Přestože jsou Night Ranger považováni za jedny z typických představitelů hair metalu osmdesátých let, tak jednoduché to není. Night Ranger začínali v době, kdy byl tento styl na vzestupu a své debutové album „Dawn Patrol“ vydali rok poté, co Mötley Crüe vypustili do světa svou toxickou prvotinu „Too Fast For Love“, ale schválně si tyto kapely zkuste porovnat…, moc styčných bodů nenajdete. Zatímco Mötley Crüe (ale i Ratt a další) byli tvrdší, sprostější a na odiv stavěli svou náklonnosti k opačnému pohlaví a drogám všeho druhu, sound Night Ranger byl mnohem více prozářen kalifornským sluncem, čímž se stal komerčnějším. Přestože parta, kterou dnes vede původní trojice Jack Blades (zpěv, baskytara), Brad Gillis (kytara) a Kelly Keagy (bicí, zpěv), dosáhla menšího úspěchu než zmínění hegemoni losangeleské scény, klasická alba „Dawn Patrol“, „Midnight Madness“a „7 Wishes“ jim zajistila stabilní pozici na scéně, takže nakonec přežili i drtivý atak grunge v devadesátých letech.
Pauza se jim sice nevyhnula, ale nakonec nebyla dlouhá. Night Ranger během ní ztratili část své síly z osmdesátých let a proto po čase hledání sebe sama v letech devadesátých přišla na řadu alba, která ponejvíce sázela na jistotu a konzervatismus. Nebyla špatná, ale nebyla ani nejlepší. „Somewhere In California“ či „High Road“ nesnesla přísná kritéria prvních nahrávek a Night Ranger byli častováni pojmy typu „páprdovský rock“ nebo „stárnoucí hvězdy za zenitem“. Nakonec ale deska „Don`t Let Up“ ukázala světlo na konci tunelu, neboť se jednalo o počin lepší, než byly předcházející, a byl zde cítit závan energie nového kytaristy Keriho Kelliho, který je bezmála o dvě dekády mladší, než trojice zmíněných matadorů a své zkušenosti předtím sbíral v Big Bang Babies, Pretty Boy Floyd, Warrant, The Newlydeads, či po boku Alice Coopera, Slashe nebo Stephena Pearcyho. Právě na „Don`t Let Up“ se ukázalo, že Kelliho angažmá bylo pro Night Ranger výbornou volbou, což plně potvrzuje i novinka „ATBPO“, čili „And The Band Played On“…
O novince můžeme mluvit jako o nejlepším albu Night Ranger od konce osmdesátých. Kapela na něm sice nenašla znovu svůj Grál, ale je jasně znát, že tentokrát stály Múzy na její straně. Night Ranger působí energicky, svěže a hitově, což je stav, který pro ně byl v osmdesátých letech samozřejmostí, ale postupem času se trochu vytratil. Jako by se na „ATBPO“ Night Ranger znovu našli a radost z toho zjištění tryská na všechny strany. Navíc se jim podařilo dát dohromady skutečně silnou kolekci hitových skladeb, kde se sice objeví sem tam nějaká vata, ale pozitiva zhusta převažují. Je to důvod k radosti, protože u Night Ranger něco takového nebývalo vždy zvykem.
Kapela nastaví laťku hned na začátku alba, když se vytasí až s nebývale tvrdým a energickým riffem skladby „Coming For You“, který připomene někdejší působiště Jacka Bladese, superskupinu Damn Yankees. S otvírákem sice zbystříte, ovšem když přijde dvojice další hitovek „Bring It All Home To Me“ a „Breakout“ zjistíte, že vás radost z této hudby dostává do své moci. Proto nevadí ani melancholická countryovka „Can`t Afford A Hero“, jež sice mění pravidla na albu a nálada je v okamžiku úplně jiná, ale i tato netypická věc přispívá k barvitějšímu výsledku. Stejně jako tvrdé riffy v „Cold As December“ a „Monkey“, kde je znovu znát mladický drajv Keriho Kelliho a jeho zkušenosti z dravějších part. Night Ranger pak ještě zařadí optimistickou „A Lucky Man“ (ve střední části šponuje Blades svůj hlas jako zamlada), ve které se jim podařilo docílit vyváženého kontrastu mezi modernější tvrdší tváří kapely a melodiemi, jimiž ohromovali právě v osmdesátých letech.
Důvod k optimismu fanoušků této kapely je zřejmý. Night Ranger jako kdyby chtěli útočit na své někdejší pozice (z komerčního hlediska se jim to samozřejmě nepovede) a předkládají po letech skutečně velice dobré album. O páprdovském rocku se mluvit nemůže, to by si Night Ranger za svou poslední práci rozhodně nezasloužili. Poslechněte, uslyšíte sami, jak to těmhle chlápkům letos dobře hraje.
|
