Patnáctiny jsou nádherný věk. Celý život před sebou, staří a starší můžou jenom závidět. V případě kapel to sice neplatí úplně doslova, i tak se ovšem sluší dané jubileum patřičně oslavit. Aktéři Arakainu tuto záležitost pojali s osobitostí sobě vlastní a jsem si jistý, že v celé hudební historii nenajdeme mnoho spolků, které by se mohly pochlubit obdobně noblesním přístupem k některému ze svých výročí. Obligátní bestofka byla totiž doplněna vagónem songů, jež pocházejí z předrevoluční éry kapely a které nebyly nikdy oficiálně vydány. Pro mnohé posluchače se tak jednalo o vůbec první setkání s danými skladbami. Těch se v rané fázi Arakainu nakupilo tolik, že bylo nutné výroční edici rozdělit na dva díly (své samozřejmě sehrály marketingové tahy firmy Popron), které dostaly do vínku titul „15. Vol. 1“, resp. „15. Vol. 2“ a ještě zbylo na desku „Archeology“, vztahující se k oslavám dvacetiletky.
K tomu přičtěme trojici, resp. pětici zbrusu nových skladeb nebo videokazetu „15“, jež byla zveřejněna tentýž rok a je zřejmé, že si hudebníci dali na oslavách jubilea opravdu záležet. Těžko říct, kterou z pecek uvést jako první, všechny songy nicméně dokazují, že to autorům Arakainu (nejprve tedy zejména Urbanovi s Brichtou) pálilo od samých počátků. V písních „M jako metal“ nebo „Metalománie“, kterými oba díly začínají, se odráží skladatelská naivita, ta je ale ve své upřímnosti odzbrojující a oba kusy spolehlivě zabírají napříč dekádami. A co teprve drtivě strhující „Chorál“ nebo dokonale funkční jízda „Zdař bůh“ s úchvatným speedy sólem? Těžko uvěřit, že na tyto skladby přišla řada v optimální podobě až nyní. Pořád jsme přitom na začátku výčtu mistrovských válů, dále je nutné zásadním způsobem vyzdvihnout metalové štoulce „Rebel“, „Den potom“ (s gradací, u které napětím praskají cévky v hlavách), brilantně vybroušený hitový majstrštyk „Jsem trochu jako“ či „Nesmíš to vzdát“ s neuvěřitelným citem pro chytlavé melodické klenutí, které umocňuje dojímavý retrospektivní text.
Romantika ovšem dostává prostor v jiném příspěvku, „Ztráty a nálezy“ Marka Podskalského jsou extrémně povedenou baladou, již osobně považuji - hned vedle „Půl století“ - za vrchol mezi arakainovskými „ploužáky“.
 Jen o kousek níž si stojí přímočaré jízdy „Krakatit“, „Excalibur“, „Proč?“ a volnější „Poslední valčík“, jejich právoplatné místo na kompilaci je ale stále nezpochybnitelné, jedinou píseň, kterou bych oželel, je nikterak poutavá „Vstávej“. Mezi skladbami vybranými z regulérních studiovek nemůže chybět „Kamennej anděl“, „Amadeus“, „Kolonie termitů“ či „Brána iluzí“, a překvapivě došlo, zřejmě kvůli čerstvosti daného materiálu, také na méně reprezentativní „Loutky“ a – o něco jistějšího – „Adriana“. No a pak je tu pětice nových písní. Na rozděleném vydání byly nejprve uvedeny tři speciální příspěvky („Duše“, „Ghetto“ a „Virtua Reality“), firma Popron ale po roce vydala kompilaci znova, tentokrát v jednom balení, a aby to nepůsobilo úplně jako hyenismus (což se stejně nepovedlo), kapela přihodila další dvě novinky („Dvory chaosu“ a „Je to šílený“, přičemž zmizely „Virtua Reality“ a – malinko symbolicky – „Duše“). Všechny bonusovky se nicméně povedly, při volbě pomyslného žebříčku od nejslabšího kousku po nejlepší volím pořadí „Virtua Reality“, „Je to šílený“, „Dvory chaosu“, „Ghetto“ a „Duše“.
A je to zejména autorská lehkost a rafinovanost „Duše“, která jakoby symbolizovala blížící se události. Pražáci se totiž dokázali vzpamatovat z krizové fáze zapříčiněné eskalací Brichtovy sólové kariéry a napříště vyrukovali s materiálem, který nejednomu fanouškovi – ale i hudebnímu pisálkovi – vyrazil dech.
|
