Big Bossovi je už osmašedesát. A sám také rekapituluje svůj život. Proto kromě staršího biografického DVD "Vzpomínky na hovno" na konci loňského roku vydal sólovku "Než zemřu", která má být jeho poslední. Teď se chce soustředit na domovský Root, s nímž právě točí novou desku. Už nemusí nikomu nic dokazovat. Ani na sólové dráze a už vůbec ne jako člen domovské kapely. Bere proto věci s nadhledem, což je cítit z následujícího rozhovoru. V něm Big Boss také shrnul celou svou kariéru, od doby, kdy usedl za bicí soupravu v začínajících Root až po současnost.
Za pár dní ti bude osmašedesát. Jak se chystáš narozeniny oslavit?
Tak to ještě nevím..., teprve se na tom pracuje.
Na konci loňského roku jsi vydal sólovku „Než zemřu“. Dá se album s tímto názvem chápat jako symbolické uzavření sólové dráhy nebo celé tvé hudební kariéry?
Ano, přesně jsi to vystihnul. Všechno má svůj začátek i konec.
Pro fanoušky znalé jen tvorby Root bude určitě „Než zemřu“ překvapující, pro ty, co sledují i tvou sólovou dráhu už poněkud méně. Je tvým záměrem odlišit co nejvíce sólovou tvorbu od Root?
To není záměr, tak to prostě je. Mám spousty nápadů, které se vymykají stylu i tvorbě Root. Tak proč je nezhudebnit, když jsem obklopen spoustou úžasných muzikantů. Však na několika sólovkách také hrají kluci z Root.
Proč ses rozhodl na novince zhudebnit celý svůj život a využít pro to tak intimní texty?
V podstatě jsem zhudebnil DVD „Vzpomínky na hovno“. No a jsem muzikant, takže jinak než hudbou to neumím.
Hudebně je album velmi pestré, když využíváš melancholické, skoro až ambientní polohy, ale i klasický hard rock sedmdesátých let. Jak má posluchač chápat desku jako celek? Jsou na ní důležitější texty než hudební složka?
Hudba musí vždy vycházet z textu. To je moje krédo. Obojí se musí prolínat a vzájemně doplňovat. To je vše.
Jak moc důležitou roli hrál při tvorbě „Než zemřu“ producent a basista Paramba?
Četl ty texty a rozhodnul, že se musí zhudebnit. Mě se ani moc neptal (smích), sehnal muzikanty, se kterými všechny moje nápady nahráli, a pak mě postavil před hotovou věc. Potom dohodnul vydání s firmou MetalGate, podepsala se smlouva a bylo hotovo.
Jedná se v případě novinky o zbrusu nové skladby, tedy kromě recyklátu „The Solitude“ z alba „Temple In The Underworld“, nebo jsou to třeba nápady, které jsi měl v hlavě už od mládí, od předrootovské éry?
Mám spousty nápadů v šuplíku třeba deset-dvacet let, takže vždycky je kam sáhnout. Jen musím vybrat co se k čemu hodí a zapracovat na tom.
Projděme si nyní tvou obsáhlou hudební kariéru, která je už dlouhá přes třicet let. Vzpomeneš si na okamžik, kdy ses od bicí soupravy postavil do čela Root?
Bylo to po posledním demáči, kdy se rozhodlo, že se natočí jako oficiální album CD/Vinyl. Bylo jasné, že nejsem žádný bubeník, protože jsem zpěvák. A bylo rozhodnuto.
Byla filozofie Root daná hned od počátku nebo se rodila postupně a pak vykrystalizovala na debutové desce „Zjevení“?
Bylo to dané ihned od prvního dema „Deep in Hell“ v roce 1988. Pak už všechno šlo svou vlastní cestou.
Po „Zjevení“, které je dodnes na české scéně absolutním kultem, jste opustili rodnou češtinu a „Hell Symphony“ vyšlo už v angličtině. Jaký pro to byl důvod?
Důvod byl ten, že jsme se chtěli prosadit také za hranicemi. Svůj účel to splnilo, prosadili jsme se.
Bezesporu kultovní je album „Temple In The Underworld“, které lze chápat jako uzavření první éry Root. Sestava se začal štěpit a nakonec jsi zbyl v podstatě sám s Petrem „Blackiem“ Hoškem a novým bubeníkem René Kostelňákem. Když jsi pak vydal první sólovku „Q7“, začalo se mluvit o konci Root. Byla tehdy situace tak vážná?
No rozpadli jsme se kvůli chlastu. Nemá smysl to nějak okecávat. Projde si tím každý. Důležité je to, že jsme se z toho dokázali dostat, znovu se postavit na nohy a začít zase hrát.
Když pak vyšlo album „Kärgeräs“, byl to docela šok. Pekelný black metal původní éry byl potlačen skoro na minimum, ke slovu se dostával klasický heavy metal či dokonce dark rock. Kdy a proč se udála tahle změna výrazu Root?
Změna se odehrála právě během toho rozpadu. Začal jsem psát příběhy a Petrovi se to líbilo, takže začal dělat v podstatě úplně jinou muziku, která se potom výrazně prosadila i v další tvorbě Root. Takhle nám to vyhovovalo. Byl to dobrý krok.
Na „Kärgeräs“ se už konečně hraje na baskytaru, kterou nahrál Blackie. Skutečně vám tento nástroj na prvních třech deskách nechyběl?
Vždycky jsme říkali, že se nám už basa nevleze do auta (smích), opravdu nám nijak nechyběla. Říkali jsme, že basista musí být kurva dobrej, aby mohl hrát s námi. Jednoho dne přivedl Petr do zkušebny mladíka, kterého jsem znal coby redaktora různých fanzinů, Igora Hubíka. Vzal basu do ruky a bylo vymalováno. Je to fenomenální muzikant, nebylo co řešit. Dnes je tento „mladík“ šéfem kapely. Byla to dobrá volba.
Na začátku nového tisíciletí sis souběžně s fungováním Root postavil i projekt Equirhodont. Cítil jsi tehdy umělecký přetlak, který bylo třeba ventilovat i mimo domovskou kapelu?
Mám rád prog metal, takže jsem chtěl zkusit s pomocí Ashoka (Marek Šmerda, dnes člen Cradle Of Filth) a dalších přátel muzikantů, jestli se nám to také podaří. Podařilo se a nová kapela byla na světě.
Od alba „The Book“ a s deskami z prvních let nového tisíciletí Root, přestože stále experimentoval, měl už jasně definovanou tvář, jakýsi kompromis mezi prvními alby a „Kärgeräs“. Ovšem došlo k zásadním personálním změnám, když nejprve odešel Blackie a pak René Kostelňák přesedlal z bicích ke kytaře. Proč se to všechno tak stalo?
Nebyla to ponorka, jak se říkalo, ale už jsme si prostě všechno řekli a všechno nahráli. Já jsem chtěl pokračovat, Petr nechtěl. Tak odešel tvořit svou muziku. Dodnes jsme skvělí přátelé. Evil, i když je to smutné, byl vyhozen vzhledem k jeho lásce k chlastu. Tak geniální bubeník a muzikant se tenkrát propil až na dno. Co dělá dnes, nevím.
Jasným návratem ke kořenům byla deska „Heritage Of Satan“ z roku 2011. Dá se tohle album chápat tak, že se po pětadvaceti letech existence pro Root uzavřel jakýsi kruh?
My to takhle neberem. Každá naše deska je jiná než ta předchozí. Nikdy se nevykrádáme. Prostě je to další album. Ostatní necháváme na posouzení posluchačů.
Zatím posledním albem Root je „Kärgeräs – Return From Oblivion“. Chtěl jsi jím říct, že tento „národ“ ještě neřekl poslední slovo?
To si piš, že neřekl (smích), ještě má hodně co říct.
Když tahle deska byla ještě nová, vydal jsi ceněnou sólovku „Sbírka černých růží“. Proč znovu ten skok k sólové kariéře?
Opět se vyrojily nápady nehodící se k tvorbě Root a Martin Shindy Brzobohatý a Tomáš Paramba Řeřucha se usnesli, že to musí jít ven. Tak to šlo ven.
Co tě vedlo k biografickému dílu „Vzpomínky na hovno“?
Každý svůj životopis píše, ale mně přišlo věrohodnější to přímo živě namluvit na kameru. Dokonce tam navštěvuji i místa, kde se určité události odehrály. Dali jsme to dohromady s Parambem a Márou Slavíčkem a šlo se na věc. Myslím že to byl dobrý počin. Svědčí o tom i cena, kterou za to Paramba dostal.
Root se prý znovu chystá do studia. Kdy se tedy dá nová deska očekávat a jak bude znít?
Album „The Legend Nizostratio“ bude opět jiné. Hodně jiné. Až šéf Igor zavelí, tak se jde do studia a kdy vyjde, to fakt nevím. A máme novou sestavu – přišel skvělý kytarista Jirka Mr.G Háb a skvělý bubeník Zbyněk MrZ Husa...takže nám „starcům“ oživí krev v žilách, bude to mazec.
Ovlivnění Root přiznává i nejedna zahraniční veličina metalové scény. Například Moonspell, Behemoth a nakonec i Mayhem. Cítíš se v postavení jakéhosi otce této scény?
Hehehehe, otcem scény? To snad ne. Fernando, Nergal, Rune.a další jsou skvělí lidé a jsme dobří přátelé. Když je potřeba, tak si vzájemně zahostujeme na svých albech. Funguje to dobře. Ale otec scény? Pobavils mě (smích)!
Poslední otázka je trochu na tělo. Jak to bylo s tvým jmenováním velekněze Satanovy církve. Prý ti měl volat sám A.S. LaVey a celý rituál provést po telefonu. Je to pravda nebo se jedná jen o vymyšlenou historku?
Členem Církve Satanovy již mnoho let nejsem, předal jsem to mladším. LaVey je mrtev, to vše je již dávno pryč. Nemá smysl se o tom bavit. A žádný rituál se po telefonu neprováděl (smích).
|
