Dare jsou letitá kapela, která si může nárokovat status stálice melodického hard rocku. Nikdy jim nebylo dopřáno dotknout se hvězd, nikdy neslavili platinové prodeje, přesto má britská pětice řadu příznivců, kteří na její tvorbu přísahají. Zejména na album „Blood From Stone“ z roku 1992, které se ale ukázalo být vybočením z typického zvuku. Ovšem i ostatní desky, jež kapela zpěváka, klávesisty a někdejšího člena legendárních Thin Lizzy Darrena Whartona vydala, splňují kvalitativní standard. Dare se celou dobu existence nejvíce obraceli k debutu „Out Of The Silence“, jenž v roce 1988 překvapil ultramelodickou stavbou skladeb a snovou atmosférou, kterou člověk od bývalého člena Thin Lizzy jen těžko čekal. Ale zafungovalo to, i přes drobnou unylost je „Out Of The Silence“ pořád velmi dobrou nahrávkou se čtveřicí skvělých hitů „Abandon“, „Into The Fire“, „Nothing Is Stronger Than Love“ a „Runaway“, které prakticky nezestárly.
Pravdou je, že po rozpadu (po dvojici alb „Out Of The Silence“ a „Blood From Stone“) se Dare už nepodařilo zcela navázat na tyto výborné nahrávky, a i když nikdy nepřišli se špatným albem (na to jsou to pořád skvělí muzikanti), některá jejich díla zaváněla spíše rutinou, dalo se mluvit i o zbytečném pohledu do minulosti a nulovém progresu. Ten jim je cizí i v současnosti, kdy se představují s osmým albem „Road To Eden“, protože i to se dá zařadit mezi alba, která vyšla od konce devadesátých let. Výhodou novinky však je, že nabízí o něco svižnější materiál, čímž lehce navazuje i na „Blood From Stone“. Je sice prosta tehdejšího bombastického zvuku ve stylu Bon Jovi nebo Def Leppard, ale přece jen se místy dere na povrch hardrocková dravost, což "Road To Eden" dělá ještě poslouchatelnější než byla spíše klidnější alba „Beneath The Shining Water“ nebo minulá „Sacred Ground“. Ale stále mluvíme o těch samých Dare, takže nuance jsou stále velmi malé.
Základem je dobrá skladba. To u Dare platilo v minulosti a platí to i dnes. Chytře napsaná, skvěle zaranžovaná a opatřená správným melodickým kořením. Na albu se ukazuje letitá ostřílenost, základní dvojice Wharton a kytarista Vinny Burns přesně ví, jak kapela má znít a co na fanoušky dobře platí. Není to přeslazený cukrkandl, i když drobným výchylkám tímto směrem se Dare nevyhýbají. Není to ani přílišné tlačení na pilu, čímž se kapela vyvarovává podbízivosti. Jsou to nenucené melodické skladby, které příjemně plynou a po několikerém poslechu se pomalu zahryzávají do uší. Největší hity alba nejsou tak podmanivé jako věci z „Out Of The Silence“, nepůsobí omračujícím dojmem jako v případě „Blood From Stone“, ale na poli současného melodického rocku nebo AOR se pořád jedná o nejvyšší ligu. K čertu se všemi roztodivně poslepovanými projekty a superskupinami, Dare jsou uvěřitelní a stále dost dobří.
Úvodní „Born In The Sun“ jako jasný singl a hit desky se trefuje přesně mezi první dvě alba, z „Out Of The Silence“ si bere zasněnou atmosféru a z „Blood From Stone“ patřičnou tvrdost. Jsou to přesně takoví Dare, jaké chcete slyšet. Ve „Fire Never Fades“ a „The Devil Rides Tonight“ zní kapela jako pokropená živou vodou a tvrději než na minulých deskách. Je to příjemné osvěžení alba, jelikož kapela nezapomíná ani na volnější tempa, v nichž víceméně naplňuje svůj letitý standard. Nejlépe zafunguje titulní „Road To Eden“ (není možné si nepovšimnout drobné inspirace u U2), typická balada „Only The Good Die Young“ a závěrečná rozmáchlá kompozice „Thy Kingdom Come“, v níž Dare ke svým typickým znakům přidávají dramatičtější prvky, což vždy uměli.
Šest let uběhlo jako voda a po vydařené desce „Sacred Ground“ jsou tu Dare s dalším povedeným dílem. Kdo si oblíbil jejich pozdnější tvorbu, nebude s „Road To Eden“ zklamán. Kdo hořekoval nad tím, že se nikdy nepovedlo kapele natočit nic tak jiskřivého jako „Blood From Stone“ bude asi tentokrát spokojenější než u ostatních alb z nového tisíciletí.
|
