Čas letí. Je to už téměř dvacet let, co Velšané pobláznili celou jednu generaci a zejména náctileté dívky svým líbivým metalcorem. Po velkých úspěších přišly i první pády a ne příliš povedené desky. Jiskřička naděje zakřesala, když se před pěti lety kapela úspěšně vrátila v osvědčeném stylu s albem „Venom“, aby pak o pár let později zklamala nemastnou neslanou „Gravity“.
Díky neplánované covidové pauze se parta kolem Matta Tucka snažila opět nastartovat „Bullety“ a zapomenout na tendenční desku „Gravity“. Vznikl uspokojivý konsensus nazvaný „Bullet For My Valentine“ s dovětkem, že tato aktuální deska bude taková verze „Bullet 2.0“ a nový směr pro další tvorbu kapely. Posunout se někam dál a zůstat relevantní na metalové scéně se Velšané snažili již několik let zpátky. Až teď se ovšem s notnou dávkou sebereflexe dostali do fáze, kdy není třeba kopírovat svou starou tvorbu ani tvorbu někoho jiného. Stačí být svůj a brát kreativní stránku věci jako nejdůležitější esenci alba.
„Bulleti“ se sebereflexivně ohlíží hned v intru, když zopakují úlomky největších hitů…, aby vše rozčísnul úvodní riff „Parasite“ s tradičně melodickým refrénem a parádním kytarovým sólem s velice solidní tečkou na závěr v podobě příjemného breakdownu. Na tvrdosti si zakládá i „Knives“ se skvělým houpavým refrénem. Prostřední část alba již trochu ubírá na zajímavosti a kromě pár vynikajících pasáží (mezihra v „No Happy Ever After“ nebo hlavní riff v „Can´t Escape the Waves“) spíše hledá atraktivní momenty. Vše napravuje výborný závěr desky – atmosférická „Rainbow Veins“ roste s každým poslechem, „Shatter“ se chlubí vděčným rázným riffem a „Paralysed“ povedeným refrénem. Marné je vyhlížet nějakou tradiční baladu.“ Bulleti“ končí svižnou „Death by a Thousand Cuts“ s drtivým úhlavním riffem.
Sázka na rychlost a tvrdost se vyplácí, byť to není bez zaškobrtnutí. Najednou chybí typické melodické kytary či stadiónové vokální linky, které z kapely udělaly v první dekádě hvězdy a které se úspěšně variovaly na albu „Venom“. Škoda je, že Matt Tuck není zrovna dvakrát geniální textař a jeho triviální metafory o jedu kolujícím v těle a přirovnání k ostrým předmětům už hraničí pomalu s parodií. Stejně tak je na tom i jeho vokální rozsah, přičemž převažuje growl, který obsahuje veškeré patřičné parametry a k tvrdším kytarám perfektně sedí. Horší už je to s čistým zpěvem, jenž neoplývá nikterak významnými chytlavými melodiemi a je i ve výsledném mixu posazený trochu níže než obvykle (patrně záměrně).
Bullet For My Valentine trochu promarnili příležitost, když měli po úvodní trojici alb našlápnuto na velice slibnou kariéru. Následné pokusy vybočit z řady či naopak být tendenční vyústili v to, že hromada obdobných kapel chytila příležitost a „Bullety“ doslova vyštípala z nadějné pozice. Pokud eponymní album něco dokázalo, tak to, že kapela z Walesu zůstala na metalovém trhu relevantní a opět se hlásí o slovo. Jsme tady, tvrdší a ráznější než kdykoliv předtím. Tuhle zprávu se podařilo vykřičet do světa a je jen na formaci, jak s ní naloží do příště.
|
