Kralupští gothic rockeři už dlouho platí za bandu vytrvalých puntičkářů, která by nikdy nepustila ven desku, o niž by nebyla přesvědčena, že je doladěná do těch nejmenších detailů a to i za cenu toho, že práce na ní by zabrala roky. V případě nahrávky "Clamare", jejíž název v překladu z latiny znamená "křičet" či "volat",plně dostála své pověsti. Podmínky, za kterých deska vznikala, nebyly zrovna dvakrát růžové. Během nebývale vleklého procesu vzniku alba kapelu opustil dlouholetý frontman Matěj „Xpíl“ Lipský. Po krátkém hledání za něj kapela našla náhradu v podobě zpěváka slovenských heavy metalových Trigger Josefa Wlaschinského, který přijal umělecký pseudonym Bruzs D. Nahrávkou „Clamare“ tedy Bratrstvo Luny vstupuje do nové éry svého působení.
Výměna zpěváka bývá obvykle velkým zásahem do zvuku kapely, ale v tomto případě se tak neděje. Bruzs D. má samozřejmě jiný (o něco průraznější) hlas než jeho předchůdce, ale do role nového vokalisty Bratrstva Luny se dokázal stylizovat tak intenzivně, že někteří méně pozorní posluchači ani nepostřehnou, že k nějaké výměně za mikrofonem došlo. Typicky tajemný výraz kapely zmíněnou personální rošádou ani v nejmenším neutrpěl.
Za patnáct let existence si Bratrstvo Luny vybudovalo svůj vlastní nezaměnitelný styl, jemuž zůstává věrné i na novince, přesto přihodilo pár osvěžujících prvků, ze kterých je cítit touha stále se vyvíjet a kráčet dál. Jako příklad může posloužit zvuk kytar, který je na poměry kapely nečekaně hutný a tvrdý. Jako by gotická smečka začala pomalu opouštět rockové hájemství a po očku pošilhávala po škatulce s nápisem „metal“. Když je řeč o stylovém přesahu, nemůžu nezmínit silné vlivy industriálního rocku a všudypřítomnou elektroniku, kterou jsem na předchozích počinech kapely vnímal spíš jako rušivý element. Na novince se ji ovšem podařilo do jednotlivých skladeb zakomponovat šikovně a vkusně.
Kapela tentokrát vsadila na celkově kratší skladby. Díky nim má "Clamare" nejen rychlejší spád, ale i písničkovější vyznění, které naštěstí nenarušuje celkovou atmosféru desky. Ta je jako vždy velmi temná a melancholická. Největší zbraní Bratrstva Luny byly vždy chytré texty a na novém albu tomu není jinak. Lyrický koncept alba se z velké části točí kolem dvou navzájem souvisejících témat - vztahu člověka k životnímu prostředí a vlivu moderních technologií na uvažování lidí.
Vypíchnout nejzdařilejší momenty desky je úkol téměř nemožný, neboť všechny skladby si udržují určitou úroveň kvality. Ucho posluchačovo si nejrychleji získá svižný titulní song a stejně tak chytlavý refrén písně "Hra o trůny". Tradiční dávka melancholie se dostaví v "Nuestra Señora", okořeněné ženským zpěvem (ten obstarala hostující vokalistka Lucie Jirásková). Asi nejvíce ze zajetých kolejí Bratrstva Luny vybočuje elektronická záležitost "Digitální démon" a závěrečný "Pochod stromů", kde kapela koketuje se symfonickou hudbou.
V úvodu zmíněné puntičkářství se neprojevuje jen na obsahu alba, ale i na jeho obalu, který považuji za jeden z nejkrásnějších, jaké jsem za poslední dobu viděl. I naprostý laik pozná, že za ním stojí velký kus práce. Jestli u většiny kapel platí, že svá nejlepší díla stvořily v počátcích svého fungování a pak jen držely vydobyté pozice, u Bratrstva Luny je tomu přesně naopak. Kapela zraje jako víno a každá její další deska s sebou přináší posun vpřed a objevování nových obzorů, zároveň ale nezapomíná na své gotické kořeny.
|
