„Tohle je konec ZZ Top, těžko budou hledat dalšího stejného fousáče,“ zašuměl názor, když se svět dozvěděl o úmrtí ikonického basisty Dustyho Hilla. Tento pohled zní nadmíru logicky. O to méně pochopitelné je stanovisko zbývajících členů Billyho Gibbonse a Franka Bearda. Jen pár okamžiků po Hillově smrti oznámili, že budou pokračovat dál s dosavadním kytarovým technikem Elwoodem Francisem, který se začal skrývat za hustým strniskem falešného plnovousu. Co za tím vším je? Gibbons i Beard byli vždy příkladem gentlemanského chování, proto je tento jejich krok trochu zarážející. Přál si totéž nebohý Hill v posledních dnech svého života? Ať už je za tím cokoliv, tento personální flastr znovu otvírá otázku, jestli je vůbec legitimní pro řadu kapel pokračovat bez členů, kteří byli léta jejich viditelnou tváří.

U ZZ Top to není až tak otázka hudebního výrazu kapely, ale spíše jejich celkové image, Gibbons a Hill byla léta nezaměnitelná falešná dvojčata jižanského rocku. Jinde je to zarážející víc. David Coverdale před pár dny bujaře oznámil, že Whitesnake přivítali ve svých řadách mladého chorvatského pěvce Dina Jelusicka. Při současné koncertní formě samotného principála, který už si s obtížnějšími pasážemi nedokáže se ctí poradit, se přímo nabízí otázka, zda se ve Whitesnake nechystá také dramatické střídání stráží. Koho by to ale pak ještě zajímalo, když pod originálním logem by v podstatě vystupoval revival? Whitesnake bez Coverdalea je něco jako Motörhead bez Lemmyho, Nirvana bez Cobaina… a vlastně i ZZ Top bez Hilla.

Pepsi Stone, 4. 8. 2021