„Chci se posouvat dál, aby pokaždé, když vydám nahrávku, si mohli lidi říct: wow, tohle je svým způsobem úplně jiný než tvoje předešlé album, a přitom pořád stejný. Chápete, co tím myslím? Přinést čerstvý vítr, ale zároveň, když si to někdo poslechne, aby mohl říct: tohle jsou Death, ale mnohem lepší.“ Takto Chuck Schuldiner hovořil na začátku devadesátých let o tom, kam chce kapelu posunout dál. A posunul ji mílovými kroky od své původní tvorby.
Po křivdě s evropským turné Chuck hledal kompletně novou sestavu pro své vize a plány s další deskou. Ta již byla načrtnutá v pár demo písních, které hlavní mozek kapely systematicky předváděl ve své domovině všem spřízněným známým a hráčům. Nakonec došlo k fúzi s kapelami Cynic a Sadus a nová sestava, připravená plnit Chuckovy autorské záměry, byla na světě. Být ve správnou dobu na správném místě se všem vyplatilo. Včetně fanoušků.
Postupnou transformaci Death z ryzího death metalu k progresivnějšímu pojetí urychlila razantně právě deska „Human“. Sean Reinert, Paul Masvidal a Steve Di Giorgio byli instrumentálně úplně někde jinde, což nádherně nahrávalo nekompromisní autorské vizi Chucka, který se najednou mohl spolehnout na dokonalé výkony svých spoluhráčů. Ti se hudebně rozvíjeli i mimo metalovou škatulku a přinesli do tvorby Death interesantní prvky ozvláštňující extrémní muziku. Nejlepší na nahrávce je, že i s tímto lehce experimentálním nastavením, je „Human“ jedna z nejrychlejších a nejtvrdších desek v historii kapely. Tedy již dávno osvědčený recept, na kterém zakladatel a kapelník pracoval od samého vzniku Death. Přes zachovanou brutalitu, agresivitu a rychlost se čas od času z nahrávky vynoří jemné nuance různých nástrojů, které si pohrávají s rytmem, dynamikou nebo tempem po svém, což bylo tehdy v death metalu něco neslýchaného.
Už úvodní šleha „Flattening of Emotions“ hravě spláchne původní tvorbu neskutečně tvrdou a rychlou rytmickou složkou, která zároveň působí díky dokonalým hráčským výkonům velice živě, hravě, energicky a melodicky. Přesně v tomto duchu se nesou i vály „Suicide Machine“, „Together as One“ nebo nekompromisní šleha a první oficiální klip kapely „Lack of Comprehension“. Všichni hráči byli natolik vyspělí, secvičení, připravení a zodpovědní, že celou desku nahráli za dva a půl dne a ve zbylém čase složili ještě ve studiu mírně experimentální instrumentálku „Cosmic Sea“ s parádním basovým sólem mága Di Giorgia. Rozdílovým hráčem na desce se však stal jazzem nasáklý bubeník Sean Reinert, který „Human“ nabouchal v devatenácti, ano, V DEVATENÁCTI (!) letech. Takto precizně zkomponované, zahrané a nazvučené bicí party měla tehdy opravdu málokterá kapela.
Skok oproti „Spiritual Healing“ byl obrovský. „Human“ není jiná liga, to je jiný sport. Revoluční počin, který zažehl jiskru dalších progresivních a technicky založených kapel. Energie, dynamika, ladnost a muzikantská hravost, aniž by jakkoliv utrpěla agresivní death metalová složka, jsou dodnes dechberoucím spojením, a po právu si zaslouží absolutní hodnocení.
|
