O Michaelovi Monroevi se už dávno psalo, že je renesanční člověk. V prvním díle rozhovoru Monroe prozradil, jak tráví vánoční svátky, jaké jídlo nesmí chybět na jeho stole a zavzpomínal také na Vánoce, které trávil ještě jako dítě se svými rodiči a pěti kočkami. O tom, že jeho neojoblíbenějším dárkem byla alba Black Sabbath nebo Deep Purple asi nikdo z jeho fanoušků nepochyboval. Narazili jsme rovněž na začátky jeho původní a nejslavnější kapely Hanoi Rocks a Michael popsal, jak členové formace žili jako bezdomovci ve Stockholmu. Přestože jsme poslední otázkou trochu poskočili v čase k tragické nehodě, při které zpěvák Vince Neil ve svém autě zabil bubeníka Hanoi Rocks Razzlea, teď se ještě vrátíme na přelom sedmdesátých a osmdesátých let...
Mohl bys říct, jak název Hanoi Rocks vznikl?
Mě a Andymu McCoyovi bylo asi čtvrtnáct a Andy navrhnul, že bychom se jmenovali "Chinese Rocks". To byla věc od Johnnyho Thunderse a byl naprosto skvělá. Byli jsme do ní úplně zbláznění. Ale mě to nepřišlo moc originální pojmenovat tak naši kapelu, když už se tak jmenuje jedna písnička.
A proč tedy zrovna Hanoi Rocks? Údajně je to slangový výraz pro růžový asijský heroin...
Andy někde četl o Američanech v Hanoji a četl právě o Hanoi Rocks a já jsem si řekl: "Sakra, to je ono, to je skvělé jméno!" Pak jsem četl o amerických vojácích, kteří se vraceli domů z války ve Vietnamu a spousta z nich přijela zpátky závislá na heroinu. Pro různé druhy heroinu také měli svá pojmenování. Chinese Rocks, Hanoi Rocks… Někdo říká, že byl růžový, ale to já přesně nevím, mě drogy nikdy nelákaly. I když mě tohle jméno napadlo, tak osobně jsem nikdy heroin nebral, ale říkal jsem si, že to je vlastně dobrá metafora. Protože když někdo zkusí heroin, tak je na něm naprosto závislý a to mi přišlo jako dobré spojení s naší kapelou. Že na naší muzice budou lidi lpět stejně jako na heroinu a nikdy nebudou mít dost, ale samozřejmě v dobrém slova smyslu. Je to prostě ideálně pobuřující a dost úderné a odvážné. A bylo to slangové, každý hned nemusel vědět, že to znamená druh heroinu. Ale má to i jiný výnam. Je to taková shoda náhod, mezi Anglií a Francií se nachází místo, kterému se také říká Hanoi Rock, ale co se týče názvu kapely, tak tam byl hlavní impulz pro její název důvod, který jsem ti vysvětlil předtím.
A neměli jste s tím názvem někdy problém, třeba v Americe, kde drogy i vietnamská válka byla a jsou stále citlivá témata?
Předně si myslím, že to bylo jedno z nejlepších jmen pro rockovou skupinu a vlastně pořád je, to se nezměnilo. Jsem na něj hrdý. Je pravda, že v Americe je to trochu ošemetné téma, hlavně co se týče vietnamské války. Taky nám náš tehdejší tým a producent říkali, že je to tak kontroverzní, že bychom se měli přejmenovat. Ale já jsem mu řekl: "No tak ani náhodou, ani náhodou, kurva! Mě je tohle jedno". Když se tak ohlížím, tak si říkám, že i když to nebyla žádná doba střílení na koncertech, tak jsme možná měli štěstí, že nás kvůli tomu třeba někdo nenapadl nebo nepostřelil. Ale prostě je to dobře, je to kontroverzní jméno, a když je něco kontroverzní, tím víc se to šíří.
I když Andy McCoy nehrál v Hanoi Rocks od začátku, ty ses s ním znal už dávno předtím. Jak jste se potkali, když on je z Laponska a ty z Turku, které je na samém jihu Finska?
On už tenkrát nebydlel na severu, ale byl zrovna v Helsinkách, kde hrál v kapele, která se jmenovala Briard. To byla první finská punková skupina. Nebo alespoň taková, která vydala nějakou skladbu. Oni zkoušeli na stejném místě, kde jsem začínal hrát i já. Jenže já jsem tehdy nechtěl být kytarista, ale frontman. Jednou jsem ve zkušebně něco zapomněl, tak jsem se tam vrátil a právě tam byl Andy. Nějak jsme si padli do oka, možná ze začátku jen proto, že jsem měl dlouhé vlasy. Andy původně chtěl, abych se přidal k Briard, jenže ti měli hlavního zpěváka, což by nebyl takový problém, ale byl to právě ten zpěvák, který mi řekl, že klidně můžu, že s tím nemá problém, ale že se napřed musím ostříhat (smích). Řekl jsem mu, že na tohle mu rozhodně seru! (smích).
Ale s Andym vás přece jen něco spojilo...
Andy mi pak navrhl, že si dáme dohromady svojí vlastní skupinu a bude to něco ve stylu The Dolls, Rolling Stones, Aerosmith, původního Alice Coopera. Právě tyhle věci miluju z celého srdce. A taky jsme oba chtěli, aby to mělo punkovou ostrost jako měli třeba Ramones. A tehdy nás právě napadlo jméno, začaly se nějak rozjíždět nápady, měli jsme pár koncertů a v roce 1980 jsme potkali Nastyho, přišel také Zeppo (Seppo Vesterinen, pozn. aut.), náš manažer a to byla klíčová osoba z Finska, protože byl jediný, kdo měl mezinárodní vztahy, a tahal k nám umělce jako Iggy Pop, Keith Jarrett a další, kteří na světové scéně něco znamenali. Díky Zeppovi jsme se po čase stěhovali do Londýna, kde byla taková naše hlavní základna, odkud jsme se dostali do světa. Bohužel, Zeppo minulý rok umřel…
V roce 1981 jste natočili debut "Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks", což je dodnes naprosto kultovní záležitost. Jelikož je hlavním autorem skladeb na desce AndyMcCoy, znamená to, že jste skladby, které jste měli před jeho příchodem ty, Nasty a další členové vymyšlené, zahodili a začali dělat na nových?
Úplně až tak to nebylo. Andy měl skvělé skladby, které byly lepší než moje. A to si o sobě nemyslím, že bych byl špatný skladatel. Ale rozhodně jsem chtěl pro naše alba nejlepší možné skladby, tak jsme vybírali a většina z nich byla Andyho. Ale i tak jsme využili nějaké moje nápady, které jsem mu navrhnul, třeba u písničky "Cheyenne", která obsahuje spoustu mých náladů a aranží, ovšem ve výsledku jsem u ní byl uvedený pouze jao hudební asistent. To od Andyho nebylo úplně fér a já bych se na jeho místě asi zachoval jinak. Ale to už je dávno pryč...
Ptal jsem se proto, že u starých alb je takřka výhradně jako autor uvedený právě Andy McCoy...
Mě to moc netrápí. Šlo mi hlavně o to, abychom mohli hrát a tyhle věci jsem moc neřešil. Andy byl hodně sebeochranářský typ a trochu sobecký, co se týče jeho skladeb a celkově věcí Hanoi Rocks. Ale já jsem toho taky napsal dost, "Teenange Outsiders" jsme napsali spolu my dva, pak také "Motorvatin"… Prostě, uzavřel bych to tak, že jsme spolu napsali pár dost dobrých písniček. Ale teprve až když se Hanoi Rocks rozpadli, uvědomil jsem si, že chci hodně psát vlastní věci a probudil se ve mně skutečný skladatel. Chtěl jsem, aby texty něco znamenaly, aby ta hudba něco říkala... Hodně mě inspirovali lidi jako třeba Stiv Bators, Little Steven. Ti uměli dělat písně, které měly nějaké sdělení, aniž by to byly politické skladby.
S Little Stevenem jsi pak také spolupracoval...
Když jsem začal svoji sólovou kariéru, tak jsem Stevena. On pracoval Sound City, ve kterém nahrávalo neskutečně moc známých umělců a já jsem tam pak nakonec točil. To byl můj vstup do Ameriky, když jsem se rozhodl nevrátit se do Londýna. Londýn pro mě stejně byl moc smutné místo, hlavně kvůli Razzlemu, kterého jsme předtím, než jsem začal hrát sólově a rozpadli se Hanoi, ztratili. Proto jsem se rozhodl odtud odstěhovat.
Jako druhé album jste natočili desku "Oriental Beat", které je mezi vašimi klasickými nahrávkami to nejméně citované. Prý jste nebyli spokojeni s jeho produkcí?
Ano, to je pravda, když se na to dívám zpětně. Proto také "Oriental Beat" je deska, na které v současné době znovu pracuji. Je to hodně zajímavý projekt. Skutečně jsme si u originálního mixu říkali, že by šel udělat o dost lépe. Producent a i ten chlapík, co nám to mixoval, to prostě podělal. Docela jsme mu věřili, ale pak jsme to slyšeli a fakt to byla hrůza, ale už to bylo na vinylu ve finální verzi, takže jsme s tím prostě nemohli nic udělat. Ta původní nahrávka se nakonec někam ztratila, ale v poslední době jsem se pídíl po původních páskách a došel jsem k tomu, že je mají ve vlastnictví Universal Records. Napsal jsem jim, oni mi něco poslali a BUM! Bylo to tam! Po devětatřiceti letech jsem zase viděl tu originální nahrávku. Rozhodl jsem se, že se to album znovu zmixuje. Nedávno jsem byl ve studiu, kde jsme desku začali digitalizovat a musím říct, že to, co máme teď už zní fakt skvěle. Stokrát lépe než tenkrát. Holt lepší pozdě než nikdy, že? "Oriental Beat" proto vydáme znovu, někdy během příštího roku a bude znít tak, jak si zaslouží. Bylo tam spoustu úžasných věcí, který ale nezněly moc dobře. Nebo spíše byly udělané vysloveně špatně. Slyšíš jen virbl a zpěv a zbytek je v pozadí. Nevím, na co ten chlap myslel, když to dělal. Když už jsme u remixů, tak v budoucnu bych chtěl udělat podobným způsobem i mojí sólovku "Life Gets You Dirty".
Po "Oriental Beat" jste z Hanoi Rocks vyhodlii bubeníka Gypa Casina. Slyšel jsem, že to bylo kvůli jeho závislosti na heroinu...
(skáče do řeči) Počkej, počkej... Poslouchej mě, chlape, poslouchej mě pozorně! Gyp nikdy a to zdůrazňuju, nikdy nebral heroin! Za celý jeho život!
Ale tak se o tom píše v různých médiích...
A je šílený, co o něm píšou na internetu. Nějakou dobu zpátky jsem se koukal na nějaké informace o "Oriental Beat" na internetu a vůbec tam nejsou napsaná jména těch, kteří to album nahráli a jsou tam samé podivné informace.Tam jsem četl tyhle věci o Gypovi.Vlastně i na Wikipedii píšou, že jsme Gypa vyhodili kvůli heroinu, což je naprostá sračka. Nepopírám, že jako kapela jsme měli zkušenosti s heroinem, ale to bylo až o dost později, někdy v letech 1983 a 84. Jenže to už s námi Gyp nebyl a neměl s tím svinstvem problémy. Rád bych tě poprosil, abys tohle vypíchnul, aby to lidi věděli, protože je to hrozná dezinformace a naprostá kravina. Ty za to nemůžeš, že sis to myslel, když to všude píšou. Spousta lidí to bere jako pravdu, protože je to na internetu.
Tak proč tedy Gyp Casino v Hanoi Rocks skončil?
Bylo to kvůli tomu, že Andy McCoy se nechoval k některým členům kapely zrovna nejlépe a Gyp na něj byl dost naštvaný. Během jednoho koncertu ve Finsku začal Andy na někoho křičet uprostřed show, a Gyp to prostě neunesl, přestal hrát a přímo při koncertě Andymu jednu natáhl. Což bylo trochu neprofesionální, člověk by měl svoje osobní věci držet mimo pódium. Ale už tehdy nám přišlo, že začíná mířit jiným směrem. Pak za náma začal po koncertech lézt Razzle,byl docela drzý, protože nám říkal, že bychom měli vyhodit našeho bubeníka a vzít jeho. Dokonce si dělal srandu, že Gypovi zpřeláme nohy. Každopádně, po tom, co se stalo mezi Andym a Gypem, jsme se rozhodli to s Razzlem zkusit. Vlastně nebyl až tak moc dobrý bubeník, ale měl super přístup, dost nás posunul. Abych to shrnul... Gyp s námi nehrál právě proto, že praštil Andyho uprostřed show. Po tomhle jsme se všichni shodli na tom, že musí jít. To je ten pravý a jediný důvod.
O tom, jaká byla sólová kariéra Michaela Monroea, jak vzpomíná na spolupráci s dalšími umělci, jako třeba Guns N Roses a jak se staví k budoucímu comebacku Hanoi Rocks, se dozvíte příští týden v posledním dílu povídání...
|
