Pro hard rockery Metalcraft je tenhle rok hodně vydařený – ke svému výročí si nadělili debutové album „Cannonball“. S bubeníkem Martinem Linhartem jsme se sešli tam, kde se všechno kolem téhle výborné desky zrodilo – přímo ve zkušebně Metalcraftu. A bylo dlouho o čem povídat! Obrázek o tom, co obnáší pětiletá cesta od vzniku kapely až k jejímu aktuálnímu vyvrcholení si můžete udělat z tohoto obsáhlého povídání.
Jak vlastně došlo k samotnému vzniku Metalcraft, co bylo tím hlavní impulsem?
V roce 2003 jsme zkoušeli reinkarnovat Abax. Dokonce to asi tři roky fungovalo, nicméně už zdaleka ne s takovými ohlasy, jako na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zkusili jsme to v původní sestavě s Petrem Varhaníkem a Rudou Rožďalovským, a pak se ukázalo, že odstup deseti let je natolik zásadní, že se každý vydal jiným směrem. Nicméně mě mezitím dorostl nejstarší syn do hudebního věku, chopil se basy a navíc velmi dobře zpívá. Metalcraft je projekt, pro který jsem měl tedy dva důvody. Jednak vrátit se znovu k muzice, jednak jsme chtěli s Juniorem hrát spolu. On vystupuje pod jménem Junior, i když dětí i synů mám víc než nábytku ve všech věkových kategoriích. Lidi, kteří o tomto vztahu vědí, říkají, že ta jedna krev je v tom slyšet, že rytmika je prostě spolu, což v podstatě umí každý, kdo umí hrát, ale my zase tolik hrát neumíme, tak nám to geny pěkně dotahují. Zakládající sestava MetalCraft byla: Petr Varhaník, Tomáš Pavelka (oba byli tehdy ještě pod vlajkou Judas Priest revivalu), Junior a moje maličkost. Nebyl to žádný spontánní vznik, jako že by tomu náhoda chtěla. My jsme opravdu měli jasný plán cíleně založit novou kapelu.
O stylovém zaměření jste měli od začátku jasno?
Sešli jsme se tehdy na podzim 2014 na pražské Palmovce v rock baru a tam jsme si řekli, že chceme udělat kapelu, která bude hrát klasiku, osmdesátky s glamovým kořením, vlastní věci a chceme angličtinu, protože nejsme takoví spisovatelé, abychom uměli kvalitní české texty. Navíc já neslyším na „musíte česky, jinak to nikoho nezajímá“ . Posluchačů je možná méně, ale já to česky nechci, čeština tomu rock´n´rollu tak trochu nafackuje. A zpěv je v mém chápání jen další nástroj. Sdělování „hlubokých“ myšlenek necháme jiným. Přinesl jsem tenkrát asi patnáct možností, jak by se kapela mohla jmenovat a mimo jiné tam bylo jméno Metalcraft. A Tomáš Pavelka řekl „hele, mě by nevadilo se jmenovat Metalcraft, to je celkem fajn“. Tím jsme to brali za vyřízené.
Jak se znovu protnuly tvoje cesty se zpěvákem Hanzem Fuhrmannem, se kterým jste kdysi společně působili v Abaxu?
Ještě na úplném začátku opustil MetalCraft Petr Varhaník, myslím, že ho autorská tvorba příliš nebavila. Zpěváci jsou dle mého u nás ten nejužší sortiment, tak Hanz byl první volba, znali jsme se od znovuzrození Abax, tak jsem zavolal, jestli s námi nechce zpívat jako host a během dvou měsíců se z hosta stal stálý člen. Tahle skládanka zůstala první rok a půl stejná, natočili jsme dva videoklipy, které se oba vešly do celoročního finále Czechparády na TV Rebel a skončili na bedně. A vypustili jsme do světa první třískladbové EP „Feel The Fire“. Bohužel Tomáš Pavelka u nás nevydržel, potřeboval na složenky vydělat muzikou, tudíž naskočil do několika dalších kapel a nakonec mu kalendář natolik nakynul, že na Metalcraft v něm nezůstával čas. Pak nastalo téměř roční období tápaní. Jako záskok nastoupil na kytaru výborný kytarista Martin Ježek a doplnil ho náš starý kamarád Karel Eremiáš, ale nebylo to ono. Nefungovala ta pověstná chemie. Takže jsme to rozpustili. Náhoda však chtěla tomu, že jsem objevil inzerát Tomáše Mrštiny, přišedšího z rodného Broumova do Prahy na studia, který k nám zapadl jako kostka z lega a myslím si, že od té doby to nabralo směr, který se nám líbí. Najít dnes talentovaného, výborného kytaristu, kterému je lehce přes dvacet, a který ti řekne, že Cinderella a Ratt jsou úžasný kapely, to je zázrak. Opravdu dobře si všichni rozumíme a doplňujeme se i přes věkové rozdíly. Kvarteto MetalCraft tvoří dnes jeden padesátník, jeden čtyřicátník, jeden třicátník a jeden dvacetník (smích). Přesto si myslím, že to funguje dobře.
Co máš na hard and heavy, glamu, rock´n´rollu rád, co Tě na tom oslovilo už tehdy v těch osmdesátých?
Že jsem nedokázal u toho vydržet v klidu sedět. Na vině je timing rock´n´rollu, který je oblečený v metalovém kabátě tvrdých kytar a riffů, ale pořád je to rock´n´roll. Jsem přesvědčen, že heavy metal ani hard rock nelze hrát prvoplánovitě, musíš ho rozklíčovat, má to určitou formuli a zákony, které je potřeba ctít, jinak to nebude ono. Má to prostě svoje kopyto, které je hodně variabilní, hodně rozkvetlé, vydrží i lecjaké ohnutí, ale ty to nesmíš přehnat, jinak se tam stane něco, co se tam stát nesmí a ten vlak se netrefí do tunelu. Ti, co říkají, že hledají nové cesty, většinou pak svoji tvorbu označí jako crossover. Nic proti tomu, ale prostě to není můj šálek kávy. Bohužel začátkem devadesátých let do klasického metalu a hard’n’heavy hodil vidle ten v tom roláku ze Seattlu, který se stal obrovsky populární a zatlačil ze stadiónů většinu klasických hard rockerů a amerického glam metalu do klubů. Mrzí mě to, protože grunge mi přijde, jako když koukáš z okna a nikdo nejde. Se mnou to prostě nehoupe jako třeba Mötley Crüe, Poison nebo Firehouse. Také to na pohled tak pěkně nevypadá.
Které další kapely Tě ovlivnily?
Miluju klasickou Evropu, vyrostl jsem na Iron Maiden, Judas Priest, Dio, Accept, Motörhead, to jsou moje stavební kameny. Líbí se mi, kromě již zmiňovaných, americké party jako Poison, House of Lords, Tyketto, Black‘ n Blue, Danger Danger a spousta dalších. Z evropanů pak Whitesnake, Gotthard, Krokus, Def Leppard nebo třeba Scorpions. A nad tím vším se vznáší Kiss. V roce 1979 jsem se náhodně dostal k „Alive II“ a na první dobrou mi to otočilo život o 180 stupňů. Také miluju kapelu Great White, to je rock´n´roll s bluesovým feelingem a ta kapela je neuvěřitelná. Obávám se ale, že kdyby přijeli, tak budou hrát na Chmelnici a bude tam šedesát lidí. To je ta tragédie. MetalCraftu se dostalo té cti dělat předkapelu třem velkým jménům. Loudness, na což jsme pyšní, ale bylo tam sto lidí. Chris Holmes sto dvacet lidí, Blaze Bayley osmdesát lidí. Co k tomu dodat… Asi by se slušelo ještě jmenovat AC/DC. Jejich alba ještě s Bonem Scottem mě dostanou i na pětsetšedesátýdevátý poslech.
Jak je složité s vaší muzikou oslovit české publikum, potažmo mladou generaci?
Je to hodně složité. Jsem si téměř jist, že mladí, až na naprosté výjimky, nemají absolvované kořeny, takže úplně neví, z čeho ta muzika vychází. Nemůžeme to dělat úplně stejně jako třeba Ratt nebo Warrant, to by lidi asi dnes u nás vůbec neskousli, ale můžeme to dělat na evropském základu, dávat si tam prvky, které se nám líbí a držet linku metalových riffů a nezapomínat na rock’n’rollový základ. Jinými slovy nezradit to kopyto, jak jsem o něm mluvil v úvodu. To je jediná možnost, aby si lidi začali dupat. Samozřejmě mám zkušenost i s koncerty v klubech, kde se lidi nezvedli, sedělo jich tam šedesát a k pódiu dorazí dva. Ale pak tě i ti ostatní plácají po zádech, nechali si podepsat cédéčko, říkají, že to bylo skvělé, ale prostě se nezvednou. Je těžké je oslovit, ale vytrváme! Chci nést tu pochodeň osmdesátek ještě chvilku, dokud budu moci. Metalová a hardrocková muzika není přece jenom o hudbě, jdeš na divadlo, jdeš se na něco podívat. Kapela musí i dobře vypadat, proto samozřejmě pracujeme i s nápady, jak vylepšovat image. Něčím to musíš ozvláštnit. Dneska vidíš kapely, které hrají dobře, líbí se ti to, ale zpěvák má sandály a kraťasy, kytarista pak combo na židli. To přece nejde! Když je to rock´n´roll, tak to musí i vypadat. Nikomu to ale nemohu nutit, to jen já stará konzerva to takhle mám. A nejen proto lpím na dvou kopácích a už jsem se někde v nějakém jiném interview s lehkou nadsázkou nechal slyšet, že dvoj-šlapka v metalu je trestným činem a měl by na to být paragraf za hanobení stylu (smích).
Prvotina „Cannonball“ přicházela na svět déle, než bylo původně plánováno. Čím to, jaké problémy vás trápily, co způsobilo posun vydání desky?
Jednak to byla rošáda na postu kytaristy, jednak bylo ve studiu plno. „Cannonball“ se mělo točit už na podzim 2017, ale začalo se až s Tomášem Mrštinou na podzim 2018, byly položeny komplet základy, basa, bicí, doprovodné kytary, pak jsme zase měli pauzu, ve studiu bylo plno a my jsme nechtěli natáčet někde jinde, protože profesionální studio Ponte records v Mostě je špičkové a máme tam osobní kamarádské vazby, jsme tam prostě doma. Potom tam začala nahrávat Pavlína Jíšová své profilové album, což zabralo dlouhou dobu, tak jsme přišli na řadu až v únoru 2019. Myslím si, že i přes všechny krkolomnosti se nám to zvukově i hudebně podařilo dotáhnout někam, kde se nám to líbilo. Samozřejmě dneska s odstupem pěti měsíců od vydání vím, že bych některé věci udělal jinak, ale to má asi každá kapela.
Co konkrétně bys rád změnil?
Nejvíc změn by bylo ve zpěvu. Využijeme toho, že teď v listopadu nemáme žádné vystoupení, chceme dodělat nějaké nové věci a chceme využít Juniora trochu víc ve zpěvu, aby s Hanzem byli víc pohromadě nebo na střídačku. Chceme tomu dodat ještě víc zpěvnosti, musíme donutit Juniora víc otvírat pusu. Má skvělou barvu hlasu. Tím se nepasuju do role šéfa, Metalcraft šéfa nemá, tak nějak si vycházíme vstříc, byť demokracie do kapely úplně nepatří, protože pak se nic neudělá, vždycky musí být nějaká záchranná brzda, která řekne „a teď to tak bude“. Beru to trochu na sebe, ale není to striktní.
Tvůj hudební životopis vypovídá o tom, že nemáš zrovna moc nahraných desek. Co pro tebe znamenalo vydání „Cannonball“?
Já jsem strašně rád, že má MetalCraft placku „Cannonball“, že na ní je i můj syn, že už nám jí nikdo nevezme. První měsíc po vydání jsem si ji dokonce pouštěl, to jsem ale asi neměl dělat, protože pak už jen slyšíš ty věci, které bys s odstupem času udělal jinak. Nicméně určitým způsobem i s ohledem na můj rok narození je to z hlediska zápisu do diskografie pro mne určitý Rubikon. S Abaxem jsem začal v osmdesátých letech, kdy tomu moc doba nepřála. Dostali jsme šanci na kultovním festivalu Death Metal Session, byl zázrak, že se tenkrát povedl, že byl povolen, bylo tam tisíc lidí a tím se Abax dostal do povědomí a strašně mu to pomohlo, Vlasta Henych nás pozval na kompilační album Death Metal Session, kde jsme měli jednu písničku, pak po jedné písničce na nějakých dalších dvou výběrech. A následné album Abax bylo v podstatě před finálním mixem, jenže společnost zkrachovala a my jsme se už nedostali ani k tomu záznamu. Celá ta práce byla k ničemu. Potom jsem kapelu opustil, protože v ní došlo k „thrashovému puči“, který jsem jako „melodická měkkota“ neustál. Pak přišly děti, já pochopil, že rodina musí mít něco k večeři a musí někde bydlet, takže jsem začal budovat firmu a muziku jsem opustil. Vydrželo mi to do roku 2003, kdy firma běžela tak, že jsem nemusel být v práci dvanáct hodin denně a začalo mě to svrbět k návratu k muzice.
Na obou vašich nahrávkách s vámi spolupracoval na mixu a produkci Roman Dobrev, který má poměrně široký stylový záběr a nedá se říct, že by byl vyloženě specialista na hard rockovou muziku. Co tě zaujalo na jeho práci, že jste si jej vybrali ke spolupráci a jak velký byl jeho vliv na celkové vyznění nahrávky?
Roman je extrémně pečlivý detailista, který svoji práci miluje, tráví dlouhé hodiny technickou cizelací zařízení ve studiu, výrobou zvukových doplňků a jiných úžasných udělátek, podle plánů dovezených z Ameriky, až po sledování na YouTube videí, kde některá studia uveřejňují, jak co dělají. Obrovskou motivací a inspirací byla pro něj návštěva světoznámého studia Abbey Road. A myslím si, že tady žánrová nevyhraněnost nevadí, protože to je řemeslo. Takového pedanta, pečliváka a výborného sluchaře, který nepustí nic nedokonalého, jsem jinde nepoznal. Když jsme ve studiu trávili delší čas, pustili jsme mu spoustu muziky a ukázek. Takže k tomu přistupuje opravdu řemeslně a možná je to lepší, než jakékoliv nadšení a žánrová specializovanost. Mám ho rád i jako člověka, můžeš se s ním poradit, popovídat. Dokončíš studiovou práci, jdeme spolu na večeři a povídáme si o tom dál, lidsky a odborně se málokdy vidí tak zapálený člověk. On se stejně pečlivě věnuje Pavle Jíšové, Lauře a jejím tygrům, i Metalcraftu. S majitelem studia Mírou Kuželkou se znám pětadvacet let na velmi kamarádské bázi, nehledě k tomu, že jeho studio stojí i za našimi klipy, protože MS Production, které točilo všechny tři klipy, je sesterská společnost od Ponte Records. To je pořád stejná parta, takže dycky Most! (smích)
Můžeš vaše album „Cannonball“ blíž představit, přiblížit, na co se z tvého pohledu může posluchač těšit?
To je velmi zapeklitá otázka. Poslechni si, jak my to vidíme, jak to cítíme, jak se nám to líbí, jak nás to baví a jak se v této poloze cítíme dobře. Dali jsme naše cédéčko Miku Trampovi při jeho pražském koncertě a on nám pak napsal, že „good job“. Myslím, že je to solidní satisfakce. Je tam hodně naší osobnosti, album si nehraje na žádný kalkul s posluchačem, opravdu předkládáme nás. Tady je to jídlo, co jsme uvařili a takhle chutná nám. Chutnalo by i vám? A ne „my jsme pro vás připravili to, co máte nejradši“.
Autorem textů na albu jsi ty sám, v textové příloze desky však texty uvedené nejsou, nakolik považuješ texty ve vaší hudbě za důležité?
Autorem textů jsem já, vodítkem u dvou věcí byl Junior, který měl představu o názvu i kostře skladby, což je zejména u akustičtěji pojatých věcí. Paradoxně většina recenzentů tyhle dvě věci, které nejsou v tom šlapavém tempu, vypichuje nad celé album, asi proto, že jsou jiné, než zbytek alba. Já mám celý život názor, že metaloví a hard rockoví muzikanti by neměli ve svých textech řešit nějaká ožehavá témata nebo sdělovat nějaká poselství. Já bych to nechal folkařům, písničkářům, kde slovo je hlavní sdělnou myšlenou žánru. U rockové muziky, jak už jsem říkal, by zpěv měl být dalším z nástrojů, mělo by se to dobře frázovat, dobře znít. A obsahově snad splňujeme to super klišé: rychlý auta, motorky, holky, prachy, rock’n’roll, dobro a zlo. Proč v tom hledat filosofické myšlenky. Mě by to tam ani nesedělo. Mnohdy ani českým kapelám nerozumíš na koncertech český text, protože je to utopené v muzice, což by nakonec ale v rocku obecně mělo trochu být. Takže my si necháme angličtinu s přesvědčením, že Hammerfall také nejsou doma vystaveni tlaku zpívat švédsky.
Máš potřebu na deskách vzdát poctu svým oblíbeným kapelám?
Název EP „Feel The Fire“ byla pocta Overkill, kteří mají album stejného názvu. To jsem použil vědomě, v roce 1983 se mi to dostalo do ruky a nesmírně mě to oslovilo. Tady je asi potřeba přiznat, že Overkill, Anthrax, Megadeth a Slayer mají u mě, i přes mé pindy o melodice a měkkosti, dveře dokořán. A na albu „Cannonball“ je Tomášova „Two Sides Of The Coin“, ten název najdeš u jedné písně alba „Unmasked“ od Kiss, to jsou moji nadbozi (smích). Pocta, které se dostalo Judas Priest, kdy podle všech devíti skladeb ze živého alba „Unleash In The Beast“ vznikly kapely, které se podle nich jmenují, to je asi nejvíc. Mám pocit, že jednak vzdávám hold a jednak mám radost, že to mohu udělat se stejným názvem, byť je to o něčem jiném.
Vaše muzika je v dobrém slova smyslu staromilská, jak se stavíš k velmi modernímu trendu natočit ke každému albu maximum videoklipů?
Ke „Cannoball“ je videoklip pouze k „All For One“, v opatrném plánu je udělat videoklip na jednu z pomalých věcí. Ta potřeba videoklipu je jasná. Orientace posluchače na elektronická média a sociální sítě je natolik převažující nad tím zvednout zadek a jít se podívat na kapelu živě, že musíš. Kapela se logicky snaží co nejvíc vizuálního vjemu přenést na tyto sítě, potom máš z alba čtyři pět klipů, byť některé z nich jsou jen textové, protože tady zase hrají roli peníze. Nemůžeme si dovolit víc než jeden klip ročně, což kromě letošního roku držíme. Řekli jsme si, že příští rok musí být klip, buď bude na úplně novou písničku, která by mohla odstartovat nějaké přemýšlení o albu číslo dva, které ale dřív než v roce 2021 nebude, anebo bychom použili něco z aktuální desky, a když, tak některou z těch akustických věcí.
Z jakého důvodu padla volba na videoklip právě na „All For One“?
„All For One“ je písnička, která má refrén hodně „stadionový“, jako by lacině se podbízející (smích), ale účelný. Je to taky jedna z věcí, kterou si s námi lidi zpívají, postavená na jednoduché myšlence „držme spolu“, polovina kapely jsou aktivní motorkáři a nabídka natočit klip v klubu se zadní projekcí motorek se nám líbila. Téma rychlých jednostopých strojů se objevuje ještě v další věci z alba, a to v „Live Or Die“.
Poznáš na koncertech, že právě ty klipovky mají lidi naučené, že k nim mají bližší vztah než k ostatním skladbám?
Paradoxně nepoznám, protože náš největší historický úspěch je pomalá věc „Dream in Your Eyes“. Nejvyšší počet shlédnutí klipu, stříbrná příčka za celý rok v Czechparádě na Rebelu. Je to v podstatě naše „nejslavnější věc“, kterou ale živě hrajeme v rychlejší úpravě, takže má stejný text a podobnou melodii zpěvu, ale je z toho rock´n´rollový punk. (smích) Titulní pecka „Cannonball“ má velmi solidní ohlas, jak je v ní klidnější acceptovská část, tak ji celý Beroun zpíval s námi a už to funguje i na víc koncertech. Tak jsme ji v playlistu zařadili až na konec koncertu. To by byl dobrý klip, ale já bych ho chtěl takový, že na něj nemáme peníze, protože napoleonské vojáky s kanónem zatím za dobrou cenu nemůžu nikde sehnat (smích).
Jestli dobře počítám, tak letos se završuje první pětiletka života Metalcraft. Máš rád podobná výročí, budete ho připomínat nějakou speciální akcí nebo je to pro tebe jen číslo v kalendáři?
Rozhodli jsme se, že to jenom zmíníme na nějakém podzimním či zimním koncertě, pořádat kvůli tomu samostatnou akci nebudeme, tam ještě nejsme, počkáme, až bude deset let (smích).
Pohybuješ se v muzice víc než třicet let, co máš na muzice nejradši, skládání, koncertování, to, že máš na konci v ruce cédéčko, co je pro tebe motor?
Nejvýš je pódium. Cédéčko je důležitá věc, že se mi to na stará kola povedlo, že na něm mám dítě, že na to jsou slušné ohlasy, že na něj jsou objednávky a pomalu mizí, to je moc pěkný, ale když ta reakce publika na koncertě přijde, tak to je nejvíc.
A není ti někdy líto, že jako bubeník jsi ten „černej vzadu“?
Není, protože jsem vošklivej, starej a tlustej (smích). V kapele máme hubený, mladší a hezký a už jsem to zmínil, kapela musí mimo jiné i vypadat.
A teď už opět jen tradiční závěrečný prostor pro to, co bys rád řekl, aniž bych se Tě na to zeptal.
Ať jsme zdraví, ať to funguje, ať z toho máme radost a když bychom se dostali někdy ke druhému cédéčku, což někde v nepopsaný kronice budoucnosti je opatrně zatrženo v roce 2021, tak dobře, ale kdyby se to náhodu nestalo, tak se zeměkoule opačným směrem točit nezačne. Každé zpětné vazby, každého ohlasu, každé recenze si vážíme a každý, kdo bude vážit cestu, aby se na MetalCraft podíval živě, nám udělá radost. A půjčím si s dovolením slovo klasika na závěr: It’s only rock’n’roll!
|
