O Joe Bonamassovi se říká, že je to bluesman pro mladé. Jeho v dobrém slova smyslu moderní blues-rockové herní i skladatelské pojetí, kořeněné jemnou příměsí tvrdšího střihu, dokáže k obrazovkám, do velkých hal, ale i do obchodů s muzikou přitáhnout nemalé množství hudebních fanoušků později narozených. Jeho nesporné charisma, ale i říznější a zdravější groove přístup, má ojedinělou schopnost nenudit ani po několika minutách pomalého bluesového nadechování se, které je způsobu hry hvězd starší generace typu Petera Greena, či Garyho Moorea malinko vzdálené. Bonamassa je typický workoholik a řada desek a projektů, kterých se každý rok účastní, se geometricky rozrůstá. Letos trochu nečekaně udeřil znovu. Novou sólovou desku, která vychází teprve rok po skvělém předchůdci „The Royal Tea“, pojmenoval „Time Clocks“.
Dle jeho vlastních slov se jedná o dosud nejdobrodružnější a nejobsáhlejší desku. „Když se ohlédnu zpět na nahrávání během COVID-19 a na původní záměr alba, musím trochu rekapitulovat. Před dvaceti lety jsem nahrál hudební záznam, který zná svět pod názvem „Blues Deluxe“. Bylo to ve studiu Bobbyho Nathana na Manhattanu. Zachytil jsem energii, která mě jako umělce vždy silně držela. V té době jsem žil v New Yorku a časy byly docela těžké. Moje týdenní rutina se skládala z kombinací náročných sezení, koncertů a příležitostí, kterých nebylo mnoho. Byl jsem hladový. Doslova. Hudební byznys je tvrdý, velmi tvrdý, obzvlášť když vám vydavatel diktuje co a jak máte dělat“. V roce 2019 se Joe ocitl zpět v New Yorku a znovu se inspiroval tímto gigantickým městem. Jeho životní stav se po dvaceti letech dramaticky změnil, ale energie, která dělá New York City skvělým, tu stále zůstává. Jeho dlouholetý kolega producent Kevin Shirley dodává: „Myslím, že Joe Bonamassa vytvořil album, které je skutečně mimořádné. Je to mistrovská páce od bluesového hudebníka a superhvězdy současně“. Album nahrané v této obrovské americké aglomeraci znovuobjevuje Bonamassu na dalším nalezeném vrcholu. „Time Clocks“ sleduje Joeův neustálý vývoj v práci s různorodými styly, poslepovanými ve funkční rockový celek, s šarmem jemu vlastním. Svět ho zná jako „muže v obleku“, který je fanoušky milován coby dokonalý kytarový hrdina a kritiky citován jako největší světový bluesový kytarista současnosti. Novinka je znovu natočena pod dohledem dlouholetého spolupracovníka Shirleyho a manažera Roye Weismana jako výkonného producenta. Album bylo nahráno v Germano Studios / The Hit Factory a smícháno Bobem Clearmountainem (Bruce Springsteen, The Rolling Stones, Toto, Bon Jovi). Obálku vytvořil slavný grafik Hugh Syme (Rush, Aerosmith, Whitesnake).
Úvod desky patří krátké a nevýrazné předehře „Pilgrimage“, kterou si mohl Bonamassa rozhodně odpustit. Ten pravý start přináší až píseň „Notches“. A i když se v jejím případě nejedná o vyložený průšvih, nejednomu postaršímu bluesmanovi při poslechu určitě ztuhne krev v žilách, tak slabý start už kytarista dlouhou dobu nepředvedl. V následující „The Heart That Never Waits“ se raději sází na osvědčené postupy i tempo. Znatelně bluesovější věc zklamat nedovolí, ale člověk má silný pocit, že podobnou variaci už od Joea slyšel, a to dokonce v mnohem lepším balení. Titulní „Time Clocks“ je bezpohlavní záležitost, co mizí někam do ztracena. Hubeně nevidomá nicka, kterou ženské sladkobolné sbory zadupávají dalších sto stop pod zem. Tragédie. Velkolepý obrat a konečně taky trochu energie vlévá do žil „Questions And Answers“. Pocitově, tempově a atmosféricky výborně vystavěná věc, která patří mezi největší ozdoby letošní desky. Joe jí dal do vínku spousty povedených nápadů a nebál se balancovat s daleko odvážnějším přístupem. Na vlně euforie se držíme i s houpavě křehkou „Minds Eye“ a pochodové pnutí v sobě skvěle absorbuje další klenot „Curtain Call“. Tady se krásně povedly všechny aranžmány, v čele s potemněle vystavěnou kytarovou stopou a citlivou instrumentací smyčců. Že je druhá půle takřka ohromující, napoví i irsky laděná „The Loyal Kind“. Zde se sahá k netradičním nástrojům a ono propojení říznějšího naléhavého blues se severským folklórem funguje na jedničku. Jazzově orientovaná „Hanging On A Loser“ a závěrečná, nástrojově opět bravurně vycizelovaná „Known Unknowns“ sice nepřináší žádný opojný pocit z velkolepého finále, ale pachuť z nepovedeného začátku dokáží eliminovat takřka na minimum.
Joe Bonamassa znovu nezklamal. A i když to letos není taková paráda jako v případě nahrávky „Blues Of Desperation“ nebo jejího přímého nástupce „Redemption“, pořád jde o dobře namíchaný koktejl výborně stravitelného rockového blues. A když si odmyslíme malinko sterilní začátek a fádní titulku, máme před sebou znovu pozoruhodný repertoár, který příznivce rozhodně zklamat nemůže. Kvalitní produkce, vytříbený cit pro melodie a Bonamassovo specifické bluesové cítění, znovu podepřené výrazným songwritingem, činí z „Time Clocks“ jednu z hudebních událostí letošního roku.
|
