Pokud Whitesnake kdy zažívali svou nejklidnější a nejupřímnější dobu, byl to rozhodně začátek osmdesátých let. Poté, co se jim na domácí půdě podařil průlom v podobě alba „Ready An` Willing“, se přece jen kapela uklidnila, přestože její ambice být britskou rockovou jedničkou už ohrožovala nastupující generace mladých muzikantů pod hlavičkou Nové vlny britského heavy metalu. Byl to však rozdíl oproti punkové době, kdy byl David Coverdale a s ním i zbytky Deep Purple mezi puberťáky vysmívanou veličinou, dinosaury stylu, který měl být už dávno mrtvý. S heavy metalem to bylo úplně něco jiného. Kapely jako Iron Maiden, Saxon nebo Def Leppard nepokrytě čerpaly z dávného soundu Deep Purple, ale uznávali i Whitesnake, jak pro Coverdaleův zpěv, tak pro brilantní instrumentální výkony, z nichž jejich hudba rovněž těžila. U Whitesnake samotných byla situace stabilizovaná a nic nenaznačovalo, že by kapelu měly čekat nějaké personální potíže.
Stále sebejistější Coverdale, který po velice úspěšném turné k „Ready An` Willing“ cítil najednou pod nohama půdu pevnější než kdykoliv předtím, sice stále ještě ke skladatelskému procesu připustil oba kytaristy, ovšem stále více a více se v tomto ohledu stavěl na vlastní nohy. A to i za pomoci producenta Martina Birche, jehož znal z dob Deep Purple. Proto také byl velkým zastáncem toho, aby novinka „Come An` Get It“ pokračovala v nastoleném trendu „Ready An` Willing“, tedy v postupném přibrušování soundu, který se kousek po kousku zbavoval bluesových návyků. Album, které vyšlo v dubnu 1981 je tak dvojčetem svého předchůdce. Ne jednovaječným, ale styčné body jsou si velice podobné. Lze to přičítat nejen tomu, že album tvořila totožná sestava, ale i tomu, že s nahráváním se začalo pouhý měsíc po vydání „Ready An` Willing“. Nějaká vyčerpanost se na „Come An` Get It“ zatím ještě projevovat nezačala a i když dílo stojí trochu ve stínu předchůdce (a když se to vezme kolem a kolem, tak i ve stínu „Lovehunter“), vysoká kvalita byla zachována i tentokrát.
Jako na největší hit alba se sázelo na výbornou „Don`t Break My Heart Again“, která u fanoušků zafungovala na první dobrou a kapelu znovu vyslala do hitparád. Nebyla sice tak jiskrnou kompozicí jako „Fool For Your Loving“ z minulého alba, ale svůj účel splnila dokonale. „Don`t Break My Heart Again“ je tak léta citovanou klasikou, která bývá dodnes zastoupena na koncertech, v kvalitě se jí na „Come An` Get It“ vyrovná i několik dalších položek. Ovšem jsou zde i takové, které už trochu zapadaly prachem. Pokud se ale budeme bavit o těch nejlepších věcech, tak kromě zmíněné singlové tutovky je nutné zmínit především dramatickou „Child Of Babylon“, kde se Coverdaleův hlas dotýká obrovské pompéznosti a epičnosti. Tento monolit doplňují i další skvělé kousky, mezi něž lze zařadit „Lonely Days, Lonely Nights“, jejíž refrén je pohlazením po bluesovou duši posluchače, „Girl“ a „Hit An` Run“, které čerpají z obřího odkazu Deep Purple a nakonec i dvojici úvodních skladeb, zběsilou „Hot Stuff“, nabízející prostor pro exhibici Jona Lorda a titulní „Come An` Get It“, která už vykazuje (byť spíše jen tušené) známky únavy.
Jestliže minulému albu nebylo možné vyčíst jedinou slabší skladbu, zde je nutné uznat, že přece jen dvě položky nesnesou nejpřísnější měřítka. „Wine Women An` Song“ sice uvede rozverné Lordovo piáno, navozující velice uvolněnou atmosféru, kterou Coverdale podpoří přisprostlým textem, ovšem ve výsledku skladba působí spíše nepatřičným dojmem. A nejslabší kousek desky „Would I Lie To You“ sráží kolovrátkově se opakující refrén. Rozporuplná je i závěrečná „Til The Day I Die“, evokující spíše experimentální chvilky Led Zeppelin (někdy z období kolem alba „Led Zeppelin III“), což jedné části fanoušků bylo po chuti, ovšem někteří z nich poukazovali na to, že Whitesnake jsou hřmotná hardrocková kapela, které podobný typ skladeb (nebo alespoň její první polovina) prostě nesluší.
Ve Velké Británii byla „Come An` Get It“ zásahem do černého, deska se stala ještě úspěšnější než její předchůdkyně. Spojené státy reagovaly o poznání chladněji, ale už i tam bylo znát, že se jméno Coverdaleovy kapely dostává do povědomí. Sice pouze pro fajnšmekry a zapřísáhlé milovníky Deep Purple, ovšem začínaly se projevovat plody minulého turné, na kterém se Whitesnake podívali do Ameriky ve společnosti Jethro Tull a AC/DC. Jenže na obzoru se začínaly objevovat černé mraky. Přelom roku 1981 a 1982 byl špatným obdobím pro samotného Davida Coverdalea, který se rozhodl na chvíli z rozjetého vlaku vystoupit, neboť se musel postarat o svou vážně nemocnou dceru.
Když Whitesnake o pár měsíců později obnovoval (tehdy to byla skutečně dlouhá doba), už bylo nadšení z obou desek pryč. Na řadu přišly personální změny. První, kdo kapelu opustil, byl bubeník Ian Paice, který se připojil v době nečinnosti ke Garymu Mooreovi. Nakonec jej stejným směrem následoval i basista Neil Murray, aby společně s Moorem vytvořili dvě výborné desky „Corridors Of Power“ a „Victims Of The Future“. Posledním, kdo Coverdalea opustil, byl kytarista Bernie Marsden, jehož čekala nejméně slavná budoucnost - založil vcelku neúspěšnou kapelu Alaska a řadu let se pak v různých projektech pokusil oživovat léta svého působení ve Whitesnake. Ti sice měli v polovině roku 1982 hotový materiál na další desku „Saints & Sinners”, na níž se podíleli ještě všichni bývalí členové, ovšem kapela v té době prakticky neexistovala.
|
