Při nedávné žádosti o recenzi mi jeden hudebník odpověděl, že na tyhle články moc nedá, že je muzika zejména o emocích, nikoli o technických finesách, které většina publicistů v hodnocení desek přednostně zohledňuje. Musel jsem mu dát za pravdu, a zároveň oponovat. Pokud bych měl mluvit za sebe, pocity a jejich třeba i velmi patetické rozkrývání u mě při psaní většinou hraje prim, jelikož si myslím, že právě tak se dá docílit nejupřímnější komunikace se čtenářem. Na druhou stranu se tím ještě více potlačuje tzv. objektivizace (ať už si pod tímto termínem představíme cokoli), ke které by recenze dle mnohých měla směřovat. I s tím souhlasím, ale obratem dodávám, že na celou věc můžeme stejně tak pohlížet jako na výhodu amatérských internetových médií. Tam, kde nikdo nikoho neplatí, neexistuje sice žádný profit, ale také žádný tlak. Recenze bývají psané z čiré vášně k danému žánru, a toto nadšení by mělo být z jednotlivých slov a řádků znát, právě tím bychom měli cílit na své potenciální čtenáře. Muzika koneckonců není o ničem jiném, nežli o emocích, o přenosu oné záhadné abstraktní energie na samotné posluchače. Tato abstrakce je už z podstaty detailně nepopsatelná, avšak dá se jí přiblížit právě důrazem na odkrývání "srdečních" nálad, nikoli snahou o co publicisticky nejobjektivnější vyjádření. A právě tohle je luxus, kteří si redaktoři amaterských webů mohou - nebo by měli chtít - dovolit.

Pagan 9.1.2020