Tak přece jen se svět dočkal nové desky AC/DC… V dnešní velice podivné době je to vlastně jeden z mála pilířů jistoty, protože jestli se něco v rockové hudbě tak naprosto okatě nemění, tak jsou to právě AC/DC. A to že tentokrát měli skutečně namále. Ne, že by se nějak zásadně změnil jejich výraz, tomu by mohl věřit snad jedině blázen, ale proto, že existence kapely visela na vlásku, když jednu dobu byl jejím jediným členem pouze kytarista Angus Young. Dnes se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku, protože AC/DC jsou na novince „Power Up“ znovu v té nejklasičtější možné sestavě. Kromě nebohého Malcolma Younga, který zemřel v roce 2017, v té, která nahrála kdysi jejich nejslavnější počin „Back In Black“. Právě toto čtyřicet let staré dílo jim zaručilo kromě obrovské komerční slávy také nesmrtelnost. S ním má „Power Up“ jistou souvislost, přestože je jasné, že podobně jiskrné a skvělé dílo už dnes kapela natočit nedokáže.
„Tahle nahrávka je do značné míry věnována Malcolmovi, mému bratrovi. Stejně tak, jako byla „Back In Black“ věnována Bonu Scottovi,“ řekl v oficiálním prohlášení Angus Young. Moc dobře ví, že AC/DC by bez léta nejpilnějšího skladatele a tvůrce nezaměnitelného zvuku Malcolma nikdy neexistovali. Nebo alespoň ne v té formě, v jaké je známe dnes. A především právě proto je „Power Up“ postavena na riffech, které za svého života Malcolm ještě stihl napsat a které Angus dlouhou dobu přechovával ve svém archivu. Proto je novinka opět ukázkou té nejklasičtější tváře australské legendy. Není převratná, není bluesově lákavá a energická jako z éry Bona Scotta, a není stadionově hymnická jako alba „Blow Up Your Video“ nebo „The Razors Edge“. Ale i tak je prostě a jednoduše dobrá. I přesto, za jakých podmínek vznikala - AC/DC se museli obejít nejen bez Malcolma, ale takřka i bez rytmické sekce Cliffa Williamse a Phila Rudda, a ještě nedávno nebylo jasné, zda ji nazpívá Brian Johnson nebo Axl Rose.
Nakonec ji nazpíval Johnson a to (při vší úctě k rezavému rebelovi z Los Angeles) je rozhodně dobře. Axl sice koncerty AC/DC zvládal levou zadní a kapelu napumpoval energií, které v dobách před jeho příchodem nebyla schopna, ovšem jsou věci, které by měly zůstat na svých místech. Axl tak znovu patří jen ke Guns N`Roses a místo zpěváka AC/DC náleží Johnsonovi. Tak je to správné, tak to má být… A jestliže bylo Johnsonovi na minulých dvou albech „Black Ice“ a zejména „Rock Or Bust“ vyčítána jistá hlasová únava, zde podává skutečně přesvědčivý výkon. Nakolik za ním stojí studiové technologie a nakolik jde skutečně z hrdla samotného houževnatého pěvce, to je otázka, ovšem AC/DC si vždy zakládali na poctivosti, takže proč nevěřit tomu, že se opět jedná o přírodní výkon.
„Power Up“ je nejklasičtější práce AC/DC posledních let, dejme tomu od alba „Ballbreaker“. Tam se vývoj kapely (byť jen velmi malý za celou dobu jejich kariéry) už definitivně zastavil a všem dalším nahrávkám, přestože byly kvalitní, už mohla být vyčítána jistá rutina. Ta se samozřejmě dostavuje i na „Power Up“, ale i posluchač, který nutně není skalním fanouškem Youngovic klanu uzná, že AC/DC to pro letošek šlape lépe než na „Rock Or Bust“ nebo na „Stiff Upper Lip“. Důvod je asi jen jediný. Na „Power Up“ se povedlo umístit více vydařených věcí než na obě zmíněné desky (a než například na „Flick Of The Switch“ či „Fly On The Wall“), přestože hvězdných výšin „Hells Bells“, „Thundestruck“, „Heatseeker“, „Who Made Who“ či „Big Gun“ dosaženo nebylo ani tentokrát. Ovšem to asi nikdo nečekal. Proto je „Power Up“ v podstatě příjemné překvapení, zejména první polovina desky…
Tu předznamenal singl „Shot In The Dark“, který kromě toho, že fanoušky naplnil bezbřehou radostí jen tím že vůbec vyšel, je velice slušnou prací. Zprvu jej sice šlo odmávat jako zcela běžnou záležitost „made in AC/DC“, ale jeho nakažlivý (pravda, až vlezlý) refrén prostě nejde dostat z hlavy a podvědomě se k němu stále chcete vracet. „Shot In The Dark“ předchází dvojice energických skladeb „Realize“ a „Rejection“ z nich větší ambice má druhá jmenovaná, kde zaujme až nečekaně melodická Johnsonova linka ve sloce. Obě věci desku uvedou výtečným stylem, současnou formu AC/DC nejprve podtrhne zmíněná „Shot In The Dark“ a zejména pak jasně nejhitovější a nejzpěvnější věc alba „Through The Mists Of Time“. Zde jako kdyby se Angus a spol. chtěli vrátit ke slavné „You Shook Me All Night Long“, ovšem s přehlédnutím ke stavu a věku muzikantů. Když pak drobné vydechnutí nabídne „Kick You When You`re Down“, další hitová chvilka přichází s „Witch`s Spell“. Při těchto skladbách máte pocit, že posloucháte nejlepší práci kapely od „The Razors Edge“, což se ale nakonec zcela nepotvrdí.
Jsou zde totiž i skladby, které už demonstrují fakt, že bylo třeba sáhnout i do šuplíků. Není to až tak úplně případ druhé singlovky „Demon Fire“ (slyšíte vliv dávné klasiky „Whole Lotta Rosie“?), která už nezazářila tak, jako předchozí věci, ale spíše následujících „Wild Reputation“, „No Man`s Land“ a „Money Shot“. Ty už trochu stojí ve stínu výtečných kompozic z první poloviny alba. Mezi nimi ale ční další velice vydařená skladba - „Systems Down“, v níž lze vypíchnout zejména vydařený refrén, jenž nabízí opět velkou chvilku pro Briana Johnsona, a nakonec i závěrečná „Code Red“, přestože trochu okatě připomíná titulní věc z desky „Back In Black“. Ovšem to snad AC/DC ani nelze vyčítat, protože podobných momentů měli v minulosti už několik…
Největší překvapením alba mohl být samotný fakt, že vůbec vyšlo. Nakonec tomu tak není, protože „Power Up“ nabízí kvalitnější materiál, než leckoho mohlo napadnout. Nebude na vrcholu diskografie kapely, ale ani se nemusí choulit na jejím chvostu. I když nejde o nejlepší album letošního roku, bezesporu je tahle nahrávka největší letošní událostí. I při jejím poslechu vám totiž dojde, že už nikdy tady nemůže být kapela takového formátu jako AC/DC. Nikdy už nikdo nebude větší legendou...
|
