Vítězná sestava se tentokrát nemění. Přestože "Fatal Portrait" nebudou fanoušci Kinga Diamonda řadit mezi jeho top díla, je jasné, že tahle deska byla pro kapelu, kde stále ještě byli tři bývalí členové Mercyful Fate, velice důležitá. Hodila totiž rukavici jejich někdejšímu spoluhráči Hanku Shermannovi, který to s novou kapelou Fate, jež se orientovala na americký hard rock a pop metal, projel na celé čáře. "Fatal Portrait" také hned napoprvé a definitivně etablovala na scéně pojem King Diamond i jako jméno kapely, která bude jednou z těch, jež budou udávat tón pro druhou polovinu osmdesátých let. V neposlední řadě také Dimaond na svém debutu naznačil, že bude skutečně mistrným vypravěčem hororových příběhů, přestože "Fatal Portrait" ještě nebylo deskou ryze koncepční.
To se změnilo už v roce 1986. V předvánočním čase se totiž pětice hudebníků znovu chystala do kodaňského Sound Track Studio, ovšem tentokrát měl King Diamond v ruce skutečně strhující příběh, jenž kapela zhudebnila do úchvatného konceptu, který se stal synonymem celé Diamondovy tvorby a jednou z naprosto zásadních desek celé metalové historie. Přesto to v kapele začíná pomalu vřít. Už v době natáčení alba chtěl odejít basista Timi Hansen a stále více se projevovala nespokojenost Michaela Dennera s tím, že principál Diamond dává stále více prostoru (na Dennerův úkor) kytarovému nováčkovi Andymu LaRocqueovi, který byl technicky zdatnějším hudebníkem než sám Denner. Ovšem nakonec sestava známá z "Fatal Portrait" dokončila i "Abigail", kterou 15. června 1987 vypustila na trh.
Ten den se svět seznámil s příběhem mladého manželského páru Jonathana a Miriam, který v létě 1845 přijíždí do starého rodinného sídla LaFeyových, aby zde začal nový život. Ovšem už po cestě je zastavuje sedm jezdců, kteří je před jejich úmyslem varují. Podle nich je dům proklet, protože se v něm stal v roce 1777 zločin. Manželé ovšem neposlechnou, v domě se ubytují a začnou se dít divné věci. Jonathanovi se zjevuje jeho předek hrabě LaFey, jenž mu ukáže dětský sarkofág, v němž je pohřbena malá Abigail. Vyjeví mu tajemství starého zločinu, kdy sám zabil svou nevěrnou ženu a na její dítě, které se narodilo mrtvé, uvalil kletbu. Zároveň Jonathanovi nařídí, že musí zabít svou manželku, aby nedošlo ke vzkříšení mrtvého dítěte Abigail. Miriam je těhotná a Jonathan ví, že tentokrát musí jednat. Shodí Miriam ze schodů, ta umírá, jako mrtvá však ještě porodí dítě, novou Abigail. V tu chvíli se objevuje znovu sedm jezdců, aby osud právě narozeného dítěte zpečetili...
Do tohoto strhujícího příběhu Diamond zasazuje hudbu, která zní dospěleji a hitověji než na minulé desce a která je až na tři případy (na dvou skladbách spolupracoval s LaRocquem a na jedné s Dennerem) jeho samostatným dílem. Od samého začátku, kdy po intru "Funeral" kapela rozjede "Arrival", je jasné, že tentokrát se bude hrát podle pravidel světové heavymetalové extraligy. Denner přispěl skvělými riffy, které měly ještě pekelného ducha Mercyful Fate a LaRocque je doplnil nebývale melodickými vyhrávkami, které celou deskou proplétají úchvatné kytarové ornamenty, vrcholící v nebeskopekelném sóle v "Omens".
Kapela střídá rychlé pasáže v "A Mansion In Darkness" se střednětempými a hitovými v "The Family Ghost", která byla vybrána jako pilotní singl a klip alba. Svou roli to splnilo dokonale. Tato skladba dostala kapelu k širšímu publiku, neboť klip vysílala i hudební televize MTV, která v té době měla obrovský vliv na vkus publika a celkovou prodejnost. Ovšem ani "The Family Ghost" nijak nevybočuje z linie desky a nedá se označit za nejlepší skladbu. Těch je na "Abigial" hned devět, včetně zmíněného intra "Funeral". Tahle deska vás totiž lehce vtáhne do děje a pohltí jak její textová, tak hudební složka. Tady sedí každý nota, kterou LaRocque s Dennerem vypálí ze svých nástrojů, každé slovo, které vylétne z Kingova hrdla. To se projevuje i v dramatických pasážích "The 7th Day Of July, 1777" nebo v závěrečné "The Black Horsemen", spojujících zmíněnou hitovost s propracovanější hudební složkou, která využívá kláves i akustických kytar.
Ne nadarmo je "Abigail" i nejskalnějšími fanoušky chápana jako jasný vrchol Diamondovy sólové diskografie. To, co naznačila "Fatal Portrait", "Abigail" jasně definovala a provždy nastavila měřítko pro další alba. Kvalitě této desky se Diamond ještě několikrát za svou kariéru přiblížil, ovšem pravděpodobně nikdy se mu nepodařilo dosáhnout stejného efektu jako na tomto počinu, který lze považovat za jedno z alb, jenž můžeme směle zařadit po bok takových klenotů jako je "Painkiller" (Judas Priest) nebo "Number Of The Beast" (Iron Maiden).
Situace v kapelním táboře však nebyla růžová. Hned po vydání alba se odporoučel Michael Denner, čímž vyvrcholily spory, které (i přes comeback Mercyful Fate v první polovině devadesátých let) nebyly mezi ním a Diamondem dosud urovnány. Na Dennnerovo místo nejprve zastoupil Mike Moon, který přišel od hardrockových Madison, ten však jen odjel turné k "Abigail" a post přepustil Peteu Blakkovi. Nebyla to však jediná ztráta, která Diamondovu kapelu postihla. Po konci turné k tomuto albu zmizel i další pamětník dávných dnů Mercyful Fate, basista Timi Hansen.
|
