H.E.A.T. jsou z těch kapel, které vzešly ze skandinávského hairmetalového boomu konce první desetiletky tohoto století, ale také z těch, které dokázaly přežít jeho postupný rozklad. A nejen to, postupem času se spolu s Crazy Lixx vypracovali na vůdčí osobnosti scény, v čemž jim bezpochyby pomohl příchod zpěváka Erika Grönwalla, vítěze televizní soutěže Idol 2009. S jeho příchodem se zapomnělo na trochu nedomrlá první dvě alba a spolu s ním se kapela uhnízdila pevně ve svém stylu, který je na rozmezí klasického hard rocku, hair metalu novodobého švédského střihu a AOR. Že jim tento kabátek sluší, dokázali hlavně posledními dvěma alby „Tearing Down The Walls“ a „Into The Great Unknown“, kde se skladatelsky vyprofilovali a jejich sound zmohutněl do rozměrů stadionového rocku.
Minulému albu, příznačně pojmenovanému „Into The Great Unknown“, byl vyčítán drobný krok stranou, neboť se kapela přiblížila modernější vyznění a začala koketovat (zřejmě podle vzoru svých krajanů Reckless Love) s elektronickými zvuky a moderními technologiemi, až si je v krajním případě příznivci mohli plést s takovými Imagine Dragons. To je ale s novinkou „H.E.A.T. II“ přece jen trochu pryč, i když už nadobro kapela setřela i tu trochu metalové tvrdosti. Zde se hraje podle přísných pravidel stadionového rocku, možná nejvíce za celou dobu její kariéry. H.E.A.T. dospěli do stádia, kdy si na podobný styl troufli a tento krok se jeví jako nadmíru zdařilý a logický.
„H.EA.T. II“ je ve svém ranku takřka dokonalá deska. Přestože start v podobě „Rock Your Body“, kde je refrén tlačen skoro až křečovitou silou, je těžkopádný, rozehrává kapela pozvolna s následnou „Dangerous Ground“ skvělou hru, přestože ona skladba patří k těm méně nápadným, ale dokonale připraví půdu pro následující zážeh motorů a start ke hvězdám. „Come Clean“ je obrovský hit, který splňuje i ta nejpřísnější kritéria pro dokonalý stadionový pop metal a kde zpěvák Grönwall doslova exceluje ve strhujícím refrénu. Ze skladby vyloženě dýchá letní atmosféra, která z ní dělá jasnou tutovku v koncertním setlistu kapely. S „Victory“ se H.E.A.T. zpočátku snaží o trochu tvrdší a temnější výraz, což je tvář, kterou už kapela může považovat za trochu přežitou, ovšem s „We Are Gods“ se výraz zase rozjasňuje, navíc velice osvěžujícím dojmem působí jemná mezihra za polovinou skladby.
„Adrenaline“ pulzuje hned od prvních tónů radostí z hraní jako takového a je z ní znát (zejména z pěvecké linky ve sloce), jak moc mají H.E.A.T. rádi americkou legendu Journey. „One By One“ je zase ohromný hit, který nepostrádá patřičně svižné tempo a hromový refrén, jenž šperkuje takřka geniální melodická linka. Kapela s těmito dvěma skladbami spouští lavinu hitů, která neskončí do samotného finále, protože balada „Nothing To Say“, i přes svou částečnou neobjevnost, nabízí znovu skvělou Grönwallovu chvilku, kterou skvěle doplňují funkčně zahrané klávesy hlavního mozku kapely Jony Tee. „Heaven Must Have Won An Angels“ zase těží ze souhry kytary a kláves, která přejde do uvolněně provzdušněné sloky, po které kapela opět sází další z nezapomenutelných refrénů. Ten dominuje i v předposlední „Under The Gun“ jež zase hraje na trochu tvrdší sloku, ale i zde je hudba už patřičně poučena AOR a stadionovým sborem. Závěrečná „Rise“ je velké finále, ukazující, že H.E.A.T. dokázali za dvanáct let od vydání bezejmenného debutu vyspět ve skutečně velkou rockovou kapelu, jež přesně ví, co chce, kde leží kořeny její inspirace, které pak převádí do současnosti velmi lehce a ladně.
Jestliže na posledních albech tihle Švédi zráli jako víno, představuje „H.E.A.T. II“ jejich další metu. Kapela stojí na vrcholku skandinávské rock/metalové scény zcela právem a nezdá se, že by jí docházel dech. Právě naopak a proto se může do budoucnosti dívat jasným pohledem. Jejich éra totiž ani zdaleka nekončí.
|
