V polovině devadesátých let byl tlak na brazilskou Sepulturu enormní. Každé z předešlých alb zaznamenávalo větší a větší úspěch, při plánování následující studiovky se tak kapela nacházela ve svěráku, kdy z jedné strany působily masy fanoušků, z druhé zase firma Roadrunner Records. Max Cavalera se ovšem projevil jako mimořádně odolný chlápek, když místo toho, aby mu daná situace vytlačila oči z důlků, nalezl vlastní cestu, jak se z nepříjemného sevření vyvlíknout. První impulz k tomuto kroku vznikl již při koncertování k desce „Beneath The Remains“, kdy kapela navštívila město Manausu v Amazonii, kam přišla nemalá skupina indiánů. Jejich živelnost tehdy Maxe velmi nadchla. Další vnuknutí nastalo při nahrání songu „Kaiowas“ na desce "Chaos A.D." No a finální nápad se zrodil při zhlédnutí filmu Hráči na vinici páně, který pojednává o střetu indiánské kultury s moderní civilizací.
„Když člověk vyrůstá v Brazílii, ví, že v deštných pralesích žijí indiáni, moc o nich ale netuší. Ve skutečnosti v sobě Brazílie má ještě jednu zemi, úplně jinou, s vlastním jazykem, zvyky a životním stylem. Všichni jsme o ní slyšeli, něco víme z televize a knih, ale málokdo má představu o tom, kolik stovek kmenů tam vlastně žije.“ Podstata těchto slov citovaných z Cavalerovy knihy „Od Sepultury k Soulfly“ ukrývá ohromný umělecký potenciál, jenž Max dokonale vycítil a následně se jej rozhodl plnohodnotně využít. Do propojení metalu s kmenovou hudbou se ještě nikdo nepustil, přičemž kapela s latinskoamerickým původem již předem zaručovala punc uvěřitelnosti. Většina objevných vizí ovšem bývá z počátku odmítána, však se také manažerka Gloria do této akce příliš nehnala („ty si snad myslíš, že máme nafukovací rozpočet?!“), Matt Conner z Roadrunner zase vyřkl soud „komerční sebevražda“, což Max posléze použil jako titul živého záznamu bokovky Nailbomb. Jediná studiovka tohoto projektu nabídla brutální – a dosti zdařilou - hardcorovou nálož, z jejíž podstaty frontman Sepultury následně čerpal při psaní materiálu pro desku „Roots“. Spojení se starobylými tribálními prvky šlo totiž ruku v ruce s agresivním zdůrazněním metalové složky, aby byl pocitový návrat k „pravěké“ pudovosti co možná nejvěrohodnější.
Šestá řadovka Brazilců tedy pokračovala ve změně stylu započatém na předešlém zářezu „Chaos A.D.“, ovšem tentokrát v ještě více nekompromisním a hlavně kompozičně sevřenějším záběru (ke stylovému přerodu je nutné symbolicky připočítat nový vzhled Cavalerovic sourozenců, kdy se Igor nechal ostříhat a Max zabředl do dredů, což mimo jiné souviselo s jeho celoživotní oblibou reggae). Producentem díla se stal Ross Robinson, jehož práce s Fear Factory nebo Korn se našemu kvartetu velmi zamlouvala (i odtud ostatně pramení nemalá inspirace). Když Ross slyšel první tóny „Kořenů“, začal údajně ihned mlátit hlavou, což se pro změnu hodně zalíbilo Maxovi. Robinson se zároveň stal součástí nepočetné delegace, která se (pochybným letadlem) vydala do pralesů na návštěvu kmene Šavantů. Ten Maxovi doporučila Angela Pappianiová z vládního úřadu pro styk s indiány, která se již znala s tamějším náčelníkem Cipassem. Společné setkání na okraji brazilské džungle, kde indiáni žili, splnilo inspirační účel, proběhlo přátelsky a v srdcích většiny zúčastněných zanechalo nesmazatelný otisk.
K nahrávání v malibském studiu Indigo Ranch byl mimo jiné přizván brazilský perkusionista Carlinhos Brown, jenž zaplnil prostor nejrůznějšími nástroji. Jejich výrazný otisk je slyšet např. v počinu „Ratamahatta“, který můžeme rovnou vypíchnout jako nejkouzelnější moment díla. Počáteční šamanské popěvky (jež vznikly jamováním Maxe s Carlinhosem) sleduje neuvěřitelně imponující bubínková hra a poté stejně atraktivní houpavý riff, to vše v důmyslném gradačním vzepětí, jehož vrcholné úseky mají potenciál rozskákat i čekárnu plnou ortopedických pacientů. Další jednoduchý, ale ohromně účinný bicí motiv nabídne kus „Lookaway", s hostující dvojicí Mike Patton (Faith No More) a Jonathan Davis (Korn).
V tuto chvíli je však nutné zmínit jednu zásadní věc: album „Roots“ je především emotivní záležitost. Jeho nejsilnější dopad lze pocítit v kontinuálně souvislém poslechu (snad s výjimkou úplného závěru díla), a to nejlépe na dobré aparatuře, která zdůrazní masivní a vpravdě brutální sound. Počínaje úvodní hitovkou „Roots Bloody Roots“ se začne odvíjet představení, které v hudebním světě nemělo a ve své podstatě doposud nemá obdoby. Agresivně fyzické groovy riffy, Maxova hardcorová vokální (ú)sečnost i živočišný řev, vazbení podladěných kytar, zvukové švisty rozmanitých nástrojů (např. berimbau nebo sitár, dojde i na dýdžejovský skrečing) a samozřejmě perkusní tanečky (Igor použil miniaturní virbl, jehož plechový zvuk zapadl do instrumentální mozaiky s geniální přesností), to vše je součástí hypnotizující atmosféry, která nás postupně svléká z konvenčních vrstev a strhává masku sociální přetvářky (ať již vědomé či nikoli). Obsah desky působí jako metalová variace na indiánské rituály, kdy za nepřetržité rytmizace dochází k duchovní transformaci, která s kopfrkinglovskou dokonalostí spaluje přebytečné myšlenkové fosfáty.
Sugestivita hudby je ohromně návyková a člověka pohltí zcela jedinečným způsobem. Tomuto účinku je úžasné podlehnout, přičemž není nutné řešit několik slabůstek, kterých se Brazilci přece jenom nevyvarovali. Stejně jako při indiánských rituálech, i v případě tohoto alba dochází k opakování motivů a záměrné šablonovitosti. Díky tomu se sice prohlubuje hudební magnetismus, na druhou stranu je nutné odhadnout časovou míru, což se právě Brazilcům nepovedlo. Deska je totiž brutálně dlouhá a postupně se její kvalita rozmělní v kvantitě. Jako ideální outro bych si představoval instrumentálku „Itsári“, která nastoupí někdy po čtyřicáté minutě a jež byla stvořena indiánským kmenem Šavantů. Navazující dvojice skladeb už nemá co nabídnout a pouze uměle protahuje vše vyřčené, závěrečný hardcore-punkový masakr „Dictatorshit" je navíc mimo pocitovou osu alba a třináctiminutový bonusový maraton „Canyon Jam“ zvládnou jenom nejotrlejší fajnšmekři. Jenže fošna „Roots“ disponuje tak bytelnou „červeno-černou" aurou, že jí to nakonec ubližuje jenom opravdu minimálně.
V době vydání díla řvala kritika i fandové nadšením, přičemž je v tomto ohledu opět nutné zmínit formulku „ve správný čas na správném místě“. V roce 1996 byl po podobné muzice dravý hlad, (skoro) nikdo navíc neznal internet, takže jednak bylo na vstřebání hudby více času a trpělivosti, jednak kapely mohly užívat finanční profit. Sepultura byla na absolutním vrcholu a album „Roots“ lze považovat za její opus magnum, zvlášť s ohledem na vývoj dalších událostí. Během doby, kdy jeli Brazilci turné, totiž při automobilové nehodě zemřel Dana Wells, syn Glorie Cavalerové. Kromě manažerky Sepultury byl Danovým úmrtím zdrcen i Max, jemuž tento kluk během let velmi přirostl k srdci. Z pohledu ostatních členů kapely ovšem nebyl na dlouhodobé truchlení čas, jelikož bylo nutné pokračovat v započatém koncertování. Trio nejprve odehrálo několik zastávek bez Maxe (za mikrofonem stál Andreas), když ale hrozilo zrušení dalších štací, jelikož Max hodlal být Glorií nadále oporou, trojice jeho spoluhráčů hodila na stůl ultimátum. Buď oni, nebo Gloria (jejíž vztah s Maxem ostatním ležel v žaludku už dlouho, neb měli pocit, že frontmana kapely mediálně protěžuje a jede si s ním tak trochu sólo jízdu). Max zvolil Glorii a bylo po Sepultuře, lépe řečeno po její nejslavnější éře. Poslední koncert v ikonické sestavě Brazilci odehráli 16. prosince 1996 v londýnském Brixton Academy (daná show vyšla na živém albu „Under a Pale Grey Sky“). Za vše mluví Maxovo zoufalé vyjádření: „Všechno bylo v hajzlu. Stačilo pár blbejch měsíců a přišel jsem o nevlastního syna, o bráchu i o kapelu. Najednou jsem byl úplně na dně.“
|
