Sascha Paeth. Frontiers. Dva hudební pojmy, ke kterým asi není potřeba moc co dodávat. A vlastně ani jejich spojení není příliš překvapivé. Když už totiž dozrála doba na to, aby všudybyl a všeuměl Sascha Paeth dostal zase jednou chuť na prezentaci svých hudebních nápadů a tentokrát poprvé i pod svým vlastním jménem (alespoň částečně), jevilo se italské vydavatelství jako ideální přístav. Přece jen zde už zakotvila velká řada projektů, či kapel, jejichž spojení může vyvolávat otázku, co je vlastně pojivem mezi jednotlivými muzikanty a jaké cesty je svedly k sobě. Je tak i pochopitelné, že ne vždy tahle sázka dopadne na výbornou. To ovšem není případ Paethových Masters Of Ceremony.
I když věřím, že s většinou skladeb by uspěl i tehdy, kdyby je postavil dominantně na své kytaře, principálu Paethovi se podařila trefa do černého znáborováním kolegyně z Avantasie Adrienne Cowan. Ta do melodických, poměrně razantních a barevných (v rámci power metalu) skladeb sedla naprosto dokonale, svým zpěvem ještě náladovou rozmanitost dokonale podtrhla a využila ji pro ukázku svých všestranných hlasových schopností daleko víc, než v domovských Seven Spires - když z jejího hlasu zazní melancholie, či něha, máte chuť ji obejmout, když se z ní stane nespoutaná dračice, v ten moment cítíte na kůži hluboké stopy po drápech. Hlavním znakem kolekce je bezprostřednost, Masters Of Ceremony nemají potřebu a důvod se nechat čímkoliv svazovat nebo stresovat, takže když chtějí do skladeb nacpat modernu, nacpou ji tam, když chtějí být romantičtí, tak jsou, když chtějí být za akční hrdiny, zvládnout to bez kapky potu a to vše dělají s lehkostí a přirozeností. Jistě, že jim tak pod rukama vznikne i pár zcela obyčejných skladeb, ale nedá se říct, že by jedinou z písní bylo možné považovat za vatu. A naopak, pár kousků o velkou pozornost doslova řve.
Už úvodní zdivočelý kopanec „The Time Has Come“ s ukvaltovaným riffem, zdivočelou rytmikou, z řetězu urvanou Adrienne a luxusní gradací do melodického refrénu je jasné vítězství. S „Die Just a Little“ se do alba vplíží něco temnoty, s v dobrém slova smyslu odrhovačkou „Radar“ silná porce rozšafnosti, lidovosti a uvolněnosti, v „My Anarchy“, zpěvnost, namíchaná s přesnou dávkou šťavnaté agresivity, to vše podtržené parádní kytarou. Dokonalost dramaturgie alba podtrhne naprosto brutální kontrast – přechod z vláčných smyčců, piána a posmutnělého vyprávění (ta holka u mikrofonu s emotivností nasátou snad i od Anneke van Giersbergen je prostě k sežrání) v nádherně křehoučké „The Path“ do pulsující uřvané a uštěkané moderní vypalovačky „Sick“ je smrtící. A to ještě na posluchače čeká parádní finále ve vzletně optimistické hymničnosti „Bound In Vertigo“ a v úžasném přerodu titulní skladby z jemně elegantního šansonu do natlakované energie a pohlcujícího melodického tobogánu.
Mrknete-li na portfolio aktivit Saschy Paetha, dalo se od jeho semi-sólového počinu čekat ledacos. Paeth vsadil na vlastní přirozenost a našel k sobě ideální parťáky (o ostatních členech uskupení dosud nepadlo slovo, což je poněkud neuctivé, protože u Masters Of Cermony všechno dokonale sedí do poslední matičky). Kdo umí, umí!
|
