Poslední roky zažívá americký kytarista George Lynch, svého času slavný člen kapely Dokken, velmi plodné období. Dokonce mluví o tom, že za poslední roky odvedl největší kus práce z celé kariéry, na kterou je také náležitě pyšný. Přestože některá jeho alba nedostala na našich stránkách vysoké hodnocení, netýká se to rozhodně nejnovějšího alba „Phase2“, které Lynch vytvořil s kapelou The End Machine. Toto dílo je bezesporu jedním z nejlepších, na kterém se Lynch v novém tisíciletí podílel a to vlastně nejen proto, že se mu daří křísit starého ducha Dokken. Ostatně ani se samotným Donem Dokkenem už není na kordy, jak tomu bylo řadu let a nevylučuje ani pokračování comebacku klasické sestavy této legendy osmdesátých let. O řadě dalších věcí se George rozhovořil, byl vstřícný a odpovídal pohotově, přestože jsem jej zastihl právě ve chvíli, kdy řídil své auto…
Na kontě máš už skutečně hodně vydaných alb. Prozraď, kde pořád bereš motivaci pro tvorbu další hudby?
Moc mě těší, že stále mohu hrát na kytaru a skládat hudbu. Je fakt, že moc rád bych psal lepší skladby a hrál líp. Chtěl bych se dostat do bodu, kdy si řeknu, že už nic lepšího nedokážu, ale do té doby se musím snažit. Řekl bych, že to je moje největší motivace.
Právě vydáváš album „Phase2“. Dá se o The End Machine mluvit jako o právoplatné kapele nebo jen o projektu bývalých členů Dokken a zpěváka Warrant?
Jde o víc než jenom projekt. Chtěli jsme, aby kapela The End Machine byla schopna jezdit na turné a měla obsáhlou historii nahrávání. Proto budeme pokračovat v nahrávání alb tak dlouho, dokud se to lidem bude líbit. Vím, že se to nezdá jako nějaký veliký úspěch, ale The End Machine má za sebou tři živá vystoupení od vydání první desky. Je to velice náročné, najít si čas na turné, když máme plno rozjetých projektů. Bylo to nejen komplikované, ale nějakou dobu i nemožné. Doufáme, že s The End Machine bude možné udělat ještě řadu dalších věcí. Teď je to však složité, protože každý máme svých starostí dost a máme rozjeté i nějaké jiné práce.
S Jeffem Pilsonem spolupracuješ už dlouhá léta. Teď ale máte váš dávný, klasický zvuk…
Dělám hodně projektů a některé se liší od mého osobitého stylu. Tak bylo na čase, aby lidé dostali to, po čem touží. Chtějí především rock n`roll, který jsme hráli před pětatřiceti lety. Chceme dopřát fanouškům, co vyžadují, což je tento stylový vzorec.
Proto album zní jako mix klasického stylu Dokken s moderním zvukem a přístupem? Je souvislost mezi „Blood And Money“ a „Tooth And Nail“ jen můj subjektivní pocit?
Snažili jsme se napodobit styl, který jsme hráli v osmdesátých letech. Chtěli jsme napsat podobné texty, zdůraznit to, co v nich bylo dobré. Proces byl v podstatě ten samý. Jeff a já jsme napsali většinu písniček ve stylu Dokken a snažili se znovu vytvořit prostředí, ve kterém bychom mohli tyto věci napodobit. Víš, teď je vše jinak, všechno se dělá digitálně a posouvá se dopředu. Každopádně by bylo mnohem těžší napodobit tyto písničky nahrané na starém vybavení, které jsme měli předtím. Analogové nahrávání používají jen klasičtí hudebníci, kteří na tom opravdu trvají. Ale moderní nahrávání má mnoho výhod, které my vítáme.
„Blood And Money“ a „Crack The Sky“ jste vybrali jako první singly alba. Je nějaká další skladba, která je podle tebe potenciálním hitem?
Moc se mi líbí „Dark Divide“ jako další singl. „Blood And Money“ byla skutečně něco jako naše upgradovaná verze „Tooth And Nail“. Je to věc, kterou si pustíš při dlouhé jízdě v noci. Navíc má prodloužené sólo jako „Tooth And Nail“. Každopádně řekl bych, že singl číslo dvě bude „Dark Divide“, ke kterému jsme udělali i video.
„Phase2“ je pestré album. Bylo pro tebe důležité vedle klasických hard rockových skladeb udělat i kompozice jako „Prison Or Paradise“ a „Plastic Heroes“, které mají blízko ke glam metalu osmdesátých let?
To je trochu záludná otázka. Myslím si, že tyto nahrávky mohou být spojovány s osmdesátými lety, protože jsme se snažili do té doby vrátit. Každopádně snažíme se dělat i mnoho jiných projektů, které se dají považovat za moderní. Někdy měním svůj zaběhnutý styl hraní, abych se pak znovu našel. Ale myslím si, že s The End Machine toto neděláme, nebojíme se být sami sebou. Některým lidem se to líbí, jiným ne, ale někde musíme začít. Chceme vzít to nejlepší ze starší muziky.
Je velký rozdíl tvořit hudbu v současné době a v osmdesátých letech? Cítíš teď větší uměleckou svobodu?
Cítím se mnohem více sebevědomý ve schopnosti psaní skladeb. Měl jsem pár momentů, kdy jsem opravdu bojoval s texty a nemohl jsem nic vymyslet, což bylo velmi frustrující. Věřím však v to, že skladby budou, nápady přijdou, já budu hrát dobře a budu mít inspiraci. Dokud budu uvolněný a budu myslet pozitivně, vždycky se to stane. Nesnažím se na to pohlížet jako na náročnou věc.
Jak se díváš na úspěch Dokken v osmdesátých letech. Není podle tebe škoda, že to tehdy v roce 1988 skončilo?
Jsem velmi poctěn a šťastný, protože ani s talentem a dřinou není zaručený úspěch. Jsem šťastný, že jsme měli obrovský úspěch s Dokken tak dlouhou dobu. Všechno se ale mění a tak to má být. Může to být těžké, ale já vždy vnímám změnu jako možnost nějakého růstu, ať už v mojí kariéře, nebo v osobním životě. V každém případě by mě netěšily věci, které bych dělal pořád a pořád dokola, i přes to, že jsou úspěšné. Vidím hudbu jako dobrodružství, které by se mělo žít. Je plná výzev a překážek, chyb, z kterých se musíme poučit a pořád narážíme na nové a nové cesty, které jsou nejen zajímavé, ale také plné radosti a zábavy. Myslím si, že je to skvělé. Mám rád, když nic není jen tak jednoduché, když nevím, co mě čeká a když je má cesta plná překvapení.
Které album z té doby máš dodnes nejradši?
Asi „Tooth And Nail“, protože jsme to byli my a snažili jsme se světu dokázat, že za něco stojíme. Chtěli jsme, aby nás lidé vnímali, aby nám věnovali pozornost. Byli jsme dychtiví. Je to velmi upřímné album a také autentické a originální.
Po comebacku Dokken už kapela nebyla jednotná. Pamatuju si na rozhovor z poloviny devadesátých let, kdy si říkal, že máš rád alternativní rock i grunge. Jak moc se tyto styly v dalších letech odrážely v tvé tvorbě?
Každá hudba, která přichází s dalšími generacemi, ovlivňuje jak mě, tak i každého na této planetě. Nejsem jenom tvůrcem muziky, ale i jejím posluchačem. Mám rád pop, country, blues, metal a všechno další, na co můžeš pomyslet. Nemůžu být imunní vůči fázím a stylům, které byly, ale i budou. Zpětně to může působit hloupě a někdy je to trapné a říkám si, proč jsem nosil ty divné kostýmy a snažil se ztotožnit se stylem, který tady stejně nebude dlouho, ale vždycky budete ovlivněni vaším okolím.
Don Dokken tvrdil, že deska „Shadowlife“ byla hlavně tvým dílem..
Vlastně to vůbec není pravda. To album nebylo až tak úspěšné a tak by se mu hodilo tu vinu hodit na mě, ale on byl také připraven vzít na sebe veškerou zodpovědnost, takže toto tvrzení je velmi směšné. Měl na tom zásluhu tak, jako na každém jiném albu. Každý jsme na naší tvorbě měli svůj podíl.
Velice zajímavá z konce devadesátých let byla i deska tvé kapely Lynch Mob „Smoke This“. Co tě vedlo k natočení tak alternativního či dokonce rapmetalového alba?
Nooo, nikomu se toto album nelíbilo (smích). Mně se líbilo, ale komu záleží na tom, co mám rád já. Někdy jsem šokován, jak fanoušci reagují, když vydáte něco, na co nejsou zvyklí. Není to tak, že bych chtěl přestoupit do úplně nového stylu, třeba změnit si jméno, vzít na sebe kovbojský klobouk, nechat narůst plnovous a hrát na banjo. Byla to stále rocková hudba, jenom trochu jiná. Byla to velmi tvrdá lekce, která mě naučila, že rockoví fanoušci nechtějí nic měnit. Taky nechceš, aby například AC/DC měnili svůj styl. A kdybych vydal nahrávku, prodal deset milionů kopií, tak bych byl pravděpodobně nucen si udržet tento vzorec do konce mého života.
Po roce 2000 jsi rozjel kromě sólové tvorby a Lynch Mob také řadu dalších projektů. Který je podle tebe ten nejdůležitější?
Řekl bych, že KXM. Mělo to asi nejlepší reakce ze všech mých bočních projektů. Nejdříve jsme začínali jako kamarádi, kteří si povídali u kávy, jaké by to asi bylo, kdybychom se dali dohromady a zahráli si něco. Dopadlo to tak, že máme čtyři nahrávky, na které jsem velmi pyšný a vytvořili jsme velmi unikátní zvuk
Předtím než jste dali dohromady The End Machine, hrál jsi v projektu Sweet & Lynch se zpěvákem Stryper Michaelem Sweetem. Je tato spolupráce už u konce nebo plánujete další novou hudbu?
S Michaelem Sweetem začínáme nahrávat nové album, které bude vycházet okolo podzimu a bude to naše třetí nahrávka v naší spolupráci. Jenom si přeji, abychom si mohli změnit jméno (smích).
Ještě se tě musím zeptat na koncertní comeback Dokken z roku 2016. Byla to jen jednorázová záležitost nebo jste se bavili třeba i o nové hudbě?
Tenkrát jsme vydali novou písničku, ale žádné plány do budoucna zatím nemáme, každopádně nikdo nikdy neví. Trochu jsme se bavili o té možnosti něco uskutečnit a kdybychom měli tu možnost něco udělat, mělo by to být co nejdříve, protože každý přece jenom stárneme.
Existuje podle tebe ještě možnost, že se někdy dáš dohromady s Donem Dokkenem a natočíte ještě někdy společnou desku?
Ano. Jsem otevřený této myšlence, ale je to komplikované, jako se všemi těmi staršími kapelami. Ani nevím proč. Zdá se, že je to vždycky snadné, ale není tomu tak. Když se podívám na kapely, které mám rád, které se rozpadají, nechápu to. Vždycky si říkám, že je to jen hudba, že to není jako slučovat dvě korporace dohromady. Jsou to jenom čtyři chlapi, nemělo by to být tak těžké.
Tiskem proběhla zpráva, že ses rozhodl pro přejmenování kapely Lynch Mob. Co je na tom pravdy a proč jsi k takovému rozhodnutí dospěl?
Jméno Lynch Mob má samozřejmě negativní podtext. A vždy jsme s tím měli problém. Vzhledem k tomu, co se děje nyní ve světě, jsem si řekl, že by bylo dobré trochu název poupravit. A nakonec jsem rád, že se toho jména zbavím. Dobrá příležitost byla, když jsme vydali znovu náš debut „Wicked Sensation“ ke třicátému výročí. Navíc do toho ještě vstoupila pandemie, která zastavila naše turné a tím se tak krásně uzavřel příběh Lynch Mob.
Kdyby ses ohlédl za svou dlouhou kariérou, které období bylo podle tebe nejlepší a které bys označil jako to úplně nejhorší?
Je to velmi ironické. Nebyla doba, kdy bych měl nejlepší nebo nejhorší období. Když jsme zažívali dobu úspěchu, tak to pro mne bylo zároveň nejlepší a nejhorší období. Hodně jsme se hádali v kapele, byly zde i právní problémy, osobní problémy a tak dále. Moje nejhodnotnější období jsou asi poslední roky.
|
