Kdyby se Todd La Torre nestal v roce 2013 nástupcem Geoffa Tatea v Queensrÿche, těžko by byl o jeho debutovou sólovku „Rejoice In The Suffering“ takový zájem. Přestože si Queensrÿche (ještě za Tateova působení) pohrávali řadu let s trpělivostí a dobrou vůlí svých fanoušků vydáváním prapodivných desek, nemajících s jejich pravou podstatou nic společného, stále platí za velkou legendu amerického hard rocku či heavy metalu. Proto ožehavý post zpěváka (navíc po tak charismatickém vokalistovi, jakým Tate je) je stále prestižní záležitost. La Torre dokázal svou příležitost dobře zúročit a v uplynulé desetiletce řádně rozezvučit své jméno. S Queensrÿche vydal tři desky, které kapele přinesly návrat řady starých fanoušků, mihl se v sestavě Crimson Glory, ale především se na scéně etabloval jako silný frontman, který v některých momentech nechá zapomenout na svého předchůdce.
To, že La Torre začínal jako bubeník (bicí party nahrál i na tohle album i na poslední desku Queensrÿche „The Verdict“), není už dnes tolik důležité. Prioritní je, že se vyprofiloval jako zpěvák, jehož nelze nazývat pouhým nástupcem Geoffa Tatea, ale svébytným frontmanem, který nemá zapotřebí (a vlastně ani nechce) někoho následovat, natož kopírovat. Je to znát z desek Queensrÿche, kde La Torre roste s každým zářezem. „Rejoice In The Suffering“ představuje v růstu jeho osobitosti další stupeň, přestože se místy ztrácí jeho originalita, když máte pocit, že spíše posloucháte Roba Halforda z Judas Priest. La Torre však s halfordovským výrazem zachází opatrně a na výškové pasáže, které místy jdou až na krev, vždy naváže svým klasickým zpěvem, takže se vlastně ani nejedná o rušivý element. Navíc jeho hlas není na „Rejoice In The Suffering“ tak dominantní, ale spíše působí jako součást celku.
Album, které La Torre dal dohromady se svým kamarádem, multiinstrumentalistou Craigem Blackwoodem, bez jakékoliv hostující činnosti ze strany kolegů z Queensrÿche, je v mnohém překvapující. Jestliže se v řadách domovské kapely vrací k výrazu, jaký tato měla ve svých nejsilnějších dobách kolem alb „Operation: Mindcrime“ nebo „Empire“, na sólové prvotině jde mnohem modernější cestou. Typický zvuk Queensrÿche je zde pochopitelně také znát, ovšem rozhodně není dominantní. La Torre, více než na atmosférické vyhrávky, klade důraz na tvrdé Blackwoodovy riffy, jež mají parametry soudobého heavy metalu, který je poučen jak thrashem, tak US power metalem, ale i vývojem Judas Priest v devadesátých letech, takže zde lehce zaslechnete odkazy na megakultovní „Painkiller“, ale i na brutální dílo „Jugulator“. Už vpád do alba v podobě skladby „Dogmata“, kterou ženou vpřed panterovské riffy, ukáže, že La Torre by chtěl možná tvořit tvrdší muziku v domovské kapele, kde je však po kontrolou Michaela Wiltona a Eddieho Jacksona, kdežto zde má volné ruce a tato deska pro něho slouží jako ventil…
Při letmém seznámení je nahrávka vcelku nepřístupná a tváří se tvrďácky, ovšem další námluvy s ní odhalí její skrytou krásu. La Torre je dostatečně silný v tvrdých věcech, jako je zmíněná „Dogmata“, ale i „Hellbound And Down“ nebo „Critical Cynic“, v silně judasovských „Pretenders“ a „Darkened Majesty“ (zde zní skutečně jako mladší a vzteklejší Halford), ale zejména v atmosféričtějších „Crossroads To Insanity“, „Vexed“ a zejména v závěrečné, dramatické „Apology“. Těm se snaží ještě přiblížit titulní „Rejoice In The Suffering“, do níž kytarovým sólem přispěl současný člen hairmetalové legendy Ratt Jordan Ziff, ale v tomto případě La Torre zůstává stát trochu na půli cesty, neboť z nadějného refrénu šlo vymačkat ještě více šťávy a energie. To platí i pro nejslabší skladbu „Vagabonds Of The Dawn Wall“, ve které jsou hurónské sbory spíše rušivým elementem, než aby působily jako příkladný kontrast k La Torreovu štěkavému ječáku.
I přes mírná negativa se La Torre napoprvé sám za sebe představuje v silné kondici a předkládá moderně znějící heavymetalové album, jež snese přísnější měřítka. Deska jej představuje jako variabilnějšího a modernějšího vokalistu, než jak se prezentuje v řadách Queensrÿche, což je její velké pozitivum. Jedná se o materiál, na kterém v budoucnu může La Torre hodně stavět. Start vlastní kariéry pro něj dopadl takřka ideálně.
|
