V souvislosti s britskými Marillion se už dobrá dvě desetiletí (a nejspíš i déle) mluví jako o největší art rockové kapele současnosti. A i když tato sympatická parta nepobírá status legendy a nikdy vzhledem k daleko menší popularitě žánru, za který celou svou kariéru pečlivě kope, status hvězd žánru pobírat nebude, její čestné místo na špičce progresivní pyramidy to v žádném případě nezmenšuje. Sedmdesáté roky jsou dávno minulostí, stejně jako klasický art rock, který byl tehdy plně v kurzu. Giganti stylu Genesis, Pink Floyd, či Yes jsou víceméně minulostí a jedni z mála přeživších, ač nastupovali v jejich stínu až v druhém sledu, jsou Marillion. Zářivý klenot britského impéria účinkuje na scéně více jak čtyři desetiletí, za něž vydal nespočet vysoce kvalitních nahrávek, většinou silně nadstandardních, a ani jednou nějak silněji nezakolísal. To je statistika hodná obdivu, s níž se může měřit jen málokterá dlouhodobě sloužící hudební jednotka. A když bude posluchač na takové téma chvíli polemizovat, je dost možné, že podobně stabilně dlouhá léta sloužící muzikantské kombo v oblasti soudržnosti kvality hudební produkce nenajde.
Od posledního klasického studiového zářezu letos uplynulo šest dlouhých let a tak byl přímý následovník nanejvýš bedlivě očekáván. Deska pojmenována příhodně s covidovou dobou „An Hour Before It`s Dark“ (tedy „Hodina před setměním) nejen že přesně reflektuje nesmírně těžkou a pesimistickou dobu, ale vzhledem k datu vydání, se dá celkem spolehlivě parafrázovat i s ještě před pár dny vcelku nemyslitelným válečným konfliktem, při němž ruská armáda napadla Ukrajinu.
Na stylistické úrovni je „An Hour Before It`s Dark“ dalším typickým albem Hogarthovské éry Marillion. Znovu jde o dramatický neoprog v současném zvukovém balení, výsostně umělecky stabilní, se silnými sklony k progresivní, melodické, technické a emocionálně reflexní terapii. Důležitý je i fakt, že novinka je prezentována ve formátu, jež je zcela podobný tomu, jaký byl použit na minulém albu „F E A R“. Je to elegantně sestavená sbírka pouhých sedmi skladeb, povětšinou členěných do dalších podskupin. Jde o jednolitý hudební tok, trvající necelou hodinu, který nenechá diváka vysadit z pozornosti, z rytmu, tempa, ani nasazení. Emočně zcela skvěle zvládnutý příběh (texty jsou jako vždy u Marillion nedílnou součástí a důležitým článkem, jdoucím v jedné linii s hudbou), který má v průběhu času spousty zajímavých kontrastů i epochálních míst, při nichž musí příznivce kapely kolikrát doslova orgasticky mrazit. Stejně jako z projevu Steve Hogartha, který zpívá emočně naprosto dokonale a jeho božský zpěv absolutně nezní jako zpěv trápícího se pětašedesátiletého umělce. Síla jeho dikce a melancholický akcent je stále vynikající, podobně jako tomu bylo v minulosti. Popisovat či snad jakkoliv mikroskopicky rozebírat jednotlivé skladby se jeví u takto vystavěné kolekce naprosto marginální. Nejen že veškerá vytržení z podobně jednolitého kontextu postrádají hlubší smysl a opodstatnění, ale bezprecedentně narušují onu celistvost a hlubokou myšlenkovou sdílnost Hogarthových veršů, stejně jako vypravěčskou sílu komplexního díla.
Nová nahrávka neodvrací nic z temnoty a úzkosti šest let staré desky „F.E.A.R.“, avšak letos je místy cítit mírně expandovaný optimismus. Hudebně jsou Marillion stále velmi poetičtí a přitom stojí oběma nohama pevně na zemi. Je zatraceně cítit, jak si kapela jako jeden muž s novým materiálem pořádně vyhrála a díky pozastavené koncertní činnosti tak získala dostatečné časové prázdniny. Pro samotného posluchače je toto album znovu dosti těžkým oříškem, kterým se musí s pomoci spousty opakovaných poslechů pomalu prokousávat. Odměnou však dostane silné, stylotvorné album, jehož kvality se mohou měřit jak s kompozičně přívětivějšími díly „Sounds That Can`t Be Made“, či „Somewhere Else“, ale i s košatě vystavěnými eposy „Brave“, „Marbles“, nebo „Happiness Is The Road“.
|
