Skoro už nesnesitelné módě coverových alb podlehli i Monster Magnet… Má vůbec ještě smysl psát recenze na podobné počiny, které rostou jako houby po dešti a mají zakrýt fakt, že kapele dochází dech ve vlastním vyjádření? Záporná odpověď by byla jednoduchá, protože není nic jednoduššího než coverové album odmávat se znuděným zívnutím jako něco, čehož poslech je ztráta času. Ovšem Monster Magnet byli (alespoň v jistém úseku své kariéry) výjimečná kapela a proto je každé jejich album očekáváno s mírným napětím, zda se jim do dob desek „Dopes To Infinity“, „Powertrip“ a „God Says No“ povede vrátit. Tehdy dokázali stonerrockovou bažinu přenést do mainstreamovějších vod, zněli přitažlivě, aniž by pozbyli vlastní „kanální“ kořeny. V dalších letech mírně svou nit ztráceli a každá jejich deska zněla zase o něco méně přitažlivě než ta předchozí.
V tomto ohledu je vydání alba předělávek logickým krokem, jakýmsi očistným procesem, ovšem neřeší to, v jaké skladatelské formě se kapela v posledních letech nachází. Aby nedošlo k omylu, žádné z dosud vydaných alb Monster Magnet není slabé nebo pouze průměrné, ale po odchodu zásadního kytaristy Eda Mundella jako kdyby kapela ztrácela něco ze své jiskrnosti a jedinečnosti. Navíc ani sám frontman Dave Wyndorf nepůsobil v posledních letech jako reklama na fyzické a duševní zdraví, což podtrhovalo jeho poněkud unavenější výkony. Z tohoto pohledu lze chápat „A Better Dystopia“ jako výstřel k novému startu, který by kapelu po personální změně na postu baskytaristy mohl znovu stmelit a nabít ji pozitivní energií. K tomu přispívá i tracklist desky, na němž si kapela dala záležet a vyvarovala se přehrávání notoricky známých kusů, tak jak se to nedávno stalo například u britských heavymetalistů Saxon.
Pro řadu fanoušků tak bude „A Better Dystopia“ znít jako klasické řadové album této kapely. Wyndorf a spol. sáhli po kapelách, jejichž jména nerezonují v uších mainstreamového posluchačstva a spíše se chtěli vrátit ke starým skladbám, které zejména jejich principál, libující si v nejrůznějších undergroundových obskurnostech, miloval už v době, kdy si utvářel vlastní hudební vkus. Pro tohoto zpěváka jistě byla práce na milovaných skladbách vítaná vzpruha a proto „A Better Dystopia“ zní o něco lépe než poslední řadová alba Monster Magnet. Minimálně proto, že se sáhlo po prověřené kvalitě, která je přehrána s velkou dávkou osobitosti a vlastním stylem, čímž Monster Magnet řadu věcí povýšili na lepší úroveň, co se týče kvalitnější instrumentace, zpěvu a samozřejmě i zvuku. A to pro tyto skladby, pocházející většinou ze sedmdesátých let, není nezanedbatelný prvek…
Největší působivosti kapela dosahuje v mrazivé „Death“, zapomenuté věci od britských psychedeliků Pretty Things. Zde si Wyndorfova parta sáhla až na dno emocí, které jsou přednášeny s takovým zaujetím, že posluchači běhá mráz po zádech. Velkou dávku energie nabízí dvojice „Mr. Destroyer“ od Poobah a „Born To Go“ z repertoáru kultovních Hawkwind. Oběma těmto skladbám dávají Monster Magnet svou klasickou tvář, v níž je kladen důraz na energicky zahrané kytary, spojené s vířivými bicími, a halucinogenní atmosféru, odrážející se zejména v poněkud nečitelném a nahallovaném zpěvu hlavní persony kapely. Velmi zajímavou položkou je pak „Learning To Die“ od amerických protopunkerů Dust (hrával u nich bubeník Marky Ramone), která svou nekomplikovanou skladbou a jasnou strukturou jasně kontrastuje s psychedelickou většinou desky.
Kacířsky se dá říct, že Monster Magnet předkládají záživnější nahrávku, než jak tomu bylo v minulých letech. Minimálně poslední dvě alba „Last Patrol“ a „Mindfucker“ strčí tato kolekce do kapsy a to nejen léty prověřenou kvalitou jednotlivých skladeb (tady je nutné se jakémukoliv srovnávání vyhnout), ale především nasazením kapely. Zdá se, že se ve Wyndorfově táboře konečně začíná blýskat na lepší časy.
|
