Barry Graham Purkis je nezmar. Byl u hardrockové revoluce v sedmdesátých letech, byl také u zrodu Nové vlny britského heavy metalu. Nějaký čas se stal nejviditelnějším symbolem klasického heavy metalu, protože koketoval s Iron Maiden, nahrál základní alba s kapelou Samson, a poté se profiloval i v kapele, která nese jméno jeho alter ega – Thunderstick. To trvá dodnes, Thunderstick jsou stále živou formací a jejich šéf se může pyšnit umístěnkou mezi padesátku nejlepších rockových bubeníků světa, kam jej v roce 2005 jmenoval magazín Classic Rock. Thunderstick je jedním z posledních starých umělců, kteří ještě v současnosti přináší nejčistší esenci klasického heavy metalu. Proto nebylo od věci se s ním spojit do jeho domovské Velké Británie a zapříst s ním velmi příjemný rozhovor…
Na heavymetalové scéně máš kultovní postavení. Cítíš se být ty sám legendou?
(smích) Samozřejmě, že ne. Kultovní status je pouze o tom, jak vnímají toho kterého jedince ostatní a proto si myslím, že pokud se člověk za to považuje sám, je to vrchol arogance a pompéznosti. Existuje poměrně málo hudebníků, kteří mají o sobě tento názor. Já to nechám na vašich čtenářích, kteří sami mohou rozhodnout, kdo se do kategorie legend hodí.
Jsi známý tím, že na scéně nosíš masku. Jak se díváš na kapely jako Slipknot, které si image založili na tom samém o dvacet let později? Bereš to tak, že tě kopírují?
Slipknot jsou velmi pečliví a chytří ve svém marketingovém zaměření a svou anonymitu využívají ve svůj prospěch. Zatímco já jsem byl členem jinak normální kapely. Ovšem byl jsem první!
Mohl bys říct, jaký byl první impulz, proč ses stal muzikantem?
Někdy mám takový pocit, že hudba si spíše vybírá konkrétního člověka, než aby si člověk vybral ji. A když tě pak chytne, jsi na ní závislý celý život. Bude vždy s tebou a nikdy tě ze svého sevření nepustí. Měl jsem štěstí, že jsem zažil působivá šedesátá léta, což byla doba neuvěřitelné hudební rozmanitosti. Sledování toho všeho v televizi, ladění pirátských rádií, kde bylo slyšet tolik hudebníků, posouvajících do té doby známé hranice. Oni na mě nemluvili, oni na mě křičeli: Tohle musíš v životě dělat!
Tvůj hudební životopis sahá až na začátek sedmdesátých let, kdy jsi byl členem kapely In Nomine Patris. Co jste tehdy hráli?
Já byl nejen jejím členem, já tu kapelu dokonce zakládal. In Nomine Patris byla kapela puberťáků, kteří se pokoušeli hrát a skládat progresivní rock. To formulovalo naše hudební schopnosti a navíc to byla skvělá zábava.
V dalších letech jsi byl členem kapel Archer, Oz a Mr. Zero. Tyto kapely jsou dnes už neznámé. Mohl bys je přiblížit?
Jasně, pokusím se. Nejprve bych ale řekl, že jsi opomněl ještě jednu z mých důležitých kapel, The Primitives. Ta sídlila na Sicílii a hráli jsme po celé Itálii, Řecku, na Sardinii. Když jsem v ní začínal hrát, byl jsem ještě chlapec a když jsem končil, už jsem byl muž. Tahle kapela mě naučila moc věcí o živém hraní a zkušenostech na pódiu. Až v dalších kapelách, které jsi zmínil, jsem hrál nebo je vytvářel po svém tehdejším návratu do Velké Británie. Archer byla folkrocková kapela, u které jsem byl prvním bubeníkem. Než jsem k ní přišel, tak jejich zpěvák hrával pouze na konga. Můj nástup zcela změnil dynamiku jejich tvorby. Byla to sice zábava, ale myslím, že jsme si nikdy neuvědomili náš skutečný potenciál. Odešel jsem s tehdejším basistou, abychom spolu vytvořili Oz, tam jsem se vrátil ke své lásce k prog rocku. Sice jsme tvrdě pracovali, ale nedokázali jsme vzbudit skutečně silný dojem. Měli jsme skvělého klávesistu, ale nikdy se nám nepodařilo najít stejně dobrého kytaristu. Proto jsem se přidal k Mr. Zero. S těmi jsem hrál skutečně rád, i když to stále postrádalo něco, co jsem zažil v The Primitives.
V rockových encyklopediích se připomíná tvoje členství v Iron Maiden v roce 1977. Byl jsi skutečně členem kapely jen na jeden koncert?
Ne. To se sice říká, ale kolem mého působení v Iron Maiden je řada rozporů a nejasností. Ta historka, že jsem s nimi odehrál jen jeden koncert, je absolutní nesmysl. Jsem si jistý, že vaši čtenáři už zaregistrovali skutečnost, že pokud jde o bývalé členy Iron Maiden, tak vždy existovala oficiální historická linie příběhu a pak ta alternativní linie. Mohl bych tu teď sedět a psát stránku po stránce příběh o událostech v kapele, ale to by nemělo žádný smysl. Fanoušci věří tomu, čemu chtějí věřit a vzhledem k tomu, že Iron Maiden jsou pro řadu lidí bohové, můj příběh by byl zamítnut. Ale rozepisuju se o něm v mé připravované knize.
Steve Harris tvrdil, že v Iron Maiden jsi nepodával dobré výkony…
Tomuhle se musím smát (smích). Byl to právě Steve Harris, který mě požádal, abych se ke kapele přidal ještě jednou a to v roce 1979, když se rozešli s Dougem Sampsonem. To se stalo, když už jsem hrál v Samson a byli jsme na společném turné. Takže jsem asi nemohl být tak špatný. Můj herní styl už v té době ale nabral jiný směr a postava Thundersticka byla stále více v tisku. Steve ale nechtěl s tou postavou mít nic společného a chtěl moje normální já. Kdyby k tomu došlo, vím, že bych byl velice brzy hodně nešťastný. Steve by nechtěl bubeníka s takovým výrazem, jaký jsem tehdy do hudby vkládal. Bubeník pracující v rámci těchto možností se musí držet basových linek, jako by na tom závisela jeho kariéra a celý život. Takový ale já nejsem. Když si poslechneš moje bicí na desce „Head On“ od Samson, určitě poznáš, o čem mluvím. Můj tehdejší styl byl velmi okázalý a avantgardní. Samozřejmě z tábora Iron Maiden znělo, že bych nezvládl být členem této kapely. Ale kdo ví…
Mohl bys popsat, jaká byla situace na britské scéně v době kolem roku 1977? Byl skutečně hard rock a heavy metal jen undergroundovou záležitostí a většina lidí poslouchala punk?
Ano i ne. Samozřejmě bezprostředně předtím, než vznikla Nová vlna britského heavy metalu, tady byl punk. To pohltilo úplně všechno v naší zemi. Módu, přístup i hudbu a nahrávací společnosti podepisovaly smlouvy s velkým množstvím punkových kapel. Bylo běžné, že promotéři chtěli nějaké kapely jen proto, že v kolonce stylu měly napsáno punk a to jim zajistilo publikum. Za tu dobu, co byl punk na vrcholu, se všechny ostatní kapely dostaly do undergroundu a měly to hodné těžké se sháněním koncertů. Ty kapely ale uměly hrát. Nechápej to špatně, nejsem proti punku zaujatý, protože z něho přežily jen dobré kapely, které se nakonec naučily hrát, ale bylo obrovské množství dalších formací, které byly skutečně hrozné. Už jen proto, že zastávaly názor, že všechno co musí udělat, je dostat na se pódiu, udělat kravál a nadávat publiku. Rockoví hudebníci to brali mnohem vážněji, protože vyrostli na poslechu kapel, které měly mnohem větší podstatu. Nakonec se všechno obrátilo a hudba nabrala jiný vývoj. A tak to bývá vždy. Lidi si uvědomili, že nabírá sílu další alternativní hnutí. A mohli jsme si tenkrát myslet, že se na tu dobu bude hledět se stejnou úctou jako dnes? Samozřejmě, že ne. Pouze hudební historie zpětným pohledem ukázala, že to byla skutečně zvláštní doba.
V roce 1979 jsi nastoupil do Samson. Proč ses stal členem zrovna téhle kapely?
Paul (Samson, pozn. aut.) a já jsme si prošli vlastními hudebními cestami. Potkali jsme se předtím, než jsem odešel na Sicílii. Oba jsme v té době zkoušeli s různými kapelami na jednom poli. A když říkám na poli, tak skutečně myslím na poli (smích). Tenkrát byl jeden farmář, který chtěl vydělat nějaké peníze navíc, tak se rozhodl pronajmout prostory skladiště zeleniny uprostřed svých polí. Tam jsem jako teenager zkoušel se svou kapelou a stejně tak Paul. Potkávali jsme se docela často. A roky ubíhaly… Pak jsem jednou odpověděl na inzerát v časopise Melody Maker, kde inzerovala kapela, která měla koncerty a nahrávací smlouvu. Do toho už se vyplatilo jít. Vešel jsem do zkušebny a tam byl Paul. No nééé… Odehrál jsem konkurz a byl jsem požádán, abych se zase za chvíli vrátil. A zbytek už je historie. Ale cítil jsem se trochu nesvůj, když jsem se jim upisoval krví (smích).
Samson získali velkou popularitu hned s debutovým albem „Survivors“, které nazpíval ještě Paul Samson. Proč pak do kapely nastoupil Bruce Dickinson?
Pořád jsme byli v hledáčku velkých nahrávacích společností a několik z nich projevilo o nás zájem. Ale mezi labely panovala obecná shoda v tom, že bychom měli z postu zpěváka Paula uvolnit, aby se mohl věnovat jen hraní na kytaru a vpředu mít skutečného frontmana. Zkoušeli jsme dva zpěváky, ale nefungovalo to. Až jednou jsme šli s Paulem ven a v hospodě, kam jsme dorazili, vystupoval Bruce se svou tehdejší kapelou.
Druhá deska Samson „Head On“ je dnes už klasikou heavy metalu. Pomohl k tomu jistě i obal s maskovaným mužem. Jsi tím člověkem na obalu ty? A čí to byl nápad použít tuto fotografii?
Ten obal byl vybrán naší nahrávací společností. Vzhledem k tomu, že moje postava Thundersticka byla hlavním maskotem kapely, bylo nevyhnutelné, aby se objevila na obalu. Náš původní nápad na obal „Head On“ byl ten, jak se nějaká postava vrhá dolů z nějaké vysoké budovy. Ten ovšem musel ustoupit ve prospěch kata.
Se Samson ses rozloučil s deskou „Shock Tactics“. Proč jsi tenkrát odešel? Mohl za to i odchod Bruce Dickinsona do Iron Maiden?
Nemělo to nic společného s tím, že Bruce odešel k Iron Maiden. Bylo to spíše vzájemným odcizením v kapele. V tisku se pořád více psalo o mě jako o postavě Thundersticka než o Samson jako kapele. To způsobilo nevoli. Oni chtěli více stereotypního rock n`rollového obrazu, který nakonec ustoupil jakékoliv teatrálnosti, kterou jsem stále více preferoval já. Bylo tedy na čase pohnout se jinam. Také jsem dospěl k názoru, že jsem byl stále více svázaný v určitých mezích. Můj výkon na „Head On“ byl skutečně expresivní, zatímco na „Shock Tactics“ jsem zněl už jako běžně zaměnitelný bubeník. Byl jsem z toho nešťastný.
Po konci u Samson jsi nastartoval sólovou kariéru v kapele, která nesla tvoje jméno, či spíše přezdívku. Proč ses tehdy rozhodl pro sólovou dráhu?
Po konci u Samson jsem chvilku hrál s Berniem Tormém v jeho Electric Gypsies. Jednalo se o jednu rozhlasovou relaci a několik koncertů, když Bernie formoval tuto kapelu. Ovšem média psala o kapele Thunderstick, která vlastně neexistovala. Byl jsem v podivné situaci. Chtěl jsem hrát power rock v teatrálních kostýmech. Pořád jsem psal nové skladby, ať už jsem byl v Samson nebo byl mimo kapelu. Začal jsem tedy na tom více pracovat. Než jsem postavil kapelu, měl jsem dost věcí na celé album. Kapelu jsem pak představil v legendární londýnské hale Marquee, kterou jsme vyprodali. První sestava však nebyla správná a musel jsem udělat nějaké změny. Pak jsme nahráli náš první produkt, který jsme si vydali sami, EP „Feel Like Rock N`Roll?“.
Pod názvem Thunderstick jsi vydal v roce 1984 album „The Beauty And The Beasts“. Jaké na tuto nahrávku máš vzpomínky? Povedla se podle tvých představ?
Moje vzpomínky na toto album jsou smíšené. Dobré i špatné. Dobré bylo, že jsem našel sestavu, která zněla tak, jak jsem si představoval a vrátil jsem do ní svůj okázalý styl, i když tu nebylo tak extravagantní jako v našich začátcích se Samson. Výborná byla i zpěvačka Jodee Valentine, která materiál zvládla precizně. Vlastně celá kapela byla silná. Špatná situace však byla s nahrávací společností, se kterou jsem se rozešel kvůli rozpočtu a propagaci ještě před vydáním alba. Ukradli nám naše kazety před dokončením finálních mixů a proto je samotné album zvukově podprůměrné. Nezúčastnil jsem se ani jeho dokončení a nakonec jsem si tu desku i musel koupit, místo toho, abych ji od firmy dostal.
Proč se Thunderstick v roce 1988 rozpadli?
Opět se to týkalo peněz. Potřebovali jsme podporu významné nahrávací společnosti, ale s žádnou jsme se nedokázali dohodnout. Nebyla žádná, která by nám ve Velké Británii zajistila stabilitu. Jodee a já jsme odešli do USA, kde jsme se pokoušeli o to samé a znovu to nevyšlo. Nakonec jsme podepsali kontrakt s malým vydavatelstvím, ale tam nebyly peníze na naši divadelní výpravu a financování takového projektu děsilo všechny firmy, s nimiž jsme mluvili. Byli jsme něco jako The Tubes.
Jaká byla tvoje role v Samson kolem roku 1990? Natočil jsi s kapelou tehdy nějakou novou hudbu?
Ne, na novou hudbu přišel čas až později. Já a Paul jsme se tenkrát potkali v New Yorku a udělali pár koncertů, kde s námi hrál i americký basista. Během toho jsem si zajamoval s Acem Frehleym, což byla pro mě jakožto velkého fanouška Kiss ohromná věc.
V Samson jsi působil ještě po roce 2000. Byl jsi členem této kapely až do jejího konce? Jak moc tě zasáhla smrt Paula Samsona?
V roce 1996 jsme nahráli nějaký nový materiál a dokonce jsme poslali kopie i Bruceovi (Dickinsonovi, pozn. aut.) s tím, že bychom mohli něco reformovat a nahrát. V té době už opustil Iron Maiden a působil jako sólový umělec. Setkali jsme se, diskutovali o tom, ale nakonec z toho nebylo nic, protože Bruce se znovu připojil k Iron Maiden. Tím to skončilo. Místo toho jsme Paul, Chris (Aylmer, původní basista Samson, pozn. aut.) a já odjeli do Japonska, kde jsme zahráli na výroční párty NWOBHM. Pak jsme začali hrát s Nickem Moorem, zahráli na Wackenu a natočili náš londýnský koncert. To byly poslední věci, které jsme spolu dělali. Paul byl v té době už nemocný, ale nikomu z nás nic neřekl. A pak mu byla diagnostikována rakovina. Samozřejmě dodnes mi moc chybí, už jen proto, že jsme toho společně hodně udělali.
Další léta se toho o tvé kariéře moc neví. Věnoval ses stále hudbě nebo jsi byl mimo rockovou scénu?
Jeden čas jsem na chvíli skutečně přestal hrát a soustředil jsem se na zvukovou techniku, jak ve studiu, tak na koncertech. Pořád jsem byl na hudební scéně, i když jsem nebyl výrazně vidět. A také jsem se znovu oženil a stal se otcem.
Proč ses v roce 2016 rozhodl pro obnovení kapely Thunderstick a jak jsi spokojen s posledním albem „Something Wicked This Way Comes“?
Zjistil jsem, že Jodee zemřela po dlouhé bitvě s Alzheimerem. Udělali jsme řadu koncertů, kde jsme hráli i skladby, které předtím nebyly nikdy nahrané, protože pro mě to byl nejlepší způsob, jak se s ní rozloučit. Na desku jsem dosud hrdý, ovšem byl bych radši, kdyby ji nazpívala současná zpěvačka Raven Blackwing. Lucie V sice ve skladbách odvedla obdivuhodnou práci, ale Raven má ve svém hlase tón a zabarvení, díky čemuž tě ty věci dostanou. Některé skladby z toho alba hrajeme dodnes naživo a ten hlas tě přibije k zemi.
Thunderstick jako kapela je aktivní dodnes. Nechystáš novou desku?
Jasně, že jsme pořád aktivní a v současné době mícháme album, které bychom měli vydat příští rok. A loni jsme vydali živák „Something Wicked This Way Comes – Thunderstick Live In France“. Ale covid na nás rozhodně zanechal stopy, když řada našich vystoupení byla zrušena.
Na scéně působíš už padesát let. Jaká doba byla pro tebe nejlepší a nejvíc inspirativní?
Celých padesát let má hudba stále co nabídnout. Hudební průmysl za tu dobu prošel mnohými změnami, když jsem začínal, bylo všechno odlišné. Některé ty změny byly k dobrému, jiné ne, ale to je vývoj a ten je nezvratný. Když si budu myslet, že Thunderstick pozbyli svůj význam, tak to prostě všechno zastavím, ale muzikantem budu vždy. Je to součástí mojí DNA.
|
