Španělská kapela Taken se power-speedmetalovému světu představila stejnojmenným debutem, na který po třech letech navazuje řadovkou „Unchained“. Některé věci zůstaly při starém, jiné se změnily. Nejpozitivnějším posunem je zvuková produkce, ze které byla sejmuta nepříjemná tříštivost, však také hudebníci hrábli do peněženek a k masteru tentokrát pozvali zkušeného Jense Bogrena. Podobná prozíravost už neproběhla při volbě kreslíře, kterým se opět stal Felipe Machado Franco, jehož díla se málokdy stanou ozdobou inkriminovaných desek, přičemž novinka Španělů není výjimkou.
Horší je skutečnost, že na svém zůstal také zpěvák David Arredondo. Toho jsem v recenzi na předešlé album celkem šetřil (zřejmě pod dojmem radosti ze slyšené hudby), tentokrát už podobně shovívavý tón volit nemohu. David sice nepodkopává hudbu nějakým extrémně špatným projevem, většinu času se dá v pohodě „ustát“ a v případě vícehlasů problém kolísavé techniky mizí úplně. Přesto není možné přeslechnout jeho falešné skluzy, které vždy trochu pošramotí celkový dojem. Nejméně to v tomto ohledu odneslo prvních pět položek nahrávky, také z toho důvodu, že se autoři při jejich tvorbě více přidržovali žánrového kopyta a nevymýšleli bůhvíjaké složitosti.
A tak startovací příspěvek „Worgen Slayer“ okamžitě vtáhne pěkně krouceným motivem, brzy se přidají podobně sympaticky vnášené orchestrace (o klávesy se starají dokonce dva hudebníci) a poté i speedmetalový kvalt, jenž vyvrcholí v parádně vzletném refrénu. Občasné zpěvákovo zakolísání je prozatím zanedbatelné, i proto, že zde s vokály vypomohl hostující Chris Bay (Freedom Call). Navazující singlovka „Back To Zero“ nabídne další chytlavé téma, slibný rozjezd ale přibrzdí bridge, malinko i druhá refrénová část, která mohla být vypointována o tón svůdněji. Lépe si v tomto bodě vede chorus písně „A Thunder In The Storm“, jejíž moderní podklad dále okoření pěkné sólové vyhrávky. „The Land Of The Rising Sun“ (ať žije klišé!) znamená návrat k rychlému pohonu, tentokrát s jasným ozvukem britských formulí Dragonforce. Spídomil si zde tím pádem přijde na své, při refrénu se dokonce nevylučuje výskyt husí kůže.
Také poklidně vybrnkávaný start skladby „A New Beginning“ připomene anglické borce, ve slokách sice David ujede na banánové vokální slupce, celkově ale pořád ještě není nutné lámat powermetalovou hůl. Jenže s nástupem krátké baladické vsuvky „Muse“ se situace začne razantně měnit. Křehké a jinak povedené pianové preludium dojíždí na Davidův výkon, jenž podobně klidnou polohu zkrátka neutáhne. A od pusy mu nejdou ani teatrálně pojaté hrátky, na které dojde v kusu „My Inner Monster“. Zde si Španělé začnou hrát na bubáky a výsledek se chvílemi posouvá za hranici posluchačské snesitelnosti. Ve zbývajících položkách si vedou o něco lépe, na nějaký vyloženě oslavný recenzentský tón ale již místo nezbývá (snad s výjimkou refrénů či sólových partů). Dalším problémem je délka alba, kdy v závěru ještě číhá téměř desetiminutový epos „Rhylian“, s bonusem „We Are!“ se pak dílo dostává přes hodinovou hranici. Což s ohledem na postupný úbytek autorské nápaditosti a málo konzistentní vokály nemůže mít úplně pozitivní dopad.
|
