ani tentokrát nebyla účast valná. Navíc jestli jsem u venkovní scény chválil zvuk, tak v případě vnitřku to absolutně neplatilo. U téhle smečky to naštěstí dal zvukař brzy do pořádku. Rimortis v loňském roce zásadně obměnili sestavu a vydali desku „Ozvěny minulosti“, ze které ve Vopici zazněly čtyři skladby, zbytek jejich setu tvořily především songy z alba „Vesmírem plout“. Možná je trochu škoda, že kapela v posledních letech nehraje nic ze své legendární placky „Stín křídel“. Jinak nemusím snad ani dodávat, že nová sestava šlape dokonale a všichni muzikanti včetně zpěváka Ládi Spilky podali stoprocentní výkon.

Následně se pozornost publika přesunula ven, kde už se připravovala pražská parta Souboj s pamětí. Tato šestice, hrající melodický rock, sice nemá tak bohatou historii, ale zato ji tvoří zkušení muzikanti. A protože toto uskupení má ve svých řadách zastoupený mužský i ženský vokál, je vcelku logické, že velkou část jejich setu tvořily duety. Krom vlastní tvorby mohlo publikum slyšet i pár cover verzí, z nichž největší úspěch sklidily pecky „Rebel Yell“ Billyho Idola (ovšem s českým textem) a „I Love Rock N Roll“ původně od Joan Jett.

Následovalo vystoupení, na které jsem se hodně těšil. Litoměřičtí Synové výčepu jsou od smrti Františka Sahuly tak trochu sirotci. Nicméně je velmi obdivuhodné, že se rozhodli pokračovat dál i bez svého otce zakladatele, zpěváka i kapelníka. Když jsem je viděl naposledy, stál za mikrofonem sesterský řvoun Fanánek a Rosťa Cerman hrál na akustickou kytaru. I tohle období je dávno pryč. Chlapi od té doby stihli výrazně přibrat na hmotnosti, rozšířit ansámbl o mladého kytaristu Jana Štoka a hlavně vydat novou desku „Sláva, nazdar, výčepu!“, ze které ovšem zazněl jen jeden song. Drtivá většina jejich setu se nesla v duchu vzpomínání na Františka Sahulu. Zazněly prastaré a téměř zapomenuté hymny jako „Nebarevnej svět“ či „Ples pod portály“. Prostřednictvím skladby „Stejně mi nedokážou nic“ (pro neznalé „Should I Stay or Should I Go“ od The Clash s českým textem) byl připomenut projekt Stará kovárna. Srdce každého pankáče zaplesalo při pecce „Nottingham“, která dávala vzpomenout na rok 1982 a na legendární spolek Spálená tlumivka, který stál u zrodu pražského punku. Samozřejmě nechyběly ani písničky z repertoáru Tří sester „Hroch“, „Šetři se chlapče“ a asi nejznámější Sahulovka „Sovy v mazutu“, kterou s kapelou zpíval celý už z velké části zaplněný klub. Navíc publikum konečně ožilo, takže se i vesele pogovalo. Své vystoupení původně uzavřeli Synové výčepu dvojicí největších hitů Sahulovy sólové tvorby „Stíny na duši“ a „Lambáda“, jenomže rozjeté publikum nechtělo kapelu pustit z pódia, takže došlo ještě na dva přídavky. Rosťa Cerman se Sahulovými pěveckými party pere docela statečně, ale v některých momentech ten Františkův typický chraplák prostě chyběl, ale i tak toto vystoupení patřilo k vrcholům celé akce.

Následovala nehudební vsuvka v podobě historického šermu, kterou předvedl spolek Artus Thor. Sedm statečných rytířů v dobových oděvech předvedlo své umění s různými středověkými zbraněmi. Tato velice akční podívaná sklidila u obecenstva zcela zaslouženě obrovský úspěch..

Poté přišel čas pro pražské trio Lokomotiva planet. Tihle pánové si vyloženě libují v hard rockových polohách, které občas proloží heavy metalem. Musím uznat, že všichni tři své nástroje ovládají vskutku bravurně. Přestože jejich vlastní tvorba zněla hodně dobře, největší úspěch sklidila nesmrtelná Ozzyho balada „Mama, I´m coming home“.

Na venkovní scéně se mezi tím nachýlil čas pro další domácí uskupení. Legendární Pumpa funguje bezmála čtyřicet let a patří mezi naše nejznámější představitele jižanského rocku. A to že se jedná o spolek značně populární, potvrdil i fakt, že dav lidí zaplnil celý prostor pod pódiem. Kapela se za to fanouškům odměnila perfektním výkonem a v jejím set listu samozřejmě nechyběly hity jako „Já, Gott a Čok“, „Takhle budu zlej“, „Slabikář“ nebo závěrečná „Tak tradá“.

Vevnitř v klubu se zatím připravil další domácí spolek. Afterspoon tady reprezentovali mladou generaci muzikantů. Tato tříčlenná parta pumpovala do přítomných svůj grunge s pořádnou dávkou energie. Jenomže publikum (nutno poznamenat, že docela početné) jako kdyby od nich tu energii nechtělo přijmout a zůstalo vesměs chladné. Pravda, že pánové tomu trošku napomáhali zbytečně dlouhými prostoji mezi jednotlivými skladbami. Škoda.

V devět hodin večer nastal čas pro hlavní bod programu. Crossoverovou legendu Krucipüsk není potřeba nikomu představovat. Tomáš Hájíček nejen že před nedávnem změnil svou image (ze strašidelného strýce se stal uhlazený slušňák), ale především radikálně obměnil sestavu kapely a zkušené muzikanty vyměnil za mladé neokoukané tváře (mimochodem za bicí soupravu se posadil jeho syn). Kluci z počátku moc nepřesvědčili. Staré fláky „Druide!“ nebo „Cesta“ byly zahrány tak nějak ledabyle, ale postupem času začal koncert nabírat na obrátkách. Navíc frontman výborně bavil svými tanečními kreacemi. Závěr byl ovšem famózní. Zazněly hitovky „Cirkus dneska nebude“ a „Rock´n´roll to není prdel“ a samozřejmě došlo i na přídavek v podobě skladby „Láska je kurva“, kterou za Hajíčka odzpívalo publikum. Krucipüsk zkrátka potvrdil status největší hvězdy na festivalu, ale přeci jen jsem od skupiny čekal trochu víc. Chvílemi se do jejich vystoupení vkrádala nuda a to se dříve Hajíčkovcům nestávalo. Ale abych kapele nekřivdil, musím zmínit, že obecenstvo (zejména v prvních řadách) si jejich set nesmírně užívalo.

Z důvodu nočního klidu se zbytek programu odehrával už jen vevnitř a nesl se ve znamení punku. Jako první přišel na řadu vedlejšák chlapíků z Plexis - Apple Juice. Tahle trojice rozpoutala pořádný punkový večírek. Publikum bylo neskutečně živé a tak se pogovalo ostošest. Muzikanti házeli jednu pecku za druhou, došlo na hitovky jako „Tenhle song“, „Hajzl parta“, „A tak sme tady“ či „Už mi to kroutí nohy“ z repertoáru Plexis (původně od Ramones). Jediné negativum byl zvuk, který byl neskutečně přehulený, takže ze zpěvu nebylo rozumět ani slovo. Tuto situaci výstižně okomentoval zpívající kytarista Dušan Lébl slovy: „Slyšíte něco? Jestli jo, tak je to špatně“.

Vystoupení formace Paragraf 219 začalo přesně tam, kde Apple Juice skončili. Obecenstvo sice trochu prořídlo, ale opět se rozjelo nefalšované punkové peklo a pogovalo se jak o život. Zvuk byl už naštěstí o něco přijatelnější. Na dvě závěrečná vystoupení, která obstaraly kapely Konfront a Vychcaný knedlíky, zůstala v klubu jen hrstka nejvěrnějších, mezi kterými už jsem nebyl. Každopádně oslava pětadvaceti let Modré vopice byla vydařená a nezbývá než tomuto legendárnímu pražskému klubu popřát mnoho úspěchů a mnoho výborných koncertů v nadcházejících letech.