Když se vás někdo zeptá na nějakou britskou metalovou kapelu, s největší pravděpodobností se vám vybaví Judas Priest, Mötorhead, Black Sabbath, Iron Maiden... Na koho se však zapomíná, jsou bristolští průkopníci thrash metalu Onslaught. Vlastně se není čemu divit, vždyť to bude už sedm let od jejich posledního alba „VI“. To se ale kapela rozhodla změnit a tak v těchto letních dnech vydává pokračovatele s názvem „Generation Antichrist“. Zakládající člen a kytarista Nige Rockett tvrdí, že na desce se kapela vrátila více ke kořenům a dodává, že jde “o 666procentní nasraný metal“.
Ze sestavy, která nahrávala předchozí album, zbyli pouze zmíněný Nige Rockett a baskytarista Jeff Williams. Nejznatelnější změna proběhla na postu zpěváka, kde Sy Keelera, působícího v kapele patnáct let, nahradil Dave Gamett. Jeho hlas k hudbě dobře sednul a spolu s nově příchozím bubeníkem Jamesem Perrym oživil staré Onslaught.
První polovina úvodní „Rise to Power“ slouží jako intro desky a druhá jako překlenutí do asi nejvydařenější skladby „Strike Fast Strike Hard“. V ní je cítit energie, kterou James Perry prostřednictvím svých bicí do hudby dává. Také je poprvé na desce pořádně slyšet zpěv nového frontmana. Nejzajímavější na celém songu je fakt, jak kytary (kromě sóla) efektně doplňují ústřední zvuk bicích. Následující „Bow Down to the Clowns“ se drží v podobném duchu, jen v refrénech mírně v energičnosti polevuje. V její poslední třetině Onslaught koketují s death metalem, což podtrhuje závěrečný zvuk dětského kolotoče.
S koncem první poloviny alba přichází titulní „Generation Antichrist“, která mi při první poslechu připomněla píseň „One“ od Metallicy a to ze dvou důvodů - píseň taktéž začíná pomalu a později se rozjede, a nechybí promluvy na začátku písně. To všechno se děje samozřejmě podstatně rychleji, než u „One“. Za zmínku také stojí „Empires Fall“, kde v prokladech mezi výraznějšími bicími hraje prim kytara a nejvýraznější částí jsou dynamické refrény. První skladbou, kterou kapela pustila na veřejnost (29. května 2020) byla předposlední „Religiousuicide“. Rockett se o ní vyjádřil jako o nejlepší z celého alba, proto byla také vybrána za pilotní a její rychlost připomíná prvotní tvorbu kapely z osmdesátých let. Závěr alba můžou fanoušci znát již delší dobu. „A Perfect Day to Die“ je poctou pro naštvaně vypadajícího pána z Mötorhead Lemmyho Kilmistra. Letos tu bude už pět let, co se Lemmy odebral do metalového nebe, ale to není ten jediný důvod, proč Onslaught Lemmymu věnovali tuto skladbu. Byli to právě oni, kdo Mötorhead doprovázel na jejich turné „Orgasmatron“.
Jak řekl Nige, opravdu je to nasraná deska pro nasraný lidi, a že jich v dnešním Covidem prošpikovaném světě je opravdu hodně. Onslaught dali „Generation Antichrist“ co mohli a po sedmi letech na trh vyrukovali s opravdu kvalitním materiálem. Nezbývá než doufat, že se opatření v nejbližší době zmírní a britští thrasheři v rámci svého chystaného turné zavítají i k nám.
|
