Proč bádat nad ideální charakteristikou ostravské kapely Metal Factory, když ji zveřejnila na svých stránkách… „poslechni – neusneš…“. Přesně takhle funguje debutové album „Defeat All“, které se kapela chystá příští týden pokřtít v ostravském Barráku. Ale víc, než toto trefné označení, se nejspíš do povědomí metalových příznivců zapíší Metal Factory jako parta, které dominuje duo dokonale sladěných zpěvaček. O rychlém startu Metal Factory, inspiracích od fanoušků, či o svém vztahu k domácí scéně vypráví zakladatel kapely, kytarista Vašek Moch.
Metal Factory prožili poměrně raketový start. Kapela vznikla v loňském roce a už má na světě debutové album. Jak se vlastně zrodila, byl to spontánní nápad rozběhnout nový projekt nebo šlo o delší dobu připravovaný plán?
Jednoznačně šlo o kombinaci více faktorů – v dubnu 2021 jsme oficiálně vypustili do světa první singl „Dirty Game“ a podle reakcí posluchačů jsme se okamžitě namotivovali k pokračování a dotváření dalších skladeb. Dalším faktorem byly mnohé změny v našich osobních životech. Třeba já osobně jsem chtěl po odchodu ze svého bývalého hudebního působiště spíše sem tam vypustit nějakou tu skladbu s hosty, aby se vědělo, že tady jsem, bez větších ambicí. Pod „tíhou okolností“ jsem se však rozhodl jít do toho po hlavě a mí parťáci v Metal Factory byli pro - bez nich by nebylo nic. Dali do toho opravdu hodně a mají můj respekt, protože plány se mnohdy měnily doslova za pochodu.
V současné podobě Metal Factory má kompletní pánská část ansámblu ve svém životopise jako bývalé působiště uvedenou Salamandru. Je to jen náhoda?
Nic zde samozřejmě náhoda není. Když jsem řešil otázku instrumentalistů, byl bych skutečně blázen, kdybych na baskytaru neoslovil Jardu Sedláčka, se kterým jsem bok po boku hrál deset let. Vkládal vždy do hudby vše, a navzdory svým dlouholetým zkušenostem a skvělé image je to skromný člověk, poctivý basák a týmový hráč. Dan Jureček byl při vzniku Metal Factory členem kapely Moravius a já jsem odpůrce „přetahování muzikantů“ z kapel. Navíc bydlel 300 km daleko, takže jsme v rámci MF nespolupracovali. Situace se však následně změnila jak u Dana, tak na bubenické stoličce MF – pak už šlo všechno velmi rychle a dnes cítíme, že je vše tak, jak má být. Pravda - zrovna Dan kdysi před lety prohlásil, že v ČR chybí kapela s výrazným ženským „heavy“ vokálem, a že by takovou muziku rád dělal třeba formou „bočního“ projektu. Já se mu tehdy smál.
Tahle skutečnost může trochu svádět k tomu, že posluchač může podvědomě očekávat hudební podobnost s vaším bývalým působištěm, byť realita je přece jen jiná. V čem vidíš vaši jedinečnost, případně kde jsou vaše inspirace?
Jsem téměř přesvědčen, že nejvýraznější „jedinečnost“ a odlišnost od většiny jiných tuzemských metalových kapel je především hlas Pavlíny Mochové v kombinaci se Zuzkou Batkovou. Zpívá se u nás celkem hodně, a je to především o ženském „heavy“ vokálu, se kterým jsem se v našich zemích příliš často nesetkal – v ČR v heavy/melodic/powermetalu jednoznačně dominují spíše falzetové a „něžnější“ zpěvy. Samozřejmě nejznámější výjimkou je famózní Gabriela Gunčíková, která se svým „škrábnutým“ hlasem udělala díru do světa a není tady snad nikdo, kdo by ji neznal a neuznával její nesporné pěvecké kvality. Ženský growling a podobné opravdu „hrubé“ zpěvy nepočítám, tady bohužel nemám příliš přehled. Hudební podobnost? Ano, rovněž děláme hudbu, která se dá zařadit do melodického a power-metalu. Sám jsem měl velké obavy z toho, že nás budou chtít posluchači „srovnávat“, což však již z principu věci a vzhledem k postavení obou kapel spravedlivě prostě nelze. Navíc, po poslechu aktuální tvorby z dílny našeho bývalého hudebního působiště se mé obavy zcela rozptýlily. Bylo by to odvážnější než srovnávat „americký a britský sound“. Myslím, že obě kapely jsou si relativně vzdálené téměř vším – aranžemi počínaje, přístupem ke zvuku a celkovou produkcí konče. A to je dobře. V Salamandře panuje v základu nepopiratelně stále stejný rukopis, samozřejmě v novém kabátě (a aby ne po osmi letech) a má svou tvář. A ta je zkrátka jiná, než Metal Factory.
Byl to záměr od samotného začátku postavit kapelu na dvou zpěvačkách? A je snadné najít dvě holky, které chtějí zpívat metal a společně jim to ideálně ladí?
Původně zamýšlený projekt počítal s Pavlínou a případně dalšími „hosty“ na vokál. Nicméně při tvorbě prvních skladeb jsme měli hotovou hudbu a zpěvové linky, na texty jsme si příliš netroufali. Tak jsme oslovili mou dlouholetou, hudebně vždy aktivní kamarádku Zuzku Batkovou, zda by nezkusila nějaký text napsat. Poslali jsme jí demo a ona nám poslala nazpět text a demo již s nazpívanou linkou - kvůli frázování. Poslouchalo se to fakt dobře a pak už to šlo všechno velmi rychle a já jsem rád, že se z toho po těch letech konečně narodila skvělá spolupráce. Koncepce dvou zpěvaček nám (řekl bych) sedí a dává smysl, protože „uřvat“ celý playlist s relativně bohatými melodickými zpěvovými linkami v jednom hlase by bylo nepředstavitelné asi pro kohokoli. A najít dvě holky, které chtějí zpívat metal a společně jim to pěvecky i vizuálně ladí? To asi snadné fakt nebude a nechtěl bych takové hledání podstupovat. Moje obrovské štěstí je v tom, že jsem obě znal.
Jak vzniká skladba v Metal Factory? Je už při samotné tvorbě jasné, která z dam dostane který part nebo je to proces zkoušení a testování, aby výsledek by co nejlepší?
Skládání hudby na aktuálním CD jsem měl na starost já, co se týká zpěvových linek, tam je to záležitost mne a obou zpěvaček. Většinou jsem donesl demo s náznakem linky – pokud se líbila, holky si to „rozebraly“ a rovnou pracovaly na textech (podle toho, které linka lépe seděla). Případně linku předělaly k obrazu svému a společně jsme hledali ideální řešení tak, aby se zapojily obě a aby to fungovalo jako systém. Samozřejmě to bylo i o zkoušení, a mnoha „karaoke“ večerech obou našich pěvkyň. Jsem opravdu rád, že jsou kamarádky, umí se domluvit a jít za společným cílem. Protože, bohužel, největší překážkou a nejslabším článkem celého systému jsou vždy lidé, jejich zvyky, přístup k věci a vzájemné vztahy.
Někteří interpreti tvrdí, že vydávání alb je dnes už přežitek a že daleko účinnější je nabízet fanouškům jednotlivé singly hned po jejich vzniku. Vy jste zvolili jakousi střední cestu - vydání debutového alba předcházelo celkem systematické představování skladeb, završené vydáním debutu „Defeat All“. Jak se vám tahle cesta osvědčila, bude i v budoucnu možno počítat s průběžným vydáváním singlů i s následnou ucelenou kolekcí?
Zpočátku nebylo vůbec jasné, zda půjdeme cestou plnohodnotného CD, ale samozřejmě, je to řekl bych zásadní „meta“ a jsem rád, že jsme si ji nastavili. Zveřejňování skladeb postupně již bylo zcela cílené. Uvedená cesta se nám osvědčila skvěle, jelikož jsme „na trhu“ něco málo přes rok, a nyní, při křtu naší debutové desky již lidé mají k dispozici jednak téměř hodinu naší tvorby, a minimálně pět skladeb si mohli „naposlouchat“ dávno dopředu. Nedovedu si představit způsob, jak rozumně např. vyjednávat s pořadateli o koncertech za situace, kdy máme vydáno jen pár skladeb nebo EP a nedejbože chtít pokřtít desku nového projektu, ze které ještě nikdo nic neslyšel. Tohle si může dovolit kapela s větší diskografií, která do playlistu zařadí 2-3 „nové“ kousky. My v té pozici nebyli. Pokud někdo tvrdí, že vydávání alb je přežitek, mohou se pro tento názor samozřejmě najít velmi logické argumenty, o tom žádná. Ono je totiž dneska skutečně sakra moderní „složit“ jednu skladbu za rok, zaplatit si u ní klidně zahraniční, profesionální, světovou produkci a hrát si na profíka. Tím se však nechci nikoho dotknout, protože mnoho takových interpretů skutečně „profíci“ mohou být a jsou. Když už má kapela nějakou diskografii za sebou, proč ne. Ale tohohle přístupu já zkrátka nejsem v tuto chvíli fanouškem. Zdůrazňuji „v tuto chvíli“. (smích)
Odrážely se případné reakce vašich posluchačů na zveřejněné skladby při tvorbě dalších skladeb? Jak jsou podobné reakce zásadní či inspirující pro tvoji tvorbu?
Stoprocentně! Objektivním připomínkám posluchačů jsme velmi otevření a postupné zveřejňování několika skladeb před produkcí celého CD mělo dva hlavní významy – šířit naši hudbu mezi lidi a udržovat nás v povědomí, a pak velmi reflektovat reakce publika. Lze si všimnout, že postupem času se nám měnil také celkový sound design Metal Factory, kdy jsme zvuk ladili směrem tam, kde byl průnik našich představ, představ zvukaře a reálných zvukových možností. Pozorní posluchači si rychle všimli, že naše první singly znějí nyní na desce trochu jinak a tak i když je slyšeli znovu, slyšeli něco navíc.
Jak bys představil fanouškům, který dosud nemá Metal Factory pod kůží, váš debut „Defeat All“?
Jak rád říkám - pokud máte rádi metal s ženskou tváří v čele, s výraznými zpěvy, kytarovými riffy, sóly a šlapavou rytmikou, pak jsem téměř přesvědčen, že jste na správné adrese. A pokud ne, dejte nám zpětnou vazbu, ta je pro nás stále to nejdůležitější. Poslechněte si desku nejlépe od začátku do konce. Pevně věřím, že má deska dobře sestavený tracklist (v tomhle jsme dali na holky), kdy během téměř hodinové stopáže jistě nebude příliš prostoru pro nudu a cílem bylo, ať má každá skladba svůj malý příběh. Ať „nevystřílíme všechny náboje“ během prvních skladeb, jak se tomu mnohdy na deskách děje, a ať se např. neopakují motivy. Ale především – dopředu Vám děkujeme za každý poslech!
Album považuji za náladově velmi pestré, dokázal bys vybrat dvě tři skladby, které bys označil jako nejreprezentativnější vzorek alba?
Tohle je pro mě velmi těžká otázka, protože mým skladatelským záměrem bylo, aby každá skladba znamenala svou vlastní kapitolu a příběh. Musel bych zde vypsat „své favority“, ty se ale mnohdy liší od favoritů ostatních členů kapely, recenzentů a fanoušků. Téměř každý vypíchnul jiné skladby. Za což jsem ale nesmírně rád, protože to je jednoznačný signál toho, že záměr byl naplněn. Když vezmu v potaz, co slýchám z okolí nejčastěji, pak to bude asi „Dirty Game“, „Preacher“ a „Immortal Kombat“.
Jak jsou Metal Factory připraveni na blížící se koncertní sezonu? Co můžeme čekat od vašich koncertů, kde vás bude možné vidět?
V minulých dnech jsme absolvovali první předsezónní zvukovou zkoušku v sále s velkým pódiem a aparaturou a musím říct, že závěrečným výsledkem jsem byl mile překvapen. Pokud se ta práce podaří přenést na „ostré“ akce, věřím, že posluchače nezklameme. Faktem však je, že očekávání jsou obrovská, koncertní pauza byla velmi dlouhá, technika je zrádná a nervozita se tentokrát asi také dostaví, protože nám všem na MF velmi záleží.
Už příští týden vás čeká křest alba v ostravském Barráku. Čím bude pro tebe tahle akce specifická, zvláštní, či jedinečná?
Tak trochu bych si přál, aby každá akce byla zajímavou a jedinečnou. Jsem odpůrcem hraní „okolo komína pořád dokola“ mnohokrát ročně a vždy bych chtěl respektovat „exkluzivitu“. Nicméně, křest alba 6. 5. v ostravském Barráku bude jedinečný už jen tím, že se bude jednat o naše historicky první veřejné vystoupení se vším, co to obnáší. Lidi budou mít možnost být u toho a dát nám první pokus. Pokud vše proběhne podle plánu, objeví se také zajímaví hosté.
Nabízí se i otázka, zda se úderný název kapely nějakým způsobem neodrazí na vzhledu vašeho pódia…
Dost dobrá otázka! Nějaké úmysly byly a jsou stále aktuální, tak uvidíme! Možnosti samozřejmě nejsou neomezené a pro zasmání - mám teď aktuálně za sebou velkou školu v tom, že objednávat holkám oblečení, které by „ladilo“ k pódiu apod. bez předchozí konzultace fakt není dobrý nápad. A už vůbec není dobrý nápad odhadovat správnou velikost! Protože žádná správná není, je to past! (smích) Jsem rád, že jsme po této zkušenosti zůstali kompletní i se zpěvačkami. (smích) Uvidíme tedy, jak to dopadne (smích)
Zaujal mě tvůj postoj, při kterém ses podivoval nad tím, že se domácí kapely navzájem málo podporují. Je obtížné pro de facto rozjíždějící se kapelu na domácí scéně prosadit a vybojovat si svoje místo, v čem myslíš, že by si kapely mohly navzájem více pomoci?
Je fantastické, že se tenhle můj příspěvek na sociální síti dostal až k Tobě. V dnešní uspěchané době není jednoduché téměř vůbec nic. Každé kliknutí na Facebooku, stejně jako každé shlédnutí videoklipu či poslech skladby má svou pomyslnou hodnotu. Dělat vlastní muziku je dnes z mého pohledu něco jako dělat hodně drahý sport, a ještě do toho musíš dát něco navíc. Tohle ti většinou bohatí rodiče nezaplatí, a i když ano, stejně to nemusí stačit a posluchač to mnohdy pozná. Měl jsem možnost hrát kdysi jak s revivaly, tak s kapelami s vlastní tvorbou, a vlastní tvorba – to je srdce. Každý, kdo to dělá, má ode mě palec nahoru. Tenkrát jsem se rozhodl veřejně podpořit videoklip, který mně nesmírně zaujal na první dobrou. Tohle bychom, myslím, mohli všichni dělat častěji. Sdílet své tvorby. Respektovat se. Nechodit se dívat na koncerty proto, abychom mapovali potenciální konkurenty, ale abychom si užili, co nám chtějí prezentovat. Je nás tady na scéně mnoho, na mnoha různých úrovních a s rozdílnými přístupy. A přitom tak málo, protože jsme okrajový hudební žánr. A pořád jsme na společné lodi. Rock`n`roll je jenom jeden.
|
