Mezi řadou fanoušků americké blues/hard rocku mají Little Caesar výsadní postavení, které si vybudovali zejména dvojicí první alb na začátku devadesátých let. Kapela sice nezažila světový průlom a nečekaly ji vyprodané stadiony, přesto se dnes těší takřka legendárnímu postavení. I proto, že složitá devadesátá léta prožila v ústraní a v časech, kdy doba začala podobně laděné hudbě znovu přát, vydávala další alba. Dvanáct let starou nahrávku „Redemption“ teď připomíná novým vydáním. Proto jsme se spojili s frontmanem Ronem Youngem. Toho žádost o rozhovor z České republiky upřímně překvapila, možná netušil, že i zde má jeho kapela své fanoušky a proto se ochotně podělil o informace a zážitky ze své dlouhé kariéry.
Mohl bys říct, jaké jsou novinky v táboře Little Caesar, kromě toho, že znovu vydáváte vaši dvanáct starou desku „Redemption“?
Je to tak, jak jsi řekl, právě jsme „Redemption“ vydali. Mimo toho máme naplánované koncerty na Monsters Of Rock Cruise na únor a pak i další pro příští rok. Kromě toho se budeme snažit natočit nové album, které bude složené napůl z nových věcí a napůl z coververzí. Z takových, které jsme chtěli udělat už dlouhou dobu. Vypadá to, že příští rok budeme mít kalendář hodně plný, takže se na to těšíme.
Proč jste se rozhodli pro nové vydání „Redemption“?
Trochu jsme na něj chtěli upozornit, taky jsme tam přidali nějaké koncertní nahrávky, takže z toho bude unikátní balíček. Nedávno jsme podepsali kontrakt s Deko Entertainment, kteří mají úžasnou distribuci, tak jsme si říkali, že se to dostane k více lidem, kteří mají rádi nestandardní a unikátní materiál.
Podle propagačních materiálů na nové verzi „Redemption“ chybí skladba „Witness Stand“. Proč tam není?
Byly nějaké problémy ohledně autorských práv s naším původním kytaristou Apachem. Tu věc napsal, hodně na ní pracoval a potom se rozhodnul, že ji nechce vydat. Museli jsme to respektovat.
Aktuální „Redemption“ obsahuje čtyři živé verze původních skladeb. Z jaké doby pochází?
Ty jsme nahráli někdy v roce 2014 na koncertě v Holandsku. Měli jsme štěstí, protože zvukař nahrával celý koncert a znělo to skvěle. Prozatím jsme tyhle skladby v živém podání nevydali, tak jsme si řekli, že tohle je skvělá příležitost s tím začít.
Toto jsou dva nejviditelnější rozdíly mezi oběma verzemi. Mohl bys říct, jestli jsou tam i nějaké další?
Ne. Jen se to trochu zremasterovalo a upravil se zvuk, to je všechno.
Přizvali jste si na novou verzi „Redemption“ i nějaké hosty nebo na desce pracovala jen kapela?
V živých verzích s námi hraje na kytaru Kelly Bear, taky je v nich ke slyšení náš tehdy nový basista Pharoah.
Kromě Pharoaha Barretta je dnes v kapele také kytarista Mark Tremalgia...
S kytaristy jsme měli problém a střídali jsme je snad každý rok. Nedařilo se nám sehnat nikoho natrvalo. Mark Tremalgia je momentálně stálý člen, který je s námi už asi čtyři roky. A Pharoah je s námi už asi šest let. Střídali se u nás různí hudebníci, ale s žádným z nich jsme si tak dobře nerozuměli.
Little Caesar příští rok oslaví pětatřicet let od svého založení. Mohl bys přiblížit dobu, ve které kapela vznikla? Jak vypadala americká rocková scéna konce osmdesátých let?
Založili jsme skupinu v roce 1987 v L.A., protože jsme chtěli hrát něco víc bluesovějšího, pro normální lidi a pracující třídu. Tehdy byly všechny ostatní skupiny hlavně glamové, ale my jsme chtěli hrát více klasickou rockovou hudbu. To nám přineslo dost pozornosti a řadu spoluprací, které nás bavily. Celá tehdejší hudební scéna L.A. byla dost živá, což bylo skvělé.
Ty jsi v té době měl na kontě album „Love`s Land“ z roku 1981. Pokud se nemýlím, jednalo se o čisté country. Jak moc tento styl pak ovlivnil tvorbu Little Caesar?
Všichni jsme fanoušci klasické hudby jako blues, country. To je hodně o upřímnosti, velkých příbězích, o věcech, se kterými se lidi můžou ztotožnit. Vždycky jsme se snažili, abychom si něco vzali od svých vzorů, takže vlivy tam samozřejmě cítit jsou. Je to o mixu více stylů do jednoho celku.
Jak důležitý pro vás v začátcích byl John Kalodner?
Upřímně, nikdy jsme si s ním moc nerozuměli, ale to nebyl jen náš případ, týkalo se třeba i Aerosmith. On je hodně svůj a dost jsme se hádali. Chtěli jsme, aby bylo naše první album více upřímné a pokornější, ale on to rozhodně nechtěl. Takže jsme udělali trochu kompromis. On své práci rozumí, má zajímavé nápady, ale také dost velké ego.
Na začátku devadesátých let jste vydali dvě klasická alba. S nimi jste byli zařazeni mezi glammetalové kapely. Bylo to podle tebe správné? Neuškodilo vám to v době, kdy nastupoval grunge?
Nikdy jsme nechtěli být spojováni s glam metalem, nejsme glammetalová kapela. Jsme spíše blues/hardrocková formace, ale bylo dost těžké se z glamového označení vymanit, protože jsme také z L.A. Ale když nás posloucháš, tak poznáš, že tam moc glamu skutečně není. V podstatě jsme čekali na změnu na hudební scéně, což se stalo, když přišel grunge. Ten měl v sobě oproti glamu více upřímnosti a méně okázalosti. Spoustu kapel ale dostal do špatné pozice, protože najednou už nehrály populární hudbu, ubyli jim fanoušci a tak…
Paradoxně váš největší hit byla coververze od Arethy Franklin „Chain Of Fools“. Čí to byl nápad nahrát právě tuto skladbu?
My jsme ani nepřemýšeli o tom dát ji na album. Když jsme v L.A. začínali, prostě jsme jamovali, abychom zjistili, v jaké pozici zníme nejlíp. Jestli nám sedí víc blues nebo soul. Tehdy jsme začali hrát „Chain Of Fools“, což znělo výborně. Hrozně nám sedla. John Kalodner trval na tom, aby to byl náš první singl. Proto je to věc, která už s námi zůstane napořád.
Velice zajímavá je u Little Caesar kytarová pozice na začátku devadesátých let. Po debutu odešel kytarista Apache a nahradil ho Earl Slick, který hrával s Davidem Bowiem nebo Johnem Lennonem. Jak ke spolupráci mezi Little Caesar a Earlem Slickem došlo a proč vás tehdy opustil Apache?
Apache je taková trpící duše. Je hodně talentovaný, skvěle hraje a skládá, ale nesnáší hudební byznys. Po první desce si uvědomil, že to nezvládne a odešel. Loren Molinare, náš druhý kytarista, se znal se Slickem, takže mu zavolal a zjistil, že Slick je náš fanoušek. Přirozeně k nám sedl a tak jsme ho vzali. Vyjeli jsme s ním i na turné, ale nakonec se všechno zhroutilo a nastala osmiletá pauza.
To přišlo vlastně hned po desce „Influence“. Proč k tomu došlo?
Bylo to velké drama, ale celé se odehrávalo za oponou. Měli jsme dost neshod s Davidem Geffenem, naším vydavatelem a on si na nás pak vylil vztek. Chtěl nás propustit, ale věděl, že by po nás sáhla jiná společnost a on by byl za blbce. Takže rozeštval celou kapelu, ale stále nás nechtěl vyvázat z kontraktu, abychom nemohli jinam. Kvůli tomu bylo nemožné, abychom se znovu zformovali a trvalo to roky.
S bývalými členy Whitesnake jsi pak natočil album projektu Manic Eden. Jak jsi k této kapele nastoupil? Nahradil jsi v ní Jamese Christiana z House Of Lords?
Přesně! Zpěváka už měli, ale když začali nahrávat, tak zjistili, že potřebují někoho více bluesového. Adrian (Vandenberg, pozn. aut.) a já máme nějaké společné přátele a tak mi párkrát zavolal a jeho nabídka zněla zajímavě. Sešli jsme se a klaplo to. Napsali jsme a natočili album, ale bylo to hodně složité, protože společnosti hledaly víceméně jen grungeové kapely a ne rockery nebo hairmetalisty. Museli jsme se hodně snažit, ale nakonec nás to taky položilo. Ale co vím, tak se prý chystá nové vydání této desky, na což se těším, protože to je výborné album.
V devadesátých letech jsi byl ještě členem The Four Horsemen a Dirt. Mohl bys tyto projekty přiblížit?
Těch věcí bylo mnohem víc. Původně jsem měl zpívat i na prvním albu Slashe, ale ten se pak rozhodl pro jiného zpěváka, který zněl více jako Axl Rose. Dirt byli spíš takoví místní kluci, ale hrálo nám to skvěle, tak jsem v té kapele nějakou dobu působil. Pak jsem se dostal do The Four Horsemen, protože v nich hrál můj kamarád Dave Lizmi. Jejich původní zpěvák Frank měl nehodu na motorce a ležel v kómatu v nemocnici. Na kapelu byl tlak, aby pokračovala. Nebyl jsem tam proto, abych Franka nahradil, ale spíše proto, abychom lidem prezentovali jeho hudbu. A on pak umřel… Přemýšleli jsme, že bychom tuhle kapelu zase oživili, ale bohužel jsme to nedokázali. Už jsme každý bydleli moc daleko od sebe.
Little Caesar se na scénu vrátili v roce 2001. Co bylo hlavním impulzem comebacku?
Jsme téměř jako rodina a potom, co jsme se rozpadli, jsme se pořád stýkali a hráli spolu. A jednou jsme si řekli, že pro tu srandu stojí za to dát se zase dohromady. Všechno šlo takovou spirituální cestou. O penězích nebo slávě by to vůbec být nemohlo. Teď, když je internet, jsme zjistili, že máme spoustu fanoušků, a od té doby nám to funguje.
Proč trvalo osm let než reaktivovaná kapela natočila comebackové album „Redemption“?
To bylo kvůli problémům s Geffen Records, o kterých jsem mluvil. Oni by nás nenechali, abychom se dali znovu oficiálně dohromady. Vlastně jsme se scházeli pouze tajně v garáži.
Na příští rok je naplánována reedice dalšího alba „American Dream“. Budete i poté pokračovat ve vydávání alb z vašeho katalogu?
Jasně, „American Dream“… Máme hodně demosnímků, alternativních verzí našich skladeb, takže to všechno pošleme do světa. A teď mluvím i o našich prvních dvou albech, která jsou hned potom na řadě.
|
