16.04.2021
LEE AARON
Legendární kanadská zpěvačka odložila vydání svého ..více

16.04.2021
GREEN JELLŸ
Punkrockoví srandisté z Hollywoodu se vrací na scénu. ..více

16.04.2021
TIRADERO DE CADAVERES
Deathmetalový projekt, založený loni v Mexico City, ..více

16.04.2021
SHADOWSPAWN
Už bezmála deset let funguje tato dánská ..více

16.04.2021
ENDSEEKER
Deathmetalová formace z německého Hamburku právě ..více

16.04.2021
STORMRULER
Blackmetalové duo z amerického města St. Louis, se ..více






BLAZE BAYLEY - War Within Me
Hlavní problém je, že jsou to nízkorozpočto v ..

BLAZE BAYLEY - War Within Me
A kdo to vlastne je? Jeden z mnoha, ktery zije z o ..

BLAZE BAYLEY - War Within Me
Bayleyho tvorba je na hranici průměru, mezi alby ..

TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - The Hypnotic Eye
Když si tak pročítám diskusi u Stanleyho Soul ..

SERJ TANKIAN - Elasticity
Pár songů jsem od nich slyšel. Neříkám že n ..

SERJ TANKIAN - Elasticity
nepochopil, co je na těchto Arménech ke slyšen ..

Ken HENSLEY - My Book Of Answer
Správná poznámka. HCh představuje jeden z mimo ..

PAUL STANLEY`S SOUL STATION - Now And Then
Kdysi jsem byl na koncertě KISS v Německu, a tam ..

PAUL STANLEY`S SOUL STATION - Now And Then
Za mne 9. Je to prostě čirá parádička, elegan ..

Ken HENSLEY - My Book Of Answer
>>The next time you hear the song Forever Free tak ..




Za poslední měsíc:
PAUL STANLEY`S SOUL STATION - Now And Then
2301x

WARRANT - Cherry Pie
2233x

LED ZEPPELIN - In Through The Out Door
1994x

Ronnie ATKINS - One Shot
1853x

Ken HENSLEY - My Book Of Answer
1790x

URIAH HEEP - Look At Yourself
1751x





článků celkem: 8317
recenzí: 6851
reportů: 573
rozhovorů: 481













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Ricky WARWICK (BLACK STAR RIDERS, THIN LIZZY) - Kdyby se The Almighty nerozpadli, nehrál bych s Black Star Riders

Ricky Warwick už dávno není tím zuřivým mladým mužem, který v devadesátých letech vedl skotskou kapelu The Almighty. Ta už pravděpodobně nadobro patří minulosti a Ricky se po jejím konci vydal k objevování vlastních kořenů nejen v rámci sólové tvorby, ale i tím, že se postavil do čela Black Star Riders, přímého pokračovatele legendárních Thin Lizzy. Kromě toho, že s Black Star Riders vydává pravidelně nová alba, aktuálně vypustil do světa sólovou kolekci „Whe Life Was Hard And Fast“. Ricky v současné době žije v Kalifornii a když nám zavolal, bylo na západním pobřeží Spojených států časné ráno, což mu neubralo na náladě a začal vyprávět o své současné tvorbě, ale i o své minulosti.

Pocházíš ze Severního Irskam kde se narodil slavný kytarista Gary Moore, od jehož smrti si letos připomínáme deset let. Mohl bys říct, jak moc tě tento muzikant ovlivnil?
Gary byl z Belfastu a to je asi pět kilometrů od místa, kde jsem bydlel já, takže to bylo opravdu blízko. Ale nikdy jsem ho nepotkal, byl přece jen o trošku starší než já. Gary byl však jeden z unikátních lidí a nikdy už nenajdeš nikoho, jako byl on. Já osobně bych ho zařadil mezi tři nejlepší kytaristy na světě. Až tak byl podle mě skvělý a osobitý. Měl svůj styl, a svoje kytarové tóny. My ze Severního Irska jsme opravdu hrdí na to, že byl jedním z nás. Moje oblíbené album od Thin Lizzy je „Black Rose: A Rock Legend“ a samozřejmě tam Gary hraje úplně všude. Podle mě je jeho práce spolu se Scottem (Gorhamem, kytarista Thin Lizzy a Black Star Riders, pozn. aut.) prostě úžasná.

Příležitostně působíš jako frontman legendárních Thin Lizzy, kde svého času hrával právě i Moore. Jaká je u Thin Lizzy situace v současnosti. Existují nebo neexistují?
Fungují. Stojí to hlavně na Scottovi a ten chce, aby Thin Lizzy hráli pravidelně. Nepotřebujeme hrát až tak často, ale čas od času jsem rád, že k tomu dojde.

Sólovou desku vydáváš po pěti letech. Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi novinkou „When Life Was Hard And Fast“ a předchozí „When Patsy Cline Was Crazy“?
Hlavní rozdíl je v lidech. Jediný člověk, který se mnou pracoval, jak na obou deskách, je Robbie Crane z Black Star Riders, který hrál baskytaru. Jinak bylo všechno úplně jinak. Jiné studio, jiné skladby, jiný producent, jiná kapela, jiné podmínky. Z toho je vidět, že se to celé neslo na úplně jiné vlně. Fakt, že na tom pracovali jiní lidé, způsobil, že se do toho promítly jejich osobnosti. Každý takový detail mění celkovou produkci.

Na sólové dráze jsi takřka dvacet let. Jak moc ses změnil jako skladatel od dob debutu „Tattoos & Alibis“?
Myslím, že jsem si sám sebou jistější. „Tattoos & Alibis“ pro mě byla skvělá věc v tom, že to bylo moje první sólové album a byla to úplně nová zkušenost. Všechno to pro mě bylo neprozkoumané a nové. Postupně jsem jako hudebník rostl a zlepšoval se a zároveň jsem víc v pohodě jako sólový interpret a skladatel. Teď si to užívám, a myslím si, že s každou nahrávkou se posouvám dopředu.

Nové album vychází také jako 2CD, druhý disk je vesměs akustický. Dá se říct, že je to trend, který sleduješ od alba „Belfast Confetti“?
Ano. Věci, co píšu, napřed hraju na akustickou kytaru. Občas to pro akustiku nechám, občas je z toho song pro celou skupinu. Hodně mojí vlastní tvorby je založené na akustice, ale rád tam přidám elektrickou kytaru a další lidi. Ale co se týče přímo psaní hudby, tak to dělám původní formou právě pro akustickou kytaru.

Dominantní na „When Life Was Hard And Fast“ je hardrocková složka. Jsou podle tebe skladby jako „You Don`t Love Me“, „Fighting Heart“ nebo „When Life Was Hard And Fast“ typickými kompozicemi Rickyho Warwicka pro rok 2021?
Tvrdší hudby je tam opravdu hodně. Myslím si, že lidi už od začátku poznají, že to je můj styl a jsem si teď o dost jistější. Vím, v čem jsem a v čem nejsem dobrý. Zakládám si na tom, abych na tom, v čem jsem dobrý, stále pracoval.

Příběh bývalého amerického vojáka „Never Corner A Rat“ zní hodně punkově, což podtrhuje neveselou textovou složku skladby. Kladeš důraz na kontrast optimističtějších, spíše akustických skladeb a temnějších, tvrdých kompozic?
Myslím si, že u spousty mých skladeb si lidi řeknou, že to je temné a pesimistické, ale většinou mají vlastně pozitivní nádech. Třeba u „Never Corner A Rat“. Ten chlápek, o kterém je, si řekl: “Tak jo, teď se mi dějí tyhlety sračky, sere mě to, ale budu se rvát a nenechám se zlomit.” Takže tam je pozitivní posleství, i když říká, jak je naštvaný a jak mu všichni lhali, ale nenechá je vyhrát. Ve finále je to pozitivní písnička o tom, jak neztratit svojí sílu a víru. A spousta mých věcí je vlastně na podobné téma. Něco jako „dostali jsme se do sraček, ale musíme se zaměřit na to se z nich vyhrabat a být lepší a silnější“.

K akustickým skladbám patří duet s tvou dcerou Pepper. Jak k tomu nápadu došlo?
Bylo to jednoduché, tu písničku jsem napsal pro ni. Když jsem nahrával demo, tak jsem si říkal, jak by bylo super, kdyby to zpívala se mnou. Jí hudba strašně baví, hraje na několik nástrojů a krásně zpívá. Tak říkám: “Hej Pepper, ta písnička je o tobě, nechtěla bys na ní i zazpívat?”. A ona řekla že určitě. Přišla, a odvedla fakt dobrou práci. Byl to takový hrdý, otcovský moment.

„When Life Was Hard And Crazy“ má hodně hostů. Joe Elliott z Def Leppard je tvůj blízký kamarád, ale proč ses rozhodl pozvat Luka Morleyho z Thunder, bývalého člena Duran Duran Andyho Taylora nebo klávesistu Guns N`Roses Dizzyho Reeda?
Už spoustu let jsou to všichni mí dobří kamarádi. Mám je rád jako lidi i jako umělce. Miluju jejich hudbu. A vlastně bylo jednoduché zavolat a říct jim, že něco nahrávám a jestli se na tom nechtějí podílet také. Bylo to úžasné. Řekli mi, pošli to a za dva dny mi to poslali zpět nahrané. Když děláš sólovou nahrávku, tak si můžeš dovolit dělat prakticky co chceš, protože nejsi ve skupině, a nemáš moc koho naštvat. Žádné: “Hej, ty hraješ kytarovou část, která měla být moje!“ (smích)

Letos je to dvacet let, co se de facto rozpadla tvoje kapela The Almighty. V dalších letech jste se dali ještě jednou dohromady, neplánujete v blízké budoucnosti opět nějaký comeback?
(smích) A je to tu! Na tuhle otázku se mě lidi ptají každý den. Víš, naučil jsem se nikdy neříkat nikdy. Teď, v tuhle chvíli, si myslím, že ne. Nikdo ze skupiny nemá potřebu se dávat dohromady, všem se daří dobře a užíváme si to, jak to je. Ale co já vím, co bude za pět nebo deset let. Nejspíš se to nestane, ale ani to nevylučuju. Pořád mám tu kapelu rád, členy taky a skladby jsou taky super. Často je hraju. Není to ale tak, že bych s The Almighty nechtěl už nic mít. To, že se mě na to lidi pořád ptají, je vlastně skvělé.

Proč se podle tebe The Almighty nepovedlo v posledních letech existence dosáhnout takového úspěchu, jaký měli v první polovině devadesátých let?
V devadesátých letech se dost měnila hudební scéna, přišla spousta nového metalu a my jsme trošku ztratili směr a cestu. Podle mě jsme se měli držet toho, v čem jsme byli dobří, ale my jsme spíš zkusili jít novým směrem, což nevyšlo. Ale pár posledních let jsme si ani moc nesedli ve skupině, prostě jsme nebyli šťastní.

Podle mého názoru je nejlepším albem The Almighty „Crank“. Dovedeš si představit, že bys v současnosti nahrál tak tvrdou a agresivní desku?
Popravdě jsem utahaný, jen na to pomyslím (smích). Ale díky a souhlasím, je to taky moje nejoblíbenější album. Je to proto, že tehdy jsme byli na stejné vlně, táhli za jeden provaz jako kapela a souzněli jsme. Nahrávání „Crank“ jsme si užili, to album vlastně vyjadřuje podstatu The Almighty. Ale je to hodně mladá a naštvaná nahrávka. A já už bohužel nejsem ten samý člověk, který ji nahrál před pětadvaceti lety. Tu nahrávku miluju, občas si zahraju třeba „Jonestown Mind“ nebo „Wrench“, když hraju s vlastní kapelou. Prostě je to dobrá nahrávka a jsem rád, že se ti líbí.

Nelituješ někdy toho, že se The Almighty rozpadli?
Ehm… Vlastně ano i ne. Všechno se děje z nějakého důvodu. Kdybychom se nerozpadli, tak bych si neudělal sólovou kariéru a nezahrál si s Black Star Riders, což mě všechno dost baví. Když se ohlédnu zpět do roku 1996, kdy jsem skupinu opustil, tak si říkám, že jsme se rozcházet nemuseli, měli jsme si spíš na dva nebo tři roky dát pauzu. Ale v tu chvíli to bylo těžké, už jsme se navzájem srali, byli jsme naštvaní a nespokojení, tak jsem řekl, že končím. Dívat se zpátky je jednoduché, tehdy bylo těžké se podívat dopředu.

V posledních recenzích na Black Star Riders jsem psal, že kapela tvoří osobitá alba, kde je vliv Thin Lizzy už menší než u debutu „All Hell Breaks Loose“. Souhlasíš s tím?
Vždyť máme Scotta Gorhama a on má svůj specifický kytarový styl, který byl důležitý pro Thin Lizzy. Když jsi s ním v kapele, tak prostě víš, jak to bude znít. Na Black Star Riders to má rozhodně vliv a nechceme se od toho distancovat. Je to součást toho, jací jsme.

V Evropě máte s Black Star Riders velký úspěch. Ale jak jste na tom v Americe?
Bohužel nás teď zastavila pandemie. Asi tři roky zpátky jsme měli obří turné s Judas Priest a Saxon po Americe a bylo to naprosto dokonalé. Minulý rok jsme měli po Státech jet znovu, ale víš, jak je to s covidem…

Jsi ty sám ovlivněn starými alby Thin Lizzy nebo jejich vliv na Black Star Riders je především od Scotta Gorhama?
Já bezmezně miluju Thin Lizzy. Vždycky jsem cítil, že jejich hudba byla soundtrack k mému vyrůstání v Irsku. A Phil Lynott je asi jeden z nejlepších rockových frontmanů. Celkově na mě měli obrovský vliv.

Na závěr se tě musím zeptat na tvou epizodu s legendárními punkery z Belfastu Stiff Little Fingers, se kterými jsi nahrál album „Pure Fingers“. Nedostal jsi někdy nabídku stát se jejich členem? Dokázal bys být členem tak silně politicky orientované kapely?
Na tohle album jsem nahrával jen dvě věci. Ale, každopádně Thin Lizzy a Stiff Little Fingers jsou moje dvě nejoblíbenější kapely. Umím na kytaru všechny jejich skladby a kdyby mi zavolali, že by chtěli, abych s nimi zítra vystoupil, jdu do toho okamžitě. Jejich frontman Jake Burns na mě měl vždy také velký vliv. A co se týče politiky, tak s nimi na sto procent souhlasím. S jejich názory a s tím, za čím si stojí. Někdy v roce 1991 nebo 1992 mi Jake zavolal, že s nimi kytarista nemůže vyjet na turné a jestli bych ho mohl zastoupit. Mé čtrnáctileté já si říkalo: ”Ježišmarjá, okamžitě, hned”. Ale měl jsem v tu dobu turné i s The Almighty, takže jsem nemohl. Ale tu kapelu miluju a byla pro mě čest s nimi pak chvilku pracovat. Na závěr bych chtěl pozdravit do České republiky, protože na ní mám jen ty nejlepší vzpomínky. U vás jsem dělal poslední koncert před covidem. Praha je úžasné město. Těším se, že se tam vrátím, těším se na tamní lidi…

Pepsi Stone             


www.rickywarwick.com

YouTube ukázka - Jonestown Mind (The Almighty)

Související články Ricky Warwick

Související články Black Star Riders

Související články Thin Lizzy

Foto: archiv kapely

Autor děkuje za spolupráci Tondovi Táborskému


Vydáno: 04.04.2021
Přečteno: 229x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2021     RSS - články

stránka byla načtena za 0.38391 sekund.