Italský muzikant Tommy Talamanca je mužem mnoha hudebních tváří a hraje na řadu rozličných nástrojů. Jeho hudební vize a instrumentální zručnost se promítají řadu let do tvorby progresivně deathmetalové kapely Sadist, která si za třicet let existence vybudovala doslova kultovní status. Potvrdit by jej měla nová deska „Firescorched“, na které italská parta ukazuje, proč je považována za jednoho z tahounů evropské deathmetalové scény. Na začátku milénia sešla na scestí, neboť vyprodukovala nu-metalové album „Lego“, které je dnes už zapomenuto a kapela rozvíjí a zdokonaluje svou klasickou tvář. Tommy to považuje za správnou cestu, známku toho, že Sadist nehodlají ustrnout na místě. Chce toho ještě hodně dokázat, o tom více v následujícím rozhovoru, kterého se pohotový kytarista ujal s vervou.
Sadist patří ke kapelám, které nevydávají nová alba každý rok. Tentokrát jsou mezi nahrávkami čtyři roky. Co jste během nich dělali?
Máš pravdu, jsme jedna z nejlínějších kapel (smích). Ale tentokrát se v kapele a kolem nás stala spousta šílených věcí. Než začal covid, měli jsme pár evropských turné a nějaká festivalová vystoupení, ale jak to začalo, Trevor (Nadir, zpěvák, pozn. aut.) ho chytil a strávil nějakou dobu v karanténě. Já jsem tu dobu pracoval na nových věcech pro Sadist i pro mé sólové album „Atopia“. Potom jsme hodně času strávili s předprodukcí našich skladeb a na konci roku 2021 jsme vydali klip ke skladbě „Accabadora“.
Věnoval ses během covidu i něčemu jinému než hudbě?
Na začátku roku 2020 se na dva nebo tři měsíce v Itálii zastavilo naprosto všechno. Ten čas jsem trávil psaním nové hudby, ale taky rekonstrukcí mého nového bytu. Musel jsem si najít dost činností na to, abych se z toho nezbláznil.
Ze sestavy minulé desky jsi v kapele zbyl jen ty a zpěvák Trevor Nadir. Proč došlo k personální změně? Mohl bys představit nové členy?
Andy (Marchini, basista, pozn. aut.) nás opustil už po vydání minulé desky „Spellbound“, hlavně z osobních důvodů. Pak jsme pokračovali s nájemným basistou, ale když byl čas přemýšlet o nahrávání nového alba, zavolali jsme Jeroenovi Paulovi Thesselingovi z Obscury, který hrával s Pestilence. A máme i nového bubeníka, což je francouzský virtuóz Romain Goulon z kapely Necrophagist.
Jak bys popsal nové album „Firescorched“ v kontextu vaší diskografie?
Pro mě je „Firescorched“ novým začátkem v kariéře Sadist. Je pravděpodobně jedním z nejexperimentálnějších a nejextrémnějších. To udělala nová rytmika, která odvedla skutečně skvělou práci. Konečně v mnoha písních máme i pořádné blast beaty.
Má album ucelený příběh nebo na něm stojí každý skladba jednotlivě?
I když „Firescorched“ není přesným typem koncepčního alba, mezi skladbami určité spojení je. V zásadě existuje devět hororových příběhů, kde je „ženskost“ často špatným jmenovatelem příběhu. Příkladem může být skladba „Accabadora“ o legendě z jihu Itálie, vyprávějící o ženské postavě, která byla používána na eutanazii pro starší nebo vážně nemocné lidi. Tato žena k tomu používala dřevěné kladivo. A řada lidí říká, že to není jen legenda…
Využívání netradičních zvuků a nástrojů k Sadist patří léta. Která skladba z nové desky je v tomto směru technicky nejsložitější?
Všechny skladby jsou docela složité. Pravděpodobně nejnáročnější je titulní „Firescorched“. V ní je pravá hudební podstata Sadist.
Hraješ na velké množství nástrojů. Jaké jsi použil při natáčení „Firescorched“?
Na novém albu jsem použil opravdu hodně rozličných nástrojů, zejména strunných, blízkovýchodních. Je to třeba arabský oud nebo ruská mandolína. Ale taky spoustu akustických a klasických kytar.
Album působí velice soudržným dojmem. Mohl bys ale říct, kterou skladbu považuješ za nejsilnější a nejprezentativnější pro Sadist roku 2022?
Samotné album je jako skládanka a každá skladba představuje konkrétní aspekt zvuku Sadist. Je těžké jmenovat jednu skladbu, která by celé album reprezentovala. Ale pravděpodobně pokud si poslechneš „Accabadora“, dostaneš asi nejreprezentativnější vzorek a budeš mít chuť na celou desku.
Předchozí alba jste vydali pod značkou Scarlet Records. Proč došlo k přestupu k Agonia Records? Jaká je dosavadní spolupráce s touto firmou?
Jsme velmi spokojeni s prací, kterou pro nás Scarlet Records odvedli. Ale chtěli jsme vyzkoušet nové cesty, zaměřit se na zahraniční label a ne jen na italský. Není tajemstvím, že Sadist jsou populární i mimo Itálii. Teď to může znít trochu divně, ale metalová hudba v Itálii není tak populární jako v zemích na severu nebo východě Evropy.
Sadist loni oslavili třicet let od založení. Dělali jste nějaké oslavy nebo je máte naplánované až na letošek v souvislosti s vydáním nového alba?
My si na oslavy moc nepotrpíme, máme před sebou budoucnost, na kterou se chceme soustředit. Oslavy se dělají jen za zemřelé…
Na vašich stránkách máte v rozpisu koncertů psaná zatím jen dvě vystoupení. Jedno v Itálii a jedno v České republice. Chystáte s vydání „Firescorched“ nějaké delší turné?
Právě jsme podepsali smlouvu s nizozemskou agenturou Eternal Rock Music Agency, takže jsme v podstatě připraveni zahájit nové, tentokrát doufám, že úspěšné a ziskové partnerství. V rámci toho letos na podzim chceme cestovat po Evropě.
Kdybychom se vrátili do devadesátých let, jak moc pro vás byla důležitá vaše klasická alba „Tribe“ a „Crust“?
Každé z našich prvních tří alb představuje důležitý krok ve vývoji zvuku Sadist. Ta alba se stala velmi populární z různých důvodů a my jsme za to velmi vděční. Ale Sadist fungují třicet let, máme devět alb, z nichž každé má svou vlastní osobitost. Máš kapely, které se nemění, jako třeba AC/DC, což je dobře, protože AC/DC milujeme takové, jací jsou. A pak jsou divní umělci, jako třeba Björk, kteří se mění pokaždé. A Sadist spadají do druhé kategorie.
Například s vaší nu-metalovou deskou „Lego“…
To byl konec devadesátých let, všichni poslouchali Korn, Limp Bizkit nebo Rammstein a my jsme taky chtěli zkusit něco jiného. „Tribe“ bylo velmi experimentální album, zatímco „Crust“ bylo hodně extrémní, takže jsme se rozhodli pro třetí cestu a udělali jsme největší chybu v kariéře. Správné bylo smíchat experimenty s brutalitou, ale to jsme udělali až na našem pátém albu.
Po „Lego“ jste se rozpadli. Bylo to dané tím, že album nemělo úspěch nebo jste už jako kapela nedrželi pohromadě?
Vzhledem k tomu, že album bylo neúspěšné, byla v kapele docela mizerná nálada. Naše lidské vztahy se pokazily. Takže jsme se rozhodli přestat úplně, což byl velká chyba. Každá kapela udělá za svou kariéru alespoň jedno špatné album, na což se dá reagovat jediným. Uděláš pak silnou desku a lidi ti odpustí.
To byla „Sadist“, vaše comebacká deska…
“Sadist“ byla definitivní znovuzrození kapely! Tímto albem jsme definitivně nastavili „sadistický“ zvuk, mix mezi avantgardou, progresivní hudbou, thrashem a death metalem. Stále je to jedno z mých nejoblíbenějších alb.
Od comebacku vydáváte desky pravidelně. Máš čas i na jiné boční projekty? Jsi ještě členem kapel Morgana a Athlantis?
Tyhle kapely jsem spíše produkoval, než abych tam byl kmenovým hráčem. Hrál jsem na albech občas na kytaru nebo na klávesy, ale plnohodnotným členem jsem nikdy nebyl. Teď jsem příliš zaneprázdněn prací ve studiu a jako hudebník se soustředím hlavně na Sadist.
Kdybys porovnal death metal v devadesátých letech, kdy jste začínali se současnou podobou, co ti je bližší? Old school nebo moderní pojetí?
Nevím, co přesně myslíš tím pojmem old school… Morbid Angel, to asi old school je, ale třeba Cynic? Asi ne. Osmdesátá a devadesátá léta byla naprosto šílená doba, kdy vycházelo tolik skvělých alba a pravděpodobně už lepší doba pro metalovou hudbu nikdy nebude. Ale přesto je spousta skvělých kapel, které se snaží vytvořit něco nového a dělají skvělou hudbu. Doufám, že mezi ně patří i Sadist.
Řadu let se o vás mluví jako evropské odpovědi na americkou kapelu Death. Byl ty jsi v devadesátých letech fanouškem Chucka Schuldinera? V čem spatřuješ jeho největší přínos pro metalovou scénu?
„Human“ a „Individual Thought Patterns“ jsou pravděpodobně nejlepší deathmetalová alba všech dob, stejně jako „Reign In Blood“ mezi thrashovými. Pokaždé, když napíšeš skvělý metalový riff, musíš hned zkontrolovat, jestli ho před tebou nenapsal Chuck nebo Jeff Hanemann. Byli to skvělí umělci a pro nás nejlepší způsob, jak jim vzdát poctu je, že budeme psát taky dobrou hudbu.
|
