Američtí hardrockeři Stryper vydávají třináctou desku „Even The Devil Believes“. Dnes už se nepovažují za glammetalovou kapelu, přestože vzešli z jedné líhně jako Mötley Crüe, Ratt či Poison. Odlišní byli od samých začátků, když se rozhodli svůj život zasvětit Bohu a nikoliv mejdanům plných sexu a drog a tato filozofie jim vydržela dodnes. Před nedávnem prodělali změnu v sestavě, neboť naplno propukly dlouhodobé problémy s basistou Timem Gainesem, kterého Stryper nahradili bývalým členem popmetalových Firehouse Perrym Richardsonem. O této výměně, o nové desce, ale i o slavné minulosti se rozhovořil frontman Stryper Michael Sweet. Taktně se však vyhnul otázkám o nedávné spolupráci s bývalým kytaristou Dokken Georgem Lynchem...
Jak se dnes díváš na glammetalovou scénu osmdesátých let, ze které Stryper vzešli?
Už to v současné době moc nesleduji, ale jisté je, že všechno se to drasticky změnilo. Prostě to není stejné. Ale Stryper je jedna z mála kapel, která prochází vývojem a zlepšuje se. Tvrdě pracujeme na tom, abychom s každým albem ze sebe vydali to nejlepší. Já osobně jsem nikdy nebyl příznivcem termínu glam metal a vlastně nás ani za glammetalovou kapelu nepovažuji.
Aktuálně vydáváte velmi dobrou desku „Even The Devil Believes“. Mě zní jako klasická deska Stryper, jako „Soldiers Under Command“ současné doby. Souhlasíš s tím?
S tím souhlasím. Jako producent alba jsem se snažil spojit dva světy, naší minulost a současnost. Je důležité zachovat náš klasický zvuk, ale je také důležité začlenit do něho nové postupy, abychom zůstali do jisté míry relevantní. Myslím si, že na novém albu se nám tohle podařilo docela dobře.
Na minulé desce „God Damn Evil“ jste přitvrdili, především ve skladbě „Take It To The Cross“, ve které byl znát vliv thrash metalu. Proč jste se tentokrát rozhodli pro klasičtější sound?
Chtěl jsem to hrát trochu bezpečněji, jak po stránce hudební, tak textové. Minulé album bylo trochu kontroverzní a my jsme se s ním mírně odcizili našim fanouškům. Tentokrát už to tak kontroverzní není a myslím si, že deska je velice vhodná pro současnou dobu, protože je založená na lásce a obnově. To je pro dnešní dobu moc potřebné.
Na „Even The Devil Believes“ už pracoval nový basista Perry Richardson jako právoplatný člen kapely. V čem je jeho největší podíl na novém albu?
Nahrál na desku všechny basové party a doprovodné vokály, přestože do psaní písní se příliš nezapojil. Navrhl několik titulů a to bylo vše. Ale jinak toho kapele dal hodně, co se týče muzikantství a samozřejmě do toho vložil svého ducha. A to je nejdůležitější.
Album obsahuje jedinou baladu „This I Pray“. Ta zní víc jako „Lady“ z alba „Against The Law“ než vaše klasické balady. Už tě styl „Honestly“ nebo „Together As One“ omrzel?
To bych neřekl, nejsem z toho stylu unavený. Vždycky jsem byl totiž velkým fanouškem Journey a proto miluju ve skladbách dobře zahrané piáno. Proto jsme u Stryper točili i tyto skladby, které mají obě strany, rockovou i popovou. Jsem si jistý, že podobné balady jako „Honestly“ nebo „Together As One“ od nás fanoušci v budoucnu ještě uslyší.
Úvodní skladba „Blood From Above“ je výborná, ovšem za vaši nejsilnější skladbu otevírající album považuji „Yahweh“ z alba „Fallen“. Souhlasíš s tím, že „Blood From Above“ se mu svou náladou blíží?
Jasně! Myslím, že „Blood From Above“ je stejně silná jako „Yahweh“. Obě jsou odlišné v tom, že „Blood From Above“ je přímější a „Yahweh“ rozmanitější. V tomto ohledu jsou to rozdílné věci, ale mám velice rád obě.
Jaká z nových skladeb bude plnit funkci největšího hitu alba?
Myslím si, že nejsilnější věci na novém albu jsou „Do Unto Others“, „How To Fly“, Divider“ a „This I Pray“. Právě tyto skladby ve mně rezonují o něco více než ostatní. To však neznamená, že ty další by byly slabé, jen ty, co jsem jmenoval, se mi líbí o něco více.
Deska vychází ve špatných časech koronavirové pandemie. Máte už naplánované turné na příští rok?
Plány máme. Chtěli bychom začít v dubnu našim prvním turné po Austrálii. Pak plánujeme turné po Spojených státech a věřím tomu, že přijedeme i do Evropy. Ale jak všichni víme, věci se mohou hodně rychle změnit, takže skutečnou kontrolu nad budoucností nemáme. Ale doufám, že to bude fungovat.
Pojďme trochu do minulosti. Na scéně působíte skoro už čtyřicet let. Byli Stryper ve svých začátcích obyčejnou glammetalovou, případně heavymetalovou kapelou nebo jste od začátku razili křesťanskou filozofii, která vás měla odlišit od Ratt, Poison, Mötley Crüe a dalších?
Byli jsme jen další hardrocková nebo metalová kapela, která se však dostala ze stylu sex, drogy, rock n`roll a zasvětila svůj život Bohu. Bylo mi dvacet let, když jsem se tak rozhodl a to byl rok 1983. Tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval a jsem skutečně šťastný, že Stryper toto naplňují. Poselství hudby mělo skutečně pozitivní vliv na řadu životů a to je mnohem důležitější než hudba samotná.
Před Stryper, v dobách Roxx Regime, s vámi údajně hrál i budoucí kytarista Poison C.C. DeVille. Proč ta spolupráce neměla delšího trvání?
Jsme rozdílní, my a C.C. DeVille. On nikdy nenavlékl žlutou a černou barvu. Byl mnohem víc zabrán do glamového zvuku i vzhledu a proto jsme se rozhodli, že spolu tvořit nebudeme. Ten rozdíl je prostě vidět v jeho stylu, jak se on prezentuje v Poison a jak se prezentuje Stryper. Je to velmi milý člověk a dobrý kytarista, ale nám prostě nebylo dáno pracovat spolu.
V čem podle tebe spočíval úspěch Stryper, když jste se s alby „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“ dostali na vrchol scény a hráli jste v plných arénách?
Myslím, že jsme byli ve správný čas na správném místě. Celé to bylo o načasování. Byli jsme jakousi alternativou k Mötley Crüe a Poison nebo k jakéhokoliv jiné kapele tohoto žánru a nabídli jsme děckám něco čerstvého, odlišného. A nejen jim, ale i jejich rodičům. Mnoho rodičů souhlasilo se Stryper a neschvalovali Mötley Crüe. Takže tahle alternativa fungovala velice dobře.
Čím to bylo, že album „In God We Trust“ už nedosáhlo takového úspěchu jako „To Hell With The Devil“, když je kvalitativně stejně dobré?
Myslím si, že bylo docela podobné „To Hell With The Devil“, ale nebylo tak syrové a silné. Bylo více produkované, hladké a naleštěné, že jej fanoušci nevzali tak jako „To Hell With The Devil“. Ale i tak to tenkrát všechno šlo velmi dobře, protože „In God We Trust“ je naše druhé nejprodávanější a nejoblíbenější album.
Pak přišel rok 1990 a deska „Against The Law“, na které jste trochu změnili styl. Proč jsi potom kapelu opustil a Stryper se rozpadli?
Opustil jsem kapelu, protože jsem se chtěl věnovat své rodině. Cítil jsem, že jdeme jinou cestou než tomu bylo na začátku a já s tou cestou nebyl spokojený. Začali jsme víc pít a stávali se tak jinou kapelou, než jsme původně chtěli být. Jsem rád, že jsem se tenkrát rozhodl odejít a dát svůj čas rodině.
Tvoje sólovky z devadesátých let „Michael Sweet“ a „Real“ měli měkčí sound než Stryper. Chtěl jsi se tehdy zbavit heavymetalového zvuku?
Chtěl jsem zkusit úplně něco jiného. První album bylo ještě tradičnější, druhé už bylo více akustické. Ale nic bych na nich neměnil. Tato dvě alba skutečně nezněla moc jako Stryper, ale měla vlastní charakteristický zvuk. Zvláště na křesťanském trhu se jim hodně dařilo a dodnes jsem šťastný z toho, jak dopadla.
Stryper se vrátili ve své nejslavnější sestavě v roce 1999. Proč reunion vydržel jen dva roky a nevydali jste žádnou desku?
To bylo spíš až v roce 2003. Tenkrát jsme se sešli na jednorázovém turné „Celebration Tour“, ale nebyl to oficiální reunion. Po tom turné jsme se rozešli s původním basistou a najali nového. S ním jsme pak začali dělat na skutečném comebacku, na albu „Reborn“.
Tvoje sólová alba „Him“ a „Touched“ už byla hodně popová. Prožíval jsi v době jejich vydání zvláštní časy nebo šlo o momentální nechuť hrát heavy metal?
Miluji všechny hudební styly. Vyrostl jsem na poslechu kapel jako Creedence Clearwater Revival, The Beatles nebo na Elvisovi Presleym. Když jsem dospěl, přišly kapely jako Deep Purple nebo dokonce Neil Diamond. Pak jsem začal poslouchat Journey, Loverboy, Judas Priest, Iron Maiden, Van Halen… Všechny tyto styly se pak odrážely a odrážejí v mé tvorbě.
Po comebacku jste měli problémy na místě basisty. Proč tehdy z kapely odcházel a zase se vracel Tim Gaines?
Ty problémy byly vždy a vždy to bylo trochu trapné. Nepřišlo mi to tak správně. Mám velkou radost, že máme to štěstí, že teď v kapele máme Perryho Richardsona.
Kdybys měl z comebackových alb vybrat nejlepší album kromě „Even The Devil Believes“, které by to bylo?
Řekl bych, že „No More Hell To Pay“. Je to jeden z mých osobních favoritů a začátek toho, že jsme se skutečně vrátili ke svým kořenům v plném rozsahu.
Když v současnosti přijde fanoušek na váš koncert, jaký setlist mu nabídnete?
To si nejsem jistý. V tuto chvíli je velmi obtížné sestavovat setlist, protože máme tolik alb… Něco ale vymyslíme. Je ale skutečně těžké vměstnat do dvouhodinového koncertu repertoár ze třinácti desek.
Na posledních albech jste spolupracovali se stylově odlišnými umělci jako je Matt Bachand ze Shadows Fall nebo Clint Lowery ze Sevendust. Znamená to, že dávná řevnivost mezi stylově odlišnými kapelami je pryč a metalová scéna je jedna velká rodina?
To asi jo. Nějak si ale neuvědomuji, že by byla nějaká nevraživost, spíše jen konkurence,. Myslím si, že teď si všichni navzájem váží své práce a uvědomují si, jak je skvělé takhle spolupracovat. Ta práce s těmito kluky mě moc bavila a v blízké budoucnosti plánuji spolupracovat s mnoha dalšími.
|
