Když před pětadvaceti lety vyšlo album “Ignorance Is Bliss”, kterým se britský zpěvák Toby Jepson pokusil odstřihnout od své kapely Little Angels, zůstalo takřka nepovšimuto. Teď Toby připomíná tehdejší dílo znovu. “Ignorance Is Bliss” vychází v reedici s vylepšeným zvukem a doplněné o nevydané skladby. Kromě toho Toby stále pracuje v rámci Wayward Sons na nové tvorbě a dokonce nevylučuje ani budoucí setkání jeho nejslavnější štace Little Angels. Určitá lítost nad koncem této kapely, která dominovala na přelomu osmdesátých a devadesátých let všem britským rockovým hitparádám, je ostatně cítit i z následujícího rozhovoru.. Toby se v něm velmi obsáhle rozpovídal nejen o své dlouhé kariéře, během níž působil i v kapelách Gun a Fastway, ale i o věcech, které jeho tvorbu ovlivňují.
Na scéně působíš už pětatřicet let a zažil jsi osmdesátá léta. Byla to podle tebe skutečně tak skvělá doba pro hard rock nebo si ji dnes lidé idealizují?
Když se za tou dobou ohlédnu, musím uznat, že to bylo skutečně vzrušující. Když jsme byly ještě děti, žijící v malém městě na severovýchodu Anglie, náš jediný zdroj z tohoto velkého světa byl časopis Kerrang! a BBC Radio One. Tenkrát se nám zdálo naprosto nemožné dosáhnout svého cíle a založit úspěšnou rockovou kapelu. Ale pak se věci začaly rychle měnit. Přišli Bon Jovi, kteří měli celosvětový úspěch, dokázali dostat rock do rádií a byli dostatečně cool. To byla situace, kdy nahrávací společnosti zoufale potřebovaly jejich další verzi a my jsme pro ně byli tou správnou kapelou. Ve správný čas, na správném místě. V této době bylo nahráno tolik skvělé hudby, ale na druhou stranu, nevyhnutelně, i spousta nesmyslů. Bylo to také největší období nahrávacího průmyslu, bylo v tom hrozně peněz a velké množství kapel podepsalo velké nahrávací smlouvy. I my s Little Angels jsme byli velice úspěšní a prodali jsme hodně desek. Ale dost mě dnes překvapuje a přijde mi divné, že hudební historie tuhle dobu trochu přehlíží. Všichni mluví o explozi grunge a devadesátých letech, ale ve skutečnosti konec osmdesátých let ve Velké Británii znamenal také hodně. Byl to fantastický čas, naučil jsem se toho opravdu hodně a to mě pomohlo dostat se tam, kde jsem teď.
V současnosti vydáváš znovu desku “Ignorance Is Bliss” tvého dávného projektu Toby And The Whole Truth. Proč ses rozhodl ji vydat znovu po pětadvaceti letech?
Rozpad Little Angels byla pro mě hodně traumatizující záležitost, která mě hodně změnila. Když jsem si pak pohrával s myšlenkou dalšího alba, všechna frustrace, vztek i smutek se vlily do tvůrčího procesu. Když jsem tohle album psal, necítil jsem ani na vteřinu, že bych měl dělat další album Little Angels. Ve skutečnosti jsem odkrýval vrstvu po vrstvě, abych odhalil svou pravou povahu umělce. Bylo to jako katarze. Byl to katalyzátor, díky němuž jsem se objevil jako jiný autentický muzikant. Věci v Little Angels byly tvořené kolektivně, chtěli jsme jimi oslovit určité publikum a měli jsme specifický zvuk. Jakmile jsem se toho zbavil a začal jsem dělat vlastní album, bylo to velmi uvolňující a já to najednou bral plnýma rukama a celým srdcem. Když jsem se teď díval zpětně na tu desku, bylo pro mě docela šokující, jak drsné a upřímné skladby obsahuje. To je ale v pořádku. Vždy jsem si myslel, že umělecká výpověď dané doby by měla být pro stoprocentně autentická a upřímná, ať už děláš cokoliv. Tato nahrávka byla pro mě jakýmsi probuzením, ovšem bohužel byla špatně načasovaná a vydavatel ji naprosto pohřbil. Také jsem v té době ztratil důvěru ve svého manažera a rozhodl jsem se starat sám o sebe i za extrémně těžkých podmínek. Všechno prostě bylo špatně, musel jsem také omezit koncertování. Ta doba měla velice nepříznivý dopad na můj duševní stav a to natolik že jsem se rozhodl hudební průmysl opustit, přestože jsem z toho měl zlomené srdce. Teď už jsem definitivně zpět a cítím, že je vhodný čas tuhle desku po pětadvaceti letech znovu připomenout. Doufám, že lidé pochopí, že jsem měl nezbytnou potřebu otevřeně mluvit o situaci, která tehdy byla, ale hlavně doufám, že ty skladby zní stejně svěže jako v době, kdy jsem je psal.
Jaký je rozdíl mezi vydáním z roku 1995 a tím, které vychází teď?
Velký rozdíl mezi novým vydáním a albem z roku 1995 je ten, že jsem požádal jednoho z nejlepších inženýrů masteringu Simona Francise, aby se na desku znovu podíval a napravil zvukové nedostatky. On tu nahrávku skutečně vylepšil a vytáhl některé frekvence, které byly v původním vydání skryté. Udělal dvě odlišné verze a pak nechal na mě, abych vybral tu lepší. To bylo velké umění, ale Simon je jeden z největších světových kouzelníků svého oboru (smích). Kromě toho jsem se chtěl ujistit, že nové vydání je z hlediska příběhu, začlenění textů a retrospektivního přístupu k technickým detailům dokonalé. Domluvil jsem se i s Antzem Whitem, který dělal původní obal desky a ten přišel s plánem, že by se to teď dalo zpracovat jako kniha. Proto jsem také požádal svého dobrého přítele Davida Galbraitha, který svého času psal do Kerrangu! jestli by k tomu napsal předmluvu. Navíc existovaly dvě skladby, které na prvním vydání nebyly. “Get Your Feet On The Ground” byla jen demo, které se nikdy nedostalo k masteringu a “Spiritually Bankrupt” byla sice dokončenou nahrávkou, ale kvůli jejímu pomalému tempu jsme ji na album nedali, protože jsem měl za to, že pomalých věcí je už na něm dost. Teď jsme tu skladbu v podstatě zresuscitovali. Když jsem poslouchal původní záznam z pásku, hlásil při digitálním přehrávání velkou chybu. Mluvil jsem o tom se Simonem, který ji dokázal odstranit, že to nikdo nepozná. Jsem s výsledkem hodně spokojený a doufám, že lidé ocení čas a úsilí, které jsme na to vynaložili.
“Ignorance Is Bliss” absorbovala vlivy alternativního rocku a grunge devadesátých let. Myslíš, že může dnes oslovit mladé posluchače nebo slouží jen jako nostalgická vzpomínka na tehdejší dobu?
Upřímně to nemůžu říct. Rozhodně jsem nechtěl při nahrávání alba využít tehdejšího zvuku, ale je nepopiratelné, že okolnosti a doba, v jakých každý umělec tvoří, ovlivní nahrávací proces. Tenkrát jsem rozhodně nechtěl, aby to znělo jako Little Angels, udělal jsem sytější a přírodnější zvuk, který byl ale z velké části ovlivněn omezeným rozpočtem a dostupností nahrávacích frekvencí. Pete Thomas, který na desce točil bicí a je také původním bubeníkem Elvis Costello And The Attractions, měl ve svém domě v londýnském Richmondu vlastní nahrávací studio, které jsme tenkrát hodně využívali. Tam jsme dávali skladby dohromady a nahrávali stopy bicích. Byla to velmi spontánní nahrávka, kterou jsme chtěli dělat jednoduše a nechtěli jsme jí dávat lesklý zvuk. Cítil jsem a stále cítím, že nejlepší hudba je ta, která mluví zevnitř, je hluboce osobní výpovědí, což tě pak dokáže napojit na obrovské množství lidí, kteří tomu porozumí. Byla to ale nahrávka ve stylu “udělej si sám” a tomuto přístupu odpovídal také její zvuk. Rozhodně to nebylo nic z plyšových pětihvězdičkových studií. Hlavní vliv na ni měly nahrávky Johna Lennona a Paula McCartneyho, kteří po rozpadu The Beatles tvořili takové lo-fi díla. A vlastně tyto jejich nahrávky mě ovlivňují dodnes. Pokud tedy jde o “Ignorance Is Bliss” a dnešní dobu, myslím si, že dokáže dobře obstát. Já jsem se vždycky zajímal o politiku a společenské problémy a když vidím, jak dnešní zprávy, zejména v souvislostí s koronavirovou situací, rezonují společností, zdá se mi, že pořád prožíváme to samé, prostě “ignorance je blaženost”… Doufám, že to pochopí a uznají i mladší fanoušci.
Byl Toby And The Whole Truth jednorázový projekt nebo s novým vydáním “Ignorance Is Bliss” dojde k jeho oživení?
Měl to být zcela nový začátek mojí kariéry. Ale teď, když už jsem nezávislý hudebník a skladatel, můžu klidně udělat sólové album, které ostatně v současnosti plánuju. Ten titul “Toby And The Whole Truth” (čili “Toby a celá pravda”) ale mám velmi rád a cítím, že mě reprezentuje jako umělce i člověka. Když vydám druhé sólové album, bude to s největší pravděpodobností pod tímto názvem. Skvělé na tom je, že mě to odděluje jako zpěváka od Wayward Sons a dovoluje mi to rozvinout svou lásku k alternativní hudbě, než abych se musel nutně opírat o rockový žánr.
Jak moc jsi chtěl odlišit zvuk Toby And The Whole Truth od své nejslavnější kapely Little Angels?
Naprosto! Neměl jsem v úmyslu napodobovat zvuk Little Angels a ani jejich skladatelské postupy. Ono je docela těžké vystoupit ze stínu kapely jako Little Angels, protože jejich indentita byla silná a nesmazatelně zapsaná do povědomí fanoušků. Nicméně jako umělec v pravém solva smyslu musíš vždy stát sám za sebe a prezentovat se bez ohledu na ostatní projekty a kapely. Můj styl psaní je takový bez ohledu na to, v které kapele působím. Nejsem chameleon, ale cítím, že je třeba dělat autentické a jedinečné věci nejvíc, jak to jen jde.
Když už jsme narazili na Little Angels… Jak dnes vzpomínáš na dobu, kdy jsi hrál v této kapele, na alba jako “Don’t Pray For Me” nebo “Young Gods”? Souhlasíš s tím, že se o vás říkalo, že jste britská odpověď na Poison?
Tak teď mě docela vyděsilo, že by si někdo mohl myslet, že Little Angels byli odpověď na Poison. O to jsem se nikdy nezajímal, nikdy jsme nechtěli být jako někdo jiný, měli jsme svůj typický britský zvuk, který byl rozhodně nejvýraznější na první desce a albu “Jam”. Na “Young Gods” jsme se asi chtěli postavit Američanům, ale Aerosmith, Van Halen, Bon Jovi nebo nakonec i britští Def Leppard byli v té době mnohem větší kapely a s mnohem větším vlivem než Poison. Byla to skvělá doba, plná radosti, ale na druhou stranu také obtížná kvůli bojům a tlakům, kterým se mladá úspěšná kapela prostě nevyhne. Pokud vzpomínám na dobu Little Angels, necítím žádnou hořkost. Dodnes mám ty kluky moc rád. A to, že to tenkrát skončilo, nebylo dané děním v kapele, ale vlivem jiných lidí a situacemi, kterými jsme museli procházet. Je totiž fakt, že když spolu vyrůstáte v jedné kapele a trávíte spolu hodně času, brání to tomu vidět některé věci reálně. Bylo to jako být na dopravním pásu, který se nikdy nezastavil… Jsem velmi hrdý na to, čeho jsme dosáhli a je to vlastně také důvod, proč spolu dnes mluvíme a děláme tenhle rozhovor.
Jaký byl tedy ten pravý důvod proč se Little Angels rozpadli po nejúspěšnější desce “Jam”?
V podstatě jsem to už nastínil, ale abych to plně objasnil, myslím si, že za to mohly měnící se časy. Zní to dnes směšně, ale je pravda, že právě proto jsme se rozpadli, protože o jiném důvodu nevím. Každý měl pro ukončení Little Angels nějaké důvody. Byli jsme mladí chlápci, stáli jsme uprostřed bouřky a tam se snadno dělají chyby a snadno se manipuluje s rozhodnutími. Tu manipulaci jsem cítil i sám na sobě, ale neměl jsem sílu ten rozpad zastavit. To, co se stalo, jsem pochopil až při zpětném pohledu a je mi docela líto, že jsem tenkrát všechno lépe nevnímal. Myslím, že kdybych měl tenkrát odstup a víc u toho přemýšlel, nikdy bych nedovolil, aby se to stalo. Dal bych kapelu znovu dohromady a apeloval na všechny, že to má smysl pokračovat dál.
Little Angels se vrátili na scénu ještě v letech 2012 a 2013 a dokonce jste hráli s Bon Jovi. Proč tento comeback nevydržel?
V roce 2011 jsme se dali dohromady, abychom spolu uctili památku Michaela Lee (původní bubeník Little Angels, který zemřel v roce 2008, pozn. aut.). Byl to neuvěřitelně skvělý muzikant a pro nás byl obrovský šok, když zemřel. Byl tak mladý. Když jsme se spolu sešli a seděli v jedné místnosti, mohli jsme se na věci podívat s otevřenýma očima i srdcem. Nepřišli jsme na to, proč kapela tenkrát musela skončit, tak logickým výsledkem toho bylo, že jsme se dali znovu dohromady a znovu mohli oslavit to, čeho jsme dosáhli. Chvíli trvalo, než jsme dali dohromady nějaký plán, protože nejdřív jsme ani nevěděli, jestli spolu budeme ještě koncertovat. Ale dostalo se nám obrovské podpory od fanoušků. Bylo v tom hodně emocí, bez čehož bysme asi nehráli na festivalu Download a pak v řadě různých hal. Náš poslední koncert byl zase na velkém festivalu Isle Of Wight, kde jsme otevírali pro Bon Jovi. Ale to bylo nakonec všechno...
Po vydání alba “Ignorance Is Bliss” s Toby And The Whole Truth ses odmlčel a v roce 2009 jsi překvapivě nazpíval EP “Popkiller” se skotskou kapelou Gun. Jak k tomu spojení došlo a proč nevydrželo déle než tuto nahrávku?
V době, kdy jsem se připojil ke Gun, už jsem pracoval s Eddiem Clarkem ve Fastway. Kluky z Gun jsem potkal na charitativní akci v Glasgowě, kde jsem byl požádán, abych se k nim přidal jako hostující zpěvák, protože Mark Rankin (původní zpěvák Gun, pozn. aut.) hrát nechtěl. Fungovalo to, to spojení se ukázalo jako výborné, byla to skvělá zábava a nakonec jsme se rozhodli, že se k nim přídám a vyrazíme na turné. Nikdy se nepočítalo s tím, že to bude jen otázka nostalgie. Získali jsme skvělé recenze na koncerty a cítili jsme, že je třeba udělat nějakou desku. Zkušenost s “Popkiller” je ale dvousečná. Kapela měla svůj typický zvuk ve kterém chtěla pokračovat, a já měl zase svůj styl psaní, který si s ostatními kluky úplně nesedl. Dostali jsme se do patové situace. Nakonec jsem se rozhodl, že je pro mě neudržitelné pokračovat v této kapele a to také kvůli tomu, že jsem pracoval jako producent, měl řadu nabídek, což bylo časově náročné. Ale upřímně, ani jsem necítil, že bych mohl pro kapelu být v budoucnu prospěšný a řekl jsem jim to. Giulliano a Dante (kytaristé Gun, pozn. aut.) jsou na druhou stranu fantastičtí umělci, jedni z nejtalentovanějších britských skladatelů, se kterými jsem kdy pracoval, vždy jsem je měl v úctě a strašně moc jsem se od nich naučil.
Další tvůj překvapivý krok byla deska “Eat Dog Eat” s bývalým kytaristou Motörhead “Fast” Eddiem Clarkem. Proč tento comeback Clarkeovy kapely Fastway skončil po této jediné desce?
Můj návrat do profesionálního hudebního života vzešel od Stevea Clarka, který je v současné době mým agentem a spolumanažerem. Býval ale také bubeníkem Fastway a když jsme se potkali v zákulisí při londýnském koncertě, kde jsem hrál spolu s Glennem Hughesem, požádal mě, jestli bych se k Fastway nepřidal jako náhradník za Davea Kinga, který se už nechtěl vrátit. Byl jsem vždy velkým fanouškem Fastway, takže nabídce spolupráce s “Fast” Eddiem nešlo odolat. Několik let jsme spolu cestovali a nakonec se mě Eddie zeptal, jestli skladby, které jsme měli rozdělané, by mohl použít na svoje sólové album. Já se ho naopak zeptal, proč bychom nemohli udělat další desku Fastway. Potěšilo mě, že to nakonec udělal. Ale samotný nahrávací proces byl složitý. Eddie nic nenahrával dlouhá léta a nebyl součástí kapely hodně dlouho, takže když to všechno začalo, byl to pro něj docela šok. Měl představu jiného nahrávání. On sám byl jedna z nejodhodlanějších, ovšem i velmi nekompromisních osob, se kterými jsem kdy pracoval. Často to s ním bylo obtížné a situace byla napjatá. Já si ho moc vážil a respektoval jsem, čeho dosáhl, ale chtěl jsem, aby nahrávka byla upřímná a autentická, aby to korespodovalo s mým postojem. Nakonec jsem album “Eat Dog Eat” také produkoval a ta deska se stala jedinečnou i proto, že se ji Eddie rozhodl nahrát velice jednoduchým a přímým způsobem. V mnoha ohledech je jedinečná, kultovní. Je smutné, že Eddie před časem zemřel, což se vlastně stalo ve chvíli, kdy jsme spolu diskutovali o tom, že bychom album mohli znovu vydat s dalšími nahrávkami a úpravami. Myslím, že Eddie při zpětném pohledu, který byl v této situaci výhodou, mohl ty věci ještě vylepšit. Je mi líto, že už jsme to nemohli udělat, ale zase mám krásné vzpomínky na člověka, který mě naučil držet se svých přesvědčení. Strašně mi chybí!
Zajímavým počinem z té doby je tvoje sólové EP “Guitars, Bass And Drums”. Pokračuje tvoje sólová kariéra také v současnosti nebo se soustředíš jen na Wayward Sons?
Dlouho potom, co jsem opustil Dio`s Disciples, jsem nechtěl produkovat svou vlastní hudbu. Zčásti to bylo proto, že jsem strávil několik posledních let na turné jako zpěvák jiných kapel, přičemž tyto projekty byly z velké části zapojené do hraní historického materiálu, kde byl můj vklad vyloučený. Krom práce s Fastway jsem většinu času trávil na pódiu zpíváním skladeb jiných lidí. Vlastní materiál, který jsem za ta léta vytvořil, se kterým jsem mohl jet na turné a držet své jméno ve hře, byl nahrán v mizerné kvalitě kvůli omezeným financím. Začal jsem proto psát věci pro lidi jako James Toseland nebo Katie Melua, a při tom jsem se cítil dobře. Ale v těchto dnech pro mě sólová kariéra začala nabírat úplně jinou podobu. Vystupuju sám jako akustický umělec a hrozně rád bych nahrál další album Toby And The Whole Truth. Teď už je pro mě snadné oddělit své hudební činnosti, aby nedocházelo ke konfliktům, protože jsou všechny hodně odlišné.
Jaký byl hlavní důvod, že sis po sólových EP založil regulérní kapelu Wayward Sons?
Volali mi z Frontiers Music a nabídli mi velmi slušné podmínky pro to, abych mohl znovu nahrávat. Jak už jsem řekl, byl jsem hodně blízko toho, abych přestal tvořit a nechtěl jsem ani zakládat kapelu. Ale oni na tom trvali, tak jsem to nakonec udělal. Ten přístup byl: “budeme se tím bavit a uvidíme, co se stane". Nebyl za tím žádný velký plán. Bylo to však s jistotou, že jsem šel do studia a věděl jsem, že písničky, které jsem napsal, jsou opravdu dobré. Kvůli těm letům, které jsem strávil mimo, v jakési divočině, jsem od toho moc nečekal. Ale necítil jsem žádný tlak, že bych tvořil album na zakázku nebo že tahle kapela je obchodní rozhodnutí. Bylo to jen z lásky k hudbě a o to šlo. Když se pak první deska objevila a lidi reagovali dobře, nabylo mě to znovu energií, pokud jde o vytvoření seriózního projektu, který by se vypravil na cesty. K tomu vždycky musíš mít silný důvod, protože hudební průmysl je velice těžký a obtížný, a jak víme, neexistují v něm žádné záruky. Být s kapelou na cestách a nahrávat alba je nákladné, časově i logisticky náročné a emocionálně velmi vyčerpávající. Ale s Wayward Sons rozhodně pokračovat budeme! Kluci v kapele jsou skvělí a všichni jsme v tomhle byznysu tak dlouho, že už nemáme žádná přehnaná očekávání. Doposud jsou výsledky naší práce fantastické, v posledních letech jsme hodně cestovali a budeme v tom pokračovat, dokud fanoušci budou stát o to, co děláme.
Hodně lidí čekalo, že se s Wayward Sons vrátíš k podobné hudbě, jakou jsi hrál s Little Angels. To se ale nestalo. Souhlasíš s tím, že Wayward Sons pokračují v tradici britského hard rocku a odkazu kapel jako Led Zeppelin, Deep Purple, Thin Lizzy či dokonce The Beatles?
Asi to tak je, ačkoliv mi přijde zábavné, že se nás každý snaží zaškatulkovat. Při tvorbě prvního alba jsem se záměrně rozhodl nevyužívat nějaké osobní vlivy nebo konkrétní kapely jako vzor. Je to spíš taková rekapitulace mého života a to nejen hudebního. Chtěl jsem mluvit i o sociálních problémech, které nás obklopují. Je toho hodně, co mě dokáže vytočit, třeba hloupost vrcholných politiků, o čemž nechci mlčet a mám potřebu o tom mluvit. Vlastně si myslím, že je povinností všech umělců vyjádřit svůj názor a postavit se za své přesvědčení. Rock n`roll to vždy dělal a jsem za to rád. Hudba je svoboda v mnoha ohledech. Moje písně mohou odrážet vlivy jiných umělců, ale není to úmyslné.
Vaše druhá deska “The Truth Ain’t What It Used To Be” mi přijde lepší a vyspělejší než debut “Ghosts Of Yet To Come”. Přistupovali jste k její tvorbě jinak?
Je to složitější album, pro které jsem napsal šestapadesát skladeb, ze kterých jsme potom vybírali ty, které budou nejlépe vyhovovat. Samotný nahrávací proces byl mnohem delší a pečlivější než u první desky, kterou jsme nahráli hodně rychle. Druhé album je krok vpřed, má větší produkci. Další album bude zase jiné, nechci se opakovat nebo ohlížet zpět, vždycky reaguji na to, kde jsem v tu chvíli. Z toho kroku do neznáma mám při tvorbě a nahrávání velkou radost.
Kam se chcete s Wayward Sons v dalších letech ubírat? Z vašich desek je cítit, že máte stále více rádi blues. Bude tvorba více bluesovější?
Ve skutečnosti necítím žádnou velkou lásku k blues. Pokud je blues z naší tvorby cítit, je to přirozená věc, nikoliv rozhodnutí. Vlastně mě bluesový přístup nudí a nesedí mi. Na druhou stranu uznávám, že blues je neodmyslitelnou složkou při psaní hudby, protože tvoří jeden z pilířů. Na můj vkus je ale moc nudný, spíše mě zajímá alternativní scéna, kde už ten blues tolik neslyšíš. Beatles jsou skvělým příkladem kapely, která sice přijala blues, ale tolik ho do tvorby nepustila. Podle mého názoru je jejich nejlepší práce ta, kde si s touto myšlenkou pohráli, ale pak se řídili svou přirozeností. Já jsem rád, že moje práce je v první řadě poetická, ale zároveň si uchovává zábavu a energii. Žánrové škatulky mě nezajímají, ale pokud jsme označováni jako klasický rock, tak to z nás tak vychází.
Dovedeš si představit, že ještě někdy na scénu vrátíš Little Angels, alespoň k živému hraní?
Ano. Pokud na to budou dobré podmínky...
Když řeknu tři pojmy – Little Angels, Toby And The Whole Truth a Wayward Sons – kde ses nejvíce umělecky realizoval?
Všechny představují něco velmi odlišného, vycházejí z různých úhlů, takže je na to velice těžké odpovědět. Nejvíce přímým albem je Toby And The Whole Truth, ale Wayward Sons zase obsahují jedny z nejnaléhavějších skladeb, které jsem kdy napsal a tak to mám rád, hledat vždy nové způsoby vyjádření. Little Angels zase byli můj začátek, v mnoha ohledech nejupřímnější, protože byli první.
|
