Za normálních okolností by tady podobný report vůbec nebyl… I na letošní léto totiž byla naplánována řada vystoupení světových hvězd, který se měly sjet do České republiky, což slibovalo další kulturní zážitky. Jenže člověk míní a vláda mění. Z pečlivě připraveného letního programu jsou najednou trosky a koncertní sezóna se rozjíždí velmi, velmi ztuha. Sem tam se hraje pokoutně někde v klubech, jinde se už plánují prázdninové akce pro pár stovek návštěvníků. Ono i to Trnovské rockové léto mělo být původně zrušené… I když už není tak zajímavé jako před pár lety, kdy na tamní fotbalové hřiště jezdily kapely, které (aspoň v tuzemském měřítku) něco znamenají, v současné bídě s nouzí člověk vezme zavděk i koncertem Zvlášňý školy. Kapely sice pokleslé úrovně, ale už dlouhodobě patřící ke koloritu českých zábav. A navíc, co si budeme říkat, když hrají kousek od baráku a plakáty na jiné akce rozhodně také nejsou lákavé, proč vlastně na tuhle partu ze západočeské Kdyně nevyrazit…?
Hlad po kultuře (i když takového zrna) byl zjevně velký. Zvlášňý škola se díky tomu mohla přenést v čase o dvacet let zpět, kdy na ní především na západě Čech chodilo leckdy skoro až tisíc lidí a kdy kapela byla skutečně v laufu. Tisícovka samozřejmě tentokrát už nedorazila, ale k povolené pětistovce možná ani moc nechybělo. Kapela se proto tvářila velmi spokojeně, protože ještě před rokem či dvěma na ni na stejné místo přišlo jen pár desítek návštěvníků. Vysoká návštěvnost je pochopitelně daná výše zmíněným stavem, kdy si česká a moravská kotlina musí po třiceti letech od sametové revoluce opět vystačit s vlastními umělci.
Čekat od Zvlášňý školy nějaké velké umění by mohl jen skutečný blázen nebo neznalec věci. Na to také nedošlo a návštěvníci rozhodně nepřišli ve večerní róbě. Kolem osmé hodiny, kdy ještě slunce pálilo na rozžhavený trnovský parket, byla už v areálu zhruba stovka lidí, kteří vydatně konzumovali pivo u okénka výčepu a přicházely další postavičky. Většinou v podroušeném stavu, protože v takovém se hudba Zvlášňý školy poslouchá mnohem líp a snáz než za střízliva. U okénka postávala i samotná kapela a diskutovala s hrstkou místních, kteří zpravidla vynechávají jen velmi málo příležitostí k tomu tuhle kapelu vidět. „Když jsem sem vlezl před dvaceti lety, viděl jsem ty samý ksichty jako dneska. Akorát ty palice už mají šedivější,“ komentuje situaci jeden z návštěvníků.
Zvlášňý škola naklusala ke strojům úderem deváté hodiny a hned z prvních tónů bylo jasně slyšet, že se za těch dvacet let (kromě absence kláves, ale navíc s tahací harmonikou) nezměnilo vůbec nic. Jako kdyby se zastavil čas. Kapela začala skladbami, které tvořila hned po revoluci a tak jako jedny z prvních lze slyšet kultovní „Hayzlbábu“, „Zaslíbenej kraj“ nebo „Zdražyly nám pyvo“. Zprvu chladní diváci se se stoupající hladinkou dostávali do varu a začínali zaplňovat i parket pod pódiem. Mezi nimi i jeden potácející se vandrák v maskáčích s keramickým džbánkem plným piva, který se záhy rozletěl o betonovou podlahu. „To je Pepa z Nejštátu, on dneska řezal dřevo, tak je asi udřenej. Já ale tak chlastat nemůžu, zejtra jdu tahat kabel,“ vysvětluje jeden z jeho kamarádů, který si přisedl k našemu stolu s pivem a rumem v ruce. Pepa z Nejštátu se přimotal rovněž, zvysoka si sedne na lavičku a napil se odloženého piva, které už předtím dost dobře sloužilo jako popelník i plivátko. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Kapela spouští další věci jako „Fodbal“ nebo hymnu plzeňských hokejistů „Modrobílá“. Díky tomuto notoricky známému popěvku se na chvíli už vcelku monotónní vystoupení, navíc srážené přeřvaným zvukem, stalo trochu pestřejším a zajímavějším. To už si ale cestu davem na kole klestil jeden ze zasloužilých členů trnovského Sokola, jenž za potlesku a povyku, který na moment přehlušuje i kapelu, vjíždí přímo do výčepu. „Václav tu prostě nemůže chybět,“ huláká zlitý pětatřicátník. Brzy se jeho oči ale stočily k parketu, kde u sloupu veřejného osvětlení předvedla jedna z místních slečen vlastní vystoupení, za které by se nestyděla ani leckterá pracovnice stripbaru. Ocenila to i kapela a návdavkem zahrála „Baladu pro všechny hovada“.
Ta rozjitřila emoce a první páry nejen tančily na parketě, ale i mizely dosahu reflektorů, až za fotbalovou tribunu, kde aspoň na chvíli našly chvilku soukromí. S „Vlaťkou“ a „Správnou pětkou“ Zvlášný škola zase přiostřila repertoár, což působilo jako startovní výstřel ke rvačce mezi několika výrostky vedle fronty na pivo. Přítrž všemu udělala přítelkyně jednoho z nich, když si jej vytáhla ze změti těl a s řevem „Ty seš takovej kretén, to se musíš pokaždý porvat?“ si ho odváděla směrem k východu. V tu chvíli bylo dobojováno a tak mohly vyniknout oplzlé průpovídky basisty a kapelníka Jiřího Mezníka, který začal fušovat zpěvákovi Tomáši Linkešovi do řemesla. Že by se síla piva a kořalky projevovala i na pódiu…? Je ale půlnoc, na západním obzoru se ohlašuje jasnými blesky bouřka a síly dochází jak kapele, tak i návštěvníkům. Policejní hodina se blíží…
Když hodiny ukáží jednu ranní, je po všem. Ti více při smyslech odcházeli domů, řada lidí zůstála sedět u stolu a s nepřítomným skelným pohledem docucávala poslední pivo. Výčep zavírá. Zpocená kapela nakládá aparaturu do auta, prohodí ještě pár slov s někoilka přeživšími u výčepu a brzy mizí za vraty areálu. Je spokojená, protože odehrála standardní koncert, který je důkazem toho, že ještě dokáže lidi přitáhnout a řadě z nich má stále co říct, přestože žije už jen z minulosti. Spokojeni jsou i její fanoušci, protože dostali to, co očekávali. Pokud si to ovšem pamatují...
|
