Nejlegendárnější a nejproslulejší tuzemská metalová parta uvádí novinku „Jekyll & Hyde“. Pokud někdo čekal nějaký stylový posun, pak zřejmě nepochází z této planety. Pražáci jedou svůj tradiční metal, na kterém je sympatická skutečnost, že se v moderním groovu nachází dost prostoru pro řezavé thrashové riffy, a to v poměru, jenž by mohl uspokojit fanoušky kapely napříč jejich názorovým spektrem (ano, i „brichtovce“). Výhodou nového alba je – na poměry Arakainu – střídmější stopáž, přestože byla opět překročena hrozivá padesátiminutová hranice, jejíž plochu se málokdy podaří rovnoměrně zaplnit kvalitními songy. Aktuální deska v tomto ohledu není výjimkou, dobrých – a občas i skvělých - momentů je na ní ovšem několik.
Aby čtveřice autorů nenechala nikoho na pochybách, jak že se staví ke kritickým pohledům na jejich tvorbu (včetně neustále remcajících pisálků), uvedla jako první singlovku píseň „Dnes ještě ne“, jež zároveň celou desku otvírá. Text vypovídá nejen o svéhlavém přístupu ("vysvětli mi, jak jsi přišel na to, že mě tvůj názor snad zajímá"), ale také o neutuchající energii, jež Arakainem pulzuje, čemuž se dá vzhledem k dravosti – výborně ozvučené - hudby spolehlivě věřit. Přestože se však pohybujeme na území groovy-thrashe, je třeba upozornit, že skladatelé už dlouho dbají na pro-koncertní vyznění svých skladeb (není se co divit, tato činnost je živí), takže je středobod drtivé většiny skladeb vztahován k chorusové části. Obecně platí, že autoři umí nabídnout tažnou slokovou pasáž (případně o něco rutinnější, ale pořád zabírající riffy nebo tradičně vymakaná sóla), chytlavost celé kompozice se ale chtě nechtě odvíjí od refrénového partu. Úvodní song se v tomto ohledu nachází někde mezi, podobně jsou na tom vály „Šestý smysl“, „Kompromis“, „Síť“, a také „Signály“, kterým ale kladné body přidává důvtipný text o všudypřítomných mobilech, lépe řečeno jeho pravděpodobný podtón, jenž si bere na paškál koncertní „svítiče“ ("displeje mobilů životy ozáří, rozjasní každou tvář").
V ostatních příspěvcích už je situace jasnější, ať v pozitivním, tak méně lichotivém slova smyslu. Do záporné kategorie spadají kusy „Hřích“ a „To co chceš mít“, které jsou exemplárním příkladem skladeb, jejichž velmi dobrý základ udusává skladatelsky neobratný refrén. Opoziční skupinu zastupuje nadmíru zdařilá píseň „Znal bych rád“, která mimo jiné potěší fórky směřovanými k vlastnímu songu „Štvanice" nebo k legendám Kiss. „Sny dávají křídla“ jsou dalším povedeným momentem, moderní thrashy kytary a vokální drajv (parádní slokové fráze!) uvolňují melodické průniky v čele s valčíkově taženým refrénem, v závěru skladby étericky plujícím do ticha. Skvěle se poslouchá thrashově nasupený „Hathor“, jehož refrén můžeme dokonce považovat za nejsilnější okamžik díla. V těsném závěsu se veze kus „Jen vaše ruce“, který vyniká nejen úžasně návykovým hip-hopovým skluzem ve slokách či powermetalově trylkujícím sólem, ale také účastí Lucie Bílé (tato popová hvězda vůbec zaslouží úctu za neutuchající loajálnost k mimo-mainstreamovému Arakainu). Text písně opět pojednává o vlastní cestě, která nebere ohledy na okolní vlivy ("nás nezajímá, co je momentálně trendy"), přičemž zmíněná sloková pasáž je důkazem této proklamace. Škoda jen, že podobně překvapivých autorských štoulců není na novince Arakainu ještě o něco víc.
Ať už se to někomu líbí, nebo ne, pánové před několika lety našli svůj moderní profil (původně ovlivněný formacemi jako Pantera, Fear Factory nebo Limb Bizkit), v jehož mantinelech manévrují víceméně pořád dokola. Daná strategie sebou neodvratně nese určitou kompoziční jednolitost, na druhou stranu je obdivuhodné, že se z tohoto úzkého prostoru neustále daří Arakainu vylézat se vztyčenou hlavou. Novinka „Jekyll & Hyde“ opět není odzbrojující v celé své délce, v tracklistu se nicméně nachází několik písní, které nejen že naleznou pevné místo na koncertech, ale ještě se dost možná stanou jejich ozdobou.
|
