I když je moravská stálice Mňága a Žďorp na české scéně pojem, je to zejména fenomén. Kapela žije mimo jakýchkoliv skandálů, její členové se neobjevují na titulních stranách bulvárních časopisů, přesto je tahle parta jednou z nejdůležitějších kapel porevoluční historie. Má na kontě už řadu desek, které se vyznačují stabilní kvalitou a z jejich hitů by se klidně dal vytvořit koncert, který by mohl trvat celý den i noc. Mňága nedávno oslavila třicet let své existence, ale je pořád stále živá a stejně silná, jako když vydala časem prověřená alba začátkem devadesátých let. U toho všeho byl její frontman Petr Fiala, Právě s ním vznikl velice příjemný rozhovor.
Mohl bys neznalým objasnit, co to vlastně znamená Mňága a Žďorp?
Jsou to dvě slova z vychodomoravského dialektu. Mňága je něco měkkýho, bahno, omáčka, něco mazlavýho. Žďorp je starej krám, starý auto, co už moc nejede, nějaký heblo prostě (smích).
Je podle tebe Mňága kapelou, která hledí do budoucnosti nebo si užíváte toho, že jste v minulých letech vyprodukovali řadu velkých hitů?
Hlavní je samozřejmě přítomnost, takže aktuální šňůra, deska, nový písničky. Jde jenom o to, jestli máš furt puzení něco novýho dělat. A tu my máme. Takže jedeme systém co dva roky deska, přibližně. K tomu se staráme o náš katalog, vydáváme starší alba na vinylech, máme bezva e-shop, kde je všechno k dispozici, pracujeme s tím. Teď během korony jsme odehráli deset streamů ze zkušebny, během kterých jsme odehráli 123 různých písniček, některé víckrát. Skoro už bychom nemuseli dělat další, ale to by z nás byl jen jukebox z minulosti, a to by byla trochu nuda.
Od vydání posledního alba „Třecí plochy“ uběhlo už půl roku. Dokázal bys říct, jestli deska splnila vaše očekávání?
Naprosto. „Plochy“ měly bezvadný recenze a našim fanouškům se ta deska taky líbila. Tím, jak ty desky furt děláš, tak prostě vybereš to nejlepší, co máš v daný okamžik k dispozici a snažíš se vytvořit nějaký ucelený tvar, aby se to fakt dalo poslouchat od začátku do konce. Ze všech svých slabých sil. (smích) Je to vlastně obrázek tý doby, stavu, ve kterým kapela zrovna byla. Hodíš to do placu a uvidí se. K „Třecím plochám“ jsme jeli šňůru, na které jsme tu desku přehráli celou. V Lucerně nám ji pokřtil Miro Žbiro a docela čuměl, že opravdu hrajeme všechny písničky, že to on by se bál. Chápeš, lidi to ještě neznají, prověřené songy jsou jistota atakdále, blablabla. Ale pokud chceme být živou a aktuální kapelou, musíme do toho jít a nebát se ničeho.
Silnou stránkou Mňágy byly vždycky tvoje texty. Máš pořád témata o čem psát nebo to jde postupem let trochu víc ztuha?
Život je nevyčerpatelné téma, furt se něco děje. Psaní mě stále strašně moc baví, stejně jako udělat písničku, kterou jsem ještě neudělal (smích). Letos jsem si slíbil, že budu psát pravidelněji, ale vletěl do toho ten Covid a tři měsíce jsem nenapsal nic, protože jsem se furt učil ty starší songy a lítal kolem streamů. Zase jsem ale u toho zažil spoustu věcí, něco mi i došlo, takže to je asi ten kompost, ze kterého snad časem něco vyraší. :-)
Ty i další členové Mňágy jste vzešli z punkového prostředí osmdesátých let. Jsou tyhle začátky v hudbě kapely cítit?
Naprosto jednoznačně ano! Moc se s věcma nesereme, děláme všechno hned a je nám vcelku jedno, co si o tom kdo myslí. I tu koronu jsme vzali jako kdysi komouše. Dobře, nemůžeme to dělat normálně, uděláme to nenormálně. První stream jsme natočili na telefon, jako osvětlení jsme měli lampičky a světelný hady, který jsem stopil děckám z pokojíku. Pak jsme splašili super tým, kamery, drony, opravdický světla. Mělo to velkej ohlas, něco jsme i vydělali. Kdybychom furt čekali, až budou normální podmínky, tak nemáme nic.
Když jste na konci osmdesátých let dávali dohromady skladbu „Hodinový hotel“, čekali jste, že budeme mít takový dopad a velký podíl na tom, že se z Mňágy stane jedna z nejdůležitějších tuzemských kapel?
Neblázni! Byli jsme jednou z tisíců amatérskejch kapel, co se pokoušely něco vymyslet, byli jsme blahem bez sebe, když jsme svý písničky dokázali zahrát od začátku do konce jakž takž bez chyby. Měli jsme kliku, že si nás lidi našli. Dneska to vypadá jako samozřejmost, ale je to malej zázrak.
Mňága se rozjížděla rychle prvními alby, ale ty ses už v roce 1994 rozhodl, že vydáš sólové album „Nečum a tleskej“. Co tě k tomu tehdy vedlo? Nebylo to přece jen tříštění sil?
Chtěl jsem nahrát písničky, který většinou byly pro Mňágu divný, se synťákama a tak. Nebo moc temný. Písniček byly mraky, rok předtím i rok potom jsme s kapelou vydali alba, „Radost až na kost“ a „Ryzí zlato“, takže jsem si jen splnil sen. Tříštění sil by to bylo dneska.
Před nedávnem zemřel Ivan Král, který s vámi spolupracoval v polovině devadesátých let. Ovlivnila tehdy jeho letitá americká zkušenost váš zvuk a přístup k natáčení?
Velice moc! Bylo to zásadní setkání s člověkem z americkýho šoubyznysu. Dozvěděli jsme se milion věcí a byla to pro nás čest, dozvědět se je zrovna od Ivana. Nedávno vyšla o Ivanovi kniha, ve který to dost podrobně popisuju. Často na něj myslím.
Mňága nikdy nebyla kapela, která by střídala členy jako na běžícím pásu, přesto byl přelom tisíciletí u vás docela divoký. Proč tehdy končili Lukáš Filip, Roman Volný, Karel Mikuš a Pavel Fadrný?
Ještě bych k nim přidal Radka Koutného. Byli to kluci, kteří nějak nezvládli nápor prvních profesionálních let kapely. Hrávali jsme kolem dvou set koncertů za rok, spíš víc. Každý rok deska. Pařili jsme jako draci. Furt v dodávce, furt na cestách. Bylo to vždycky smutný, ale nutný, aby se kapela úplně nerozpadla. Výjimkou byl Roman Volný, který byl nájemný hráč a v kapele žádnou výraznější stopu nezanechal.
V roce 2001 jste odjeli hrát do Ameriky. Byla to pro vás cenná zkušenost? Jak se tamní koncerty lišily od těch tuzemských?
Jo, každý hraní jinde je skvělá příležitost něco zažít. Hráli jsme i v Číně, Německu, Holandsku, párkrát v Anglii, na Ukrajině a tak...
K vlastní kariéře ses vrátil v roce 2005 s deskou „Je čas!“ Ta je druhá a zároveň tvá poslední sólová. Dá se čekat, že ji někdy doplní ještě třetí album?
Nevím. Když to na začátku korony vypadalo, že nebudeme moct s kapelou dlouho hrát, říkal jsem si, že bych vybral nějaké demáče a sestavil z nich desku, ale hráli jsme už za týden a pak furt. Puzení k další sólovce nemám, hlavní je kapela.
Už deset let vydáváte alba pod hlavičkou Surikata Records. Nebavila vás už politika firem jako Monitor/EMI?
Pokud politikou myslíš mizerný budget na desku a mnoho zbytečných drobných komplikací, tak ano, to nás nebavilo. Odešli jsme sami s tím, že si to dokážeme dělat sami minimálně ve stejný kvalitě. Řek bych, že jsme to dokázali.
Na tvorbu posledních alb vždy spouštíte crowdfundingovou kampaň. Je to podle tebe způsob, jakým se v budoucnu budou točit alba?
No, já jsem hlavně rád, že to jde už v současnosti. Je to jedna z možností. Uvidíme, co bude dál.
Právě crowdfundingovou kampaní jste získali peníze na desku „Made In China“, kterou jste pak točili v Pekingu. Proč právě tam?
Protože se album mělo jmenovat „Made in China“ (smích). To je právě ten punkový přístup a taky snaha život si pořádně užít, využít tu šanci, že tu jsi. Byl to mazec, a když si na to dnes vzpomenu, nemůžu věřit, že jsme byli takoví blázni, že jsme to celý podnikli. Hráli jsme tam, mimo natáčení desky, na velkých festivalech, lítali jsme z města do města. Paráda!
V Číně jste tenkrát i vystupovali na několika festivalech. Už jste měli zkušenost z Ameriky i západní Evropy, dokázal bys proto porovnat koncerty v tak odlišném prostředí?
V Americe jsme hráli pro Čechy a Slováky, v Číně to byly festivaly pro 80 tisíc lidí, hlavní hvězdou byli, myslím, finští HIM. Byl to putovní festival. Je skvělý strhnout Číňany pouze svou hudbou a energií, textům nerozuměli, ale vůbec to nevadilo. Obecně se dá říct, že ať hraješ kdekoli, musíš do toho dát všechno. Jen tak se může stát, že to lidi teoreticky může zaujmout.
Sestava Mňágy byla od zmíněného personálního zemětřesení kolem roku 2000 dlouhá léta stabilizovaná. Proč v roce 2016 došlo k výměně Pavla Koudelky za Marcela Gabriela?
Protože už to tak dál nešlo (smích). S Marcelem jsme získali skvělého bubeníka i člověka. Opravdu netuším, co by s náma bylo, kdybychom k tomuto kroku nepřistoupili. Ale zas nemá cenu moc to pitvat, protože jsme to udělali a posunuli tím Mňágu zase o level výš.
Album z roku 2017 „Třínohý pes“ mi připadá textově trochu pesimističtější. Odráží se na něm proces stárnutí?
Co já vím… (smích)
Mňága je dnes kapela, která „má své jisté“. Jezdíte koncerty, které jsou hojně navštěvované, pravidelně vydáváte desky. Je ještě kam se posouvat?
No, my to teda za moc jisté nebereme. Furt musíš kmitat, aby ses udržel, tam kde jsi. Jo, lidi nám začali říkat legendy a tak, ale tomu se můžu akorát zasmát. Pokud budeš blbě hrát, točit blbý desky, tak jdeš do kopru a čau. Jasně, hodně kapel takhle prožije roky a zvenku to vypadá jakože normálně. Ale ono kromě toho, že nás to baví, je to taky hodně práce. Mám kliku, že i ta mě baví.
Poslední otázka je od mojí manželky, která je vaše velká fanynka. Kterou písničku z vaší tvorby zpíváš na koncertě opravdu rád a která ti naopak už leze krkem?
Zpívám rád úplně všechny a žádná mě nesere. No fakt! Jasně, některý songy z minulosti se třeba úplně nepovedly, ale ty na koncertech nehrajeme. Třeba teď, jak jsme vyhrabali při tom streamování ty starší songy, tak ujíždím na "Přijď za mnou k večeru". Ten refrén, to si medím! (smích)
|
