Devadesátá léta přála míchání do té doby zdánlivě nesouvisejících žánrů a byli to právě Dog Eat Dog z New Jersey, kteří z toho vytěžili takřka maximum. Jejich originální křízenec klasického hardcoru z východního pobřeží Spojených států s punkem, metalem, ska a hip-hopem jim před lety zajistil mraky příznivců po celém světě a z desek „All Boro Kings“ a „Play Games“ udělal klasické nahrávky své doby. Jenže čas oponou trhnul a Dog Eat Dog najednou stáli mimo hlavní posluchačský zájem. Dnes mají svou pozici jistou, ví, že časy hitů „Who`s The King“, „No Fronts“ nebo „Rocky“ jsou už dávno pryč, ale stále má tahle kapela co říct. A navíc v současné době točí novou desku. První od alba „Walk With Me“ z roku 2016. Více o tom prozradí zpěvák a zakládající člen kapely John Connor...
Jak vypadá aktuální situace pro Dog Eat Dog? Dá se v současné době kvůli pandemii koronaviru někde koncertovat?
Ne, pro nás koncertování v této době během pandemie není možné. Kapela je rozdělená, někdo žije na východním pobřeží Spojených států, někdo v Evropě, takže od nás teď živá vystoupení nikdo čekat nemůže.
Naposledy jste se fanouškům připomněli s EP „Brand New Breed“ v roce 2017. Chystáte novou dlouhohrající desku?
Jo, chystáme. Poslední dva roky pracujeme na novém materiálu. Počítali jsme, že v létě budeme mít hotovo, ale situace se zkomplikovala a máme před sebou ještě hodně práce, obzvlášť, když teď děláme na dálku.
Jak bys přiblížil dnešní podobu kapely člověku, který vás zná jen z dob největší slávy, tedy z poloviny devadesátých let? Co se u Dog Eat Dog všechno změnilo?
Pětadvacet let je dlouhá doba a skutečně se toho změnilo hodně. Máme nového saxofonistu, který je sice členem kapely, ale není členem rodiny, jestli mi rozumíš. Máme taky jen jednoho kytaristu, což je také změna, protože Rodger Hammerli má jiný zvuk a jeho vliv je hodně znát na našich vystoupeních. Myslím, že největší změnou ale je, že jsme všichni dospěli, na druhou stranu je příjemné zjištění, že dokážeme k Dog Eat Dog být upřímní. Pro někoho mladšího, kdo si nepamatujeme devadesátá léta, si myslím, že máme zvláštní energií, která vychází z křížení různých žánrů, ale i našeho vzájemného přátelství. Hodně mladých lidí se diví, že máme energie víc než leckterá o hodně mladší kapela.
V roce 2010 jste udělali comeback ve své klasické sestavě, tedy i s kytaristy Danem Nastasim a Seanem Killkennym. Proč jste v něm nepokračovali dál?
Tenkrát jsme slavili dvacetileté výročí, tak jsme se rozhodli, že se pro jednu noc vrátíme k naší staré sestavě, ještě se starým bubeníkem Johnem Milnesem, na kterého jsi asi zapomněl, ale my se s ním známe už hrozně dlouho, ještě z dob Mucky Pup. Šlo skutečně jen o jednu noc a tak už to zůstane, protože jsme se současnou sestavou kapely hodně spokojeni. Nicméně bylo velmi příjemné vrátit se zpět v čase.
Od zbytku americké hardcorové scény jste se odlišovali charakteristickým zvukem saxofonu. Vaše základní sestava má jen čtyři členy. Využíváte tedy saxofon jen při koncertech?
Ty saxofony k nám patří, používáme je už hodně let. Dechovou sekci vozíme po festivalech a samozřejmě i k vám do České republiky. Navíc teď máme i saxofonistku, první ženskou členku Dog Eat Dog.
Když se vrátíme do minulosti, je pravdivá historka, že vám k nahrávací smlouvě pomohl kytarista Biohazard Billy Graziadei?
Jo, to je pravda. Billy tenkrát odnesl naše demo do kanceláře německé pobočky Roadrunner. Tenkrát to všechno začalo a my jsme nakonec podepsali s Roadrunner smlouvu v New Yorku.
Jako první jste vydali EP „Warrant“. Bylo skutečně pojmenované po glammetalové kapele, která nahrála album „Dog Eat Dog“?
Tak to opravdu bylo. My jsme měli natočené naše EP, což bylo hodně vzrušující a skvělé, ale měli jsme v úmyslu nechat ho bez názvu. Jenže pak právě Warrant vydali desku „Dog Eat Dog“, což nás docela naštvalo. Jak jsi řekl, oni byli glammetalová kapela a my jsme byli hardcore, který navíc křížil různé styly a oni vydali desku s názvem naší kapely? Jsme ale lidi, kteří rozumí srandě a tak jsme se rozhodli, abychom si spravili náladu, že jim to vrátíme a pojmenujeme EP „Warrant“.
S debutem „All Boro Kings“ jste zažili alespoň v Evropě velký úspěch. Jaké máš dnes pocity, když lidé po vás na koncertech stále vyžadují skladby „No Fronts“ a „Who`s The King?“
Tohle je problém, který by mělo rádo hodně kapel. My jsme hrozně rádi, že lidi chtějí slyšet skladby pětadvacet let staré a že si je s námi zpívají a dokáží si je užít. Skutečně nám nedělá žádné problémy hrát tyhle skladby.
Polovina devadesátých let hodně přála crossoveru, jaký jste prezentovali vy, tedy mixu metalu, hardcoru a rapu. Proč si myslíš, že jste dosáhli úspěch především v Evropě a v Americe jste do hitparád nepronikli?
Byla trochu jiná doba než dnes, kapely propagovala hlavně vydavatelství a to naše mělo mnohem větší vliv v Evropě než v Americe, tak proto jsme v Evropě dosáhli rychlého úspěchu. Pro nás pak bylo logické v tom evropském úspěchu pokračovat a soustředit se hlavně na evropské fanoušky. Sice jsme strávili čas na turné v Americe, kde jsme hráli s Biohazard, Clutch, 911 nebo dokonce s popovými hvězdami No Doubt, ale bylo hrozně těžké dosáhnout něčeho podobného jako v Evropě. Neměli jsme v Americe takovou podporu od vydavatelské firmy.
V té době jste byli také velkou hvězdou holandského festivalu Dynamo. Jak vzpomínáš na koncerty, kde se lidé bavili a neměli nad hlavou mobilní telefony?
Právě je to pětadvacet let, co jsme na tom festivalu hráli, tak jsme se o tom v kapele bavili, protože z toho máme spoustu skvělých vzpomínek. Já si nemyslím, že by existoval nějaký markantní rozdíl ve spojení mezi kapelou a fanoušky tehdy a teď. Jistě, jak říkáš, mobilní telefony… Hodně lidí se snaží fotit nebo natáčet videa, ale to pro nás není problém. Můj názor je ten, že lidé, kteří si koupili vstupenku, tak si tam můžou dělat co chtějí. Pokud se rozhodnou sledovat koncert jen přes objektiv mobilního telefonu, tak je to v pořádku. Já je musím jako frontman vždycky upoutat a strhnout jejich pozornost. A dát jim pocit uspokojení. Nezapomeň na to, že lidi, kteří tam stojí s tím telefonem a sledují koncert, pomáhají kapele v propagaci, protože pak ta videa a fotky dávají na sociální sítě, takže ty okamžiky, ty skvělé okamžiky, které se odehrávaly třeba na koncertě v Praze, mohou vidět i fanoušci odjinud, když to pak visí na internetu. Ale je to dvousečné, na jednu stranu je to dobře, na druhou zase trochu špatně.
Souhlasíš s tím, že „Play Games“ je vyspělejší album než „All Boro Kings“ a že na něm Dog Eat Dog dosáhli svého vrcholu?
Jsem si jistý, že v případě této otázky bude mít každý posluchač vlastní názor. Souhlasím s tím, že „Play Games“ je více rozmanitá a má bohatší zvuk. Vždyť se stačí podívat na seznam hostů, kteří na ní účinkovali. Můžeš mi ukázat další kapelu, která by na jedné desce měla muzikanty jako je Ronnie James Dio a RZA z Wu-Tang Clan a celé to dávalo smysl? Myslím, že „All Boro Kings“ bylo pro lidi snažší na porozumění a bylo jednodušší se do něj dostat. Proto dosáhlo statutu naše klasického alba. Myslím si, ale že ani na „Play Games“ jsme nedosáhli našeho tvůrčího vrcholu. Věřím, že naše nové album bude obsahovat ten nejlepší materiál, jaký jsme kdy udělali. Už i ty koncerty, které jsme měli v loňském roce byli nejlepší, jaké jsme kdy odehráli.
Tenkrát jste hráli na velkých akcích jako Dynamo, Donnington, Roskilde. Co se pak stalo, že na konci devadesátých let už jste měli menší úspěch?
Tohle by byl hodně, hodně dlouhý příběh. Když to zkrátím, tak to bylo o velkém štěstí, které nás dovedlo k úspěchu. Jenže měli jsme problémy s infrastrukturou a nebyli jsme zběhlí v byznysu, což nám nakonec neumožnilo v úspěchu pokračovat a jít ještě dál. I s naší vydavatelskou společností jsme měli problémy, protože šlo o tradiční metalovou značku a do tohoto žánru my jsme se přece nikdy úplně nehodili. Uznávám, že do většiny kategorií nezapadáme a proto je těžké nás propagovat. Měli jsme taky dost mizerný management, tak to je potom těžké...
Ale album „Amped“ mělo podle mě skvělou propagaci… Proč nakonec zapadlo?
Já bych tedy neřekl, že mělo dobrou propagaci, vždyť vyšlo jen v některých zemích a v rámci nahrávací společnosti nefungovala mezi pobočkami v různých zemích dobrá komunikace. Možná v České republice to ale fungovalo. Tenkrát jsme taky vyhodili manažera a neměli nikoho jiného, který by na vydání alba s vydavatelskou společností spolupracoval. Mezi kapelou a americkou pobočkou vydavatele také došlo k velkým rozepřím, takže jsme věděli, že „Amped“ v Americe ani nevyjde. Doufali jsme, že budeme moci uzavřít jinou smlouvu, ale bohužel to nebylo možné. Upřímně, bylo to pro nás hodně těžké. Ne proto, že by ta deska nebyla úspěšná, ale že se jí nedostalo takové šance. My jsme s pracemi na ní strávili rok a dali jsme do toho hodně energie, ale naštěstí jsme měli singl a klip „Expect The Unexpect“, který jsme si užili. Lidi se s touto skladbou ztotožnili a my ji hrajeme dodnes skoro na každém koncertě.
Nahrávky „Amped“ a „Walk With Me“ tedy nevyšly ve Spojených státech kvůli rozhodnutí firmy? Jak to zdůvodňovala?
To byly dva rozdílné případy. O „Amped“ jsem už mluvil… Neměli jsme žádnou možnost na tom nijak zapracovat s Roadrunner America, ale měli jsme dobré vztahy s jinými mezinárodními pobočkami Roadrunner, takže rozhodně mělo smysl zkoušet to v jiných státech. Ale „Walk With Me“ je jiný příběh. To už jsme se úplně vyvázali z naší smlouvy s Roadrunner a když přišel čas na nahrávání „Walk With Me“, tak jsme to dělali sami, jen s producentem Clausem Grabkem. Když jsme měli album hotové, manažer oslovil některé společnosti, ale z jejich nabídek jsme úplně šťastní nebyli. Měli jsme za sebou obrovskou zkušenost s Roadrunner, kde jsme podepsali opravdu hroznou smlouvu a nechtěli jsme všechno opakovat a podepsat další podobnou. Tenkrát nám velké společnosti nabízely jen takové smlouvy, které podepíše jen začínající umělec. A než se upsat další hrozné smlouvě, to bylo lepší, že jsme si všechno dělali sami.
Měnili jste i sestavu. Mohlo za to několik comebacků kapely Mucky Pup, kde hráli i kytaristé Dan Nastasi a Sean Killkenny a basista Dave Neabore?
Ale vůbec ne. Mucky Pup měli v té době jen několik lokálních koncertů a festivalů a to Dog Eat Dog vůbec neohrožovalo. Dan s námi kromě „All Boro Kings“ nikdy nejezdil, přestože s námi stále spolupracoval a Sean opustil kapelu v roce 2006, když jsme dělali „Walk With Me“. A Dave hrál na několika koncertech Mucky Pup v New Jersey, ale to lze jen těžko nazvat comebackem.
Dnes je internetová doba a proto i v Americe se dají snadno sehnat alba „Amped“ a „Walk With Me“. Znají američtí fanoušci dnes už i tyto desky?
Je skvělé, že existuje YouTube a lidé si můžou tu hudbu najít, pokud jsou na ni zvědaví. Doufám, že jednoho dne konečně přidáme obě desky do našeho seznamu na Spotify, protože sehnat fyzický nosič „Walk With Me“ je hodně těžké. Když v Americe navštívíš Amazon, budou po tobě za tuhle desku chtít devět set dolarů! Nevím, jestli tohle někdo zaplatí nebo jestli je to nějaký vtip, ale taková cena tam je.
Soustřeďujete tedy v současnosti svou činnost i na Spojené státy nebo hrajete především v Evropě, kde jste měli vždycky největší úspěch?
V Americe děláme koncerty jen příležitostně, když to má smysl. Většinou je to jen na východním pobřeží a to se k nám vždycky přidá i Dan Nastasi na kytaru a jeden můj kamarád zahraje na saxofon. Ale naše akutální sestava je ta, kde Rodger hraje na kytaru a Bozez, který je mimochodem od vás z České republiky, na saxofon. S tou jsem hodně spokojený a doufám, že vydrží co nejdéle.
|
