Crowbar vždy platili za těžkou stoner/doommetalovou váhu. S typicky americkým zvukem se lišili od romantické doommetalové vlny devadesátých let, ačkoliv v té době byli souputníky Anathemy, Paradise Lost či My Dying Bride. Šli na to ale jinak. Jejich kořeny leží u Black Sabbath (ostatně jako základ všech doommetalových kapel), ale Crowbar vždy aplikovali zámořské pojetí stylu, z jejich hudby byl cítit až chorobný vliv původního thrash/death metalu a divokého hardcore punku, tvarovaný s hardrockovou upřímností do výsledného tvaru, v němž vládnou pomalejší sabbathovské riffy, drsný hlas frontmana Kirka Windsteina, místy připomínající někdejší projev bývalého lídra Sepultury Maxe Cavalery. Možná trochu nesourodý mix, ale výsledek byl vždy přesvědčivý, ať už po Windsteinově boku stál za více než třicet let kdokoliv.
Kapela se léty vypracovala v jasnou undergroundovou jistotu, která své fanoušky nezklame. Na rozdíl od souputníků Trouble nebyli nikdy hvězdou hudebních časopisů, ale k dobru jim lze přičíst, že se nikdy svému původnímu záměru nezpronevěřili. Laťku nastavili klasickým debutem „Obedience Thru Suffering“, představujícím základ jejich bahenního soundu a v dalších letech už jen pilovali detaily a spíše než výlety k experimentům prosazovali stále hlubší ponor do hlubiny podladěných kytarových riffů, zmučených temp a Windsteinova bolestného rykotu. Pokud si vyberete jakékoliv album z devadesátých let, nemůžete se splést, protože představují Crowbar v jejich největší síle. Že jim na „Equilibrium“ rázem došel dech je věc druhá. Crowbar ale z krize vybruslili se ctí a v dalších letech už nabízeli desky, sice méně překvapivé, ale udržující formu z devadesátých let. Na tom se nic nemění ani v roce 2022.
„Zero And Below“ nepatří k vrcholům diskografie, spíše dokumentuje fakt, že kapela si svůj zenit už prožila, ale načerpala během let tolik zkušeností, že slabé album nepřipadá v úvahu. Tedy v případě, že přistoupíte na jejich hru a zavřete oko před recykláty, které se sem tam objevují. Co může kapela po třiceti letech činnosti a dvanácti deskách vymýšlet nového, když se zuby nehty drží svého kopyta? Kirk Windstein je ostřílený matador, kterého už dávno přešly choutky dělat něco, co mu není úplně vlastní a proto novinku vede po známých cestičkách, na nichž sem tam pohlédne k hardcorovým praktikám, ale jen do takové míry, aby nenarušil kontinuitu a strukturu desky. Otvírák „The Fear That Binds You“ nabídne v úvodu skoro až groovemetalový přesah, ale po pár riffech si zabydlí ve sludgemetalovém močálu, kde ze zapáchajících kytarových stěn vystupuje Windsteinův hlas jako zlověstná mantra. Na typické doommetalové nářky není čas ani prostor, Crowbar buší do strun s intenzitou jako zamlada.
Výkladní skříní klasického stylu jsou skladby „Her Evil Is Scared“ a „Chemical Godz“, v nichž se kapela sápe po starých pozicích z devadesátých let. Pochopitelně se současným nabušeným zvukem, ale s nápady, které byly svěží zhruba před pětadvaceti lety. Ve chvíli, kdy Crowbar opustí typickou škatulku pomalých, tvrdých riffů a nasadí vyšší tempo jako v „Bleeding From Every Hole“ a „Reanimating A Lie“, zní mnohem méně přesvědčivě a směřují spíše mezi běžné hardcore/thrashové kapely. Vrcholové dílo v podobě titulní skladby si Windsteinova parta nechala na závěr desky. Tam tasí nejsilnější zbraně, dokonce opouští i typické riffy a spíše maluje vzletné kytarové ornamenty, do nichž protkává sólové výlety, v nichž se snoubí stará hardrocková škola s tíživějšími momenty, které však dávají skladbě ještě větší noblesu.
Crowbar vedle nešlápli. Deska je dělána tak, aby potěšila staré fanoušky, kteří si ji hrdě zařadí do sbírky mezi ostatní alba souboru. Na hledání nových příznivců Crowbar rezignovali, což je v podstatě trend, provázející je léta. Kapela nemá moc ráda změny a proto je novinka vcelku konzervativním dílem.
|