Jaké množství energie se dá vecpat do jedné skladby? Pokud se Rusů Siberian Meat Grinder týká, odpověď by klidně mohla znít: „Kurevsky hodně!“. Tato kapela již delší dobu přenáší živočišnost klasických crossoverových spolků do současnosti, a to ve velkém a osobitém stylu. Potvrzuje to i novinka „Join The Bear Cult“, která se na internetových pultech objevila v polovině května.
Jedinečný přístup ruských hudebníků začíná v okolní omáčce (což není myšleno pejorativně, stačí si představit rajskou nebo svíčkovou bez zahuštěné tekutiny). Hned na začátku byl vytvořen tzv. medvědí kult, v němž se ortodoxní jádro fanoušků pětkrát denně modlí k bohovi jménem Bear-Tsar (nebo tak nějak). Hudebníci nosí masky a všechna místa, která během koncertování navštíví, označkují autentickým otiskem v podobě graffitových malůvek. Tyto srandičky pak nacházejí logické východisko v hudební produkci, jež umí být zábavná, hravá a strhující.
Ruský gang je zajímavý poměrem vokální složky, která kromě jakéhosi polo-rapu pojímá hlavně hardcore s pocitově všudypřítomnými vícehlasy, a thrashe, jenž je v hudbě Siberian Meat Grinder dominantním metalovým stylem. Ostře nabroušené kytary jakoby vypadly z dílny nejlepších osmdesátkových smeček, stejně tak rytmika, která jde po rychlosti jako polská církev po potratech. Občas do nekompromisní thrashové řeči promluví melodeath, výjimečně black, to vše v dostatečně atraktivní hudební dikci, podlévané chytlavými vyhrávkami i přímočarým punkovým pragmatismem. A přesto se může stát, že se někteří metalisté budou cítit nezasaženi nebo dokonce zhnuseni...
Důvodem jsou zpěvy, jejichž podstata se víc než čemukoli jinému přibližuje filozofii skateparků. Rapový nádech a téměř neustálé doprovodné skandování nemusí vonět každému, pro všechny ostatní ale bude vokální intenzita důvodem k několika moshovým kolečkům navíc. Z nového playlistu se budou na koncertech nejvíc vyjímat kousky „Into The Grinder“, „Not Today“, „One More Step“, porci maniakální odezvy spolehlivě vygeneruje blacková „Arise“ nebo strmá nájezdovka „Immolate Them All“. I tak není vyloučena přítomnost poblikávající kontrolky, která bude upozorňovat na totožnost vokálních oblouků. Rusové v podstatě pořád dokola opakují stejné nebo velmi podobné fráze, které se sice pro jejich muziku ukázaly jako nejideálnější, jenže čeho je moc, toho je příliš. Repetiční a ne úplně šťastné vzorce se dají odkrýt také v nápěvech, jež až příliš brzy vstupují do nadějně se rozjíždějící instrumentace, a poslední výtka míří ke sborům, které mnohdy připomínají projev opilého hospodského sálu. Co se dalo – s ohledem na osobitost – přeslechnout u prvních dvou studiovek, na té třetí, která všechno víceméně louhuje, už tak velkoryse skousnout nelze. Hodnocení proto musí být nižší a doufejme, že v této sestupné matematice nebudeme pokračovat při posuzování dalších studiových počinů kapely.
|
