Trvalo to jen chvilku a Warrant se stali novými miláčky americké dospívající mládeže, která denně na MTV hltala klipy k „Heaven“ či „Sometimes She Cries“. Přestože si zpěvák Jani Lane stěžoval na to, že producent Beau Hill obrousil na debutu „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ kapele její ostré hrany, které získala několikaletým pravidelným koncertováním na Sunset Stripu, jeho výtka byla jako plácnutí do vody. „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ letělo hitparádami směrem nahoru a kapela se snažila své nenadálé popularity využít, a tak vyrazila na turné, kde si zahrála v předprogramu Mötley Crüe, Poison, Queensrÿche, Cinderelly, Kingdom Come či frontmana Kiss Paula Stanleyho. A zkazky z té doby mluvily o tom, že posledního jmenovaného dokonce Jani Lane a spol. doslova smetli z pódia. Pro Warrant byl konec osmdesátých let velká doba a nezastavil je ani milostný kolaps a následný několikatýdenní alkoholový rauš Janiho Lanea. V kapele se v té době sice údajně objevily hlasy, že by citově poněkud nestálý Lane mohl být nahrazen jiným zpěvákem, ale nikdy to nedošlo dál než do fáze občasného uvažování, protože byl to právě Jani, který byl pro Warrant až bytostně nepostradatelný.
Vydavatelský kolos Columbia, který do Warrant vložil nemalé ambice, se dožadoval rychle nové desky. Její tvorba se zpočátku poněkud táhla, ale první polovinu roku 1990 si Warrant přece jen vyhradili na soustředěnou práci a do studia si pozvali i několik hvězdných hostů, z nichž největší vklad na desku „Cherry Pie“ přenesl kytarista Poison C.C. DeVille, členové Kingdom Come Danny Stag a Johnny B. Frank, a zejména britský kytarista Mike Slamer, působící v té době jako studiová jistota pro hrstku hairmetalových kapel. „Ono to není tak, že by Joey Allen a Eric Turner byli tehdy špatní kytaristé,“ nechal se po dlouhé době slyšet producent Beau Hill, „zahrají, co potřebují, ale my jsme z „Cherry Pie“ museli udělat skutečně skvělé album.“ Hill tak odhalil skutečnost, o které se hovořilo už delší dobu - Turner s Allenem nahráli pouze doprovodné kytary a o sóla se postaral zejména Slamer a v titulním hitu C.C. DeVille. Posléze vyšlo najevo, že stejnou praktiku Hill zavedl (vyjma vkladu C.C. DeVillea) i na „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“, ale to už jsou spíše historky z dávnověku…
Je nakonec jedno, že ani jedno z kytarových sól nevylétlo z prstů Allena s Turnerem, protože „Cherry Pie“ je skutečně skvělá deska, jakési mistrovské dílo pozdního hair metalu. A to zejména proto, že nestojí pouze na titulním hitu, který album otevře a je jasnou stadionovou hymnou pro začátek devadesátých let. Nepokrytě sexisitickou skladbu doplnil i žhavý videoklip, kde hlavní roli sehrála modelka a budoucí manželka Janiho Lanea Bobbie Brown (než mu ji přebral Tommy Lee z Mötley Crüe), čímž bylo zaděláno na senzaci. Samotná skladba „Cherry Pie“ se navěky stala symbolem i prokletím kapely a pro Warrant je stejně příznačná jako „The Final Countdown“ pro Europe. Kapela nikdy v budoucnost nedokázala vykročit ze stínu tohoto obřího hitu, přestože nabídla dlouhou řadu skvělých skladeb. A mnoho jich je také na této desce, kde titulní „Cherry Pie“ plní sice funkci největšího hitu, ovšem té nejlepší skladby nikoliv.
Warrant byli v roce 1990 absolutně při chuti a dařilo se jim v podstatě všechno, na co sáhli. Lane se vyrovnal s nedávnou nepříjemnou příhodou se svou expřítelkyní po svém, zdrcující zážitek přetavil do hitové balady „I Saw Red“, což je pompéznější a stadionovější pokračovatel „Heaven“ z minulého alba. Ve stínu této skladby trochu zůstala stát druhá balada „Blind Faith“, jež je ovšem stejně kvalitní jako její slavné kolegyně. Ani na „Cherry Pie“ Warrant nevsadili hlavně na balady, přestože to po úspěchu obou pomalých skladeb z předchůdce mohl být zaručený recept na úspěch. „Cherry Pie“ je především rozjetá rock n`rollová jízda, kde dominují svěží a velice nápadité skladby „Love In Stereo“, „Song And Dance Man“, coververze od Blackfoot „Train Train“ a hlavně Mr. Rainmaker (zde je třeba upozornit na skvělé kytarové sólo) a „Uncle Tom`s Cabin“, která jako první a zatím jen v mírných náznacích ukázala, že ambice Warrant začínají přesahovat hairmetalové teritorium a právě v „Uncle Tom`s Cabin“ jako kdyby naznačovala, co se v kapele odehraje v následujících letech. I když album ukázalo i jemnější tvář, a kromě „I Saw Red“ a „Blind Faith“ nabídlo i příjemně poprockovou „Bed Of Roses“, důležitý byl rebelský prvek, korunovaný závěrečnou minutovou snůškou sprosťáren „Ode To Tipper Gore“, kterou kapela věnovala budoucí druhé dámě Spojených států, jež se celá osmdesátá léta snažila cenzurovat texty rockových kapel.
O tom, že se z „Cherry Pie“ stal obrovský hit, ani netřeba mluvit. V žebříčcích si deska vedla ještě lépe než „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ a nakonec album pokryla ve Spojených státech dvojnásobná platina. Z Warrant se díky této desce stal jeden z nejviditelnějších symbolů konce hnutí kalifornského hair metalu. V příštích letech se jim sice toto postavení pěkně vymstilo, ale v roce 1990 šlo o jednu z největších senzací na poli amerického rocku. Byla to doba nablýskaných aut, kozatých blondýn a bezstarostného rock n`rollu, do které Warrant zapadli s „Cherry Pie“ naprosto přesně. Když pak na konci roku 1990 vyráželi do světa jako spoluhráči Poison (ne jen jako trpěná předkapela) na turné „Flesh And Blood“, zdálo se, že je nemůže nic zastavit a že je čeká velká budoucnost.
Ovšem štěstěna je hodně vrtkavá. Přestože Jani Lane zažíval v osobním životě šťastné chvilky, když se mu podařilo k oltáři dotáhnout modelku Bobbie Brown, přece jen přišly i první temnější chvilky. Problémy nastaly už na turné s Poison, ze kterého byli Warrant v lednu 1991 vyhozeni, když mezi nimi a Michaelsem, DeVillem a spol. došlo k roztržce v šatně (co bylo příčinou se už asi nikdo nedozví…). Warrant pak odcestovali dobývat Evropu ve společnosti bývalého frontmana Van Halen Davida Lee Rotha, ovšem ani tato mise nedopadla nejlépe, Lane si při skoku ze scény při koncertě v Birminghamu zlámal několik žeber. Chuť si Warrant následně spravili v Americe, kde vyrazili jako hlavní hvězdy na putovní akci „Blood, Sweat And Beers“ ve společnosti Firehouse a Trixter. Jenže to už médii letěly senzační zprávy o nové scéně odkudsi ze Seattlu…
|
