Zavítáte-li na stránky sokolovsko-pražské kapely Oxhole, narazíte na lakonické konstatování „v roce 2021 Oxhole ožívá s novou energií, novými hity a nahrává debutové plnohodnotné album „Ocean of Colours“ s významnou mezinárodní účastí…“ Za tímto skromným oznámením se schovává precizně zpracované album, u něhož přitažlivé barvy přitáhnou pohled už na samotný obal, podstatnější je však to, jak ohromně košatý je samotný obsah desky. O Oxhole se rozpovídal zpěvák a klávesista Jindřich Michalik.
Velice se mi líbí vaše označení „pionýři nové vlny bombastického art rocku“. V čem vnímáš novovlnost vaší muziky, v čem vidíš vaši jedinečnost?
Mám radost, že se ti to označení líbí, někomu to přijde jako ptákovina (což vlastně je), ale v některých kruzích se to chytlo. Říkávali jsme, že hrajeme progresivní metal, neboť posloucháme hodně progresivního rocku a metalu, což nás ovlivňuje. Když si ale člověk poslechne naše skladby, zjistí, že tohle označení často moc neodpovídá. Bylo nám to občas vytýkáno, pro někoho jsme málo prog, pro někoho málo metal. Snažíme se dělat propracované, avšak chytlavé skladby. Hezké melodie a vhodné hudební aranžmá mají u nás větší váhu než snaha o co nejvíce neobvyklých taktů a nekonečných sól. Tak jsme tomu začali říkat bombastický art rock a já od té doby tvrdím, že si pod tím člověk lépe představí, o co se snažíme. I když na škatulce samozřejmě moc nezáleží. Ta „nová vlna" je už vyloženě vtip, těžko můžeme mluvit o vlně, když jsme jediná kapela, hlásící se k tomuto hudebnímu „stylu".
Prvopočátky kapely lze nalézt už v první dekádě tohoto století, přes různé peripetie o sobě Oxhole dali výrazněji vědět až v loňském roce. Co způsobilo to, že v loňském roce přišel takový náraz energie a kreativity?
Neřekl bych, že se jedná o náraz kreativity, neboť až na tři novinky máme na našem letošním albu skladby právě z těch prvopočátků. Už asi před osmi lety jsme dokonce jedno album nahrávali, ale nedotáhli jsme to do konce, vlastně jsme se během toho jaksi tiše rozpadli. Vloni jsme si řekli, že je to škoda, že projekt obnovíme a tentokrát nahrávání dotáhneme. Stálo to za to.
Základ kapely tvoří bratrské duo, je to výhoda, když polovina kapely má příbuzenský vztah, projevuje se to nějak v působení Oxhole?
Samozřejmě to má velký vliv na způsob, jakým kapela funguje. Třeba jako u Van Halen. Přináší to výhody i nevýhody.
Společně působíte i v heavy metalových Soul Keeper, v čem je pro tebe zajímavé působení v podstatě v žánrově docela odlišných kapelách?
Každá kapela funguje trochu jinak, bez ohledu na to, co a jak hraje. A to mi přijde zajímavé. V Soul Keeper je pro mě osvobozující, že nehraju na klávesy, ale jen zpívám. Takže na koncertech jsem uvolněnější a soustředím se více na show. Ale zase jsem rád, když mohu pro lidi zahrát na klavír nebo klávesy, protože to mě taky baví.
V recenzi jsem vaši hudbu směřoval do čtverce, ohraničeného kapelami Marillion, Queen, Dream Theater a Trans-Siberian Orchestra. Kde jsou vaše nejsilnější inspirace, posloucháte v rámci kapely podobnou muziku, shodnete se na vašich favoritech?
Stoprocentně se určitě neshodneme, ale hudební vkus máme celkem podobný. Dream Theater posloucháme alespoň trochu všichni, mě osobně nejvíce ovlivnili Queen, možná Threshold. Jinak jsou u nás v kapele oblíbení také Haken, Leprous, Circus Maximus a další.
Hudba Oxhole je velmi košatá a rozmanitá, přičemž autorský monopol máš ty. Jak vzniká nová skladba, předkládáš kapele už hotové nápady nebo si písně prochází nějakým procesem, do kterého se mohou zapojit i ostatní členové kapely?
Předkládám hotové písně, do procesu tvorby nikdo nesmí zasahovat. Ale nedávno jsme s Tomášem Štěpánkem měli takové tvořivé sezení a nahráli jsme během jednoho dne z ničeho nic demo nové skladby. Takže v budoucnu může být všechno jinak.
Debutové album Oxhole „Ocean Of Colours“ už je nějakou dobu na světě, jak bys ho představil někomu, kdo o Oxhole, či o vašem albu dosud neslyšel?
Záleží, komu bych ho představoval, to album je hudebně poměrně pestré, rád říkám „barevné". Je tam snad všechno, od trianglu a louskání prsty až po growly. Čtenáře Metal Forever bych upozornil, že se nejedná o metalové album, nicméně milovníci melodického metalu si tam určitě najdou to svoje.
Na desce v úvodní a podle mě nejtvrdší skladbě „D.E.M.“ s vámi spolupracovali Damian Wilson (Arena, Star One) a Heri Joensen (Týr, Surma). Jak k téhle spolupráci došlo a byla nějaká příležitost s nimi probrat, jak se jim líbí vaše muzika?
Damian patří mezi mé oblíbené zpěváky, tak jsem mu prostě poslal e-mail a demo skladby. Domluva byla bleskurychlá, neboť v době covidu neměl nic na práci. Heriho mi doporučil Jirka, když jsem mu řekl, že bych chtěl do té skladby nějakého hosta na growl. Jirka hrál tou dobou s Heriho přítelkyní Viky v Cruadalach. Nečekal jsem, že se toho partu nakonec zhostí někdo takového jména! Výsledek je skvělý a spolupráce byla velmi příjemná, osobně jsme se ale nesetkali. O jiné tvorbě Oxhole jsem se s Damianem ani s Herim nebavil, vlastně nevím, jestli od nás slyšeli něco jiného kromě „D.E.M.".
Když vedle sebe postavíš dvě podle mě nejvýraznější skladby alba, důraznou „D.E.M.“ a úžasně melodickou „Broken Wings“, je ti některá z těchto poloh bližší? A máš ty na albu favorita, na jehož hraní na koncertech se těšíš nejvíc?
Obě tyhle skladby mám docela rád, těžké rozhodnutí. Nejvíce se však těším na hraní „Forever Terrified“. A zároveň se toho trochu bojím...
Nebojíte se pouštět ani do rozsáhlých kompozic, přičemž i ty nejdelší skladby vyznívají ohromně lehce a přirozeně. Máš nějaký recept na to, jak udržet děj, napětí a spád delších skladeb v takhle svěží formě?
To je pro mě pocta, těší mě, že sis toho všiml. Možná je to tím, že i skládám přirozeně. Na druhou stranu se občas stane, že mě napadne hudební motiv, který není moc zajímavý nebo do skladby moc nepasuje. Tak ho vyhodím a počkám, jestli mě třeba další týden nenapadne něco vhodnějšího. Takže můj recept obsahuje asi dvě klíčové přísady: sebereflexi a trpělivost.
To, že vznikl videoklip na „D.E.M.“ bylo vcelku očekávatelné, další poměrně niterně laděný snímek vznikl na skladbu „Eyes Of All Colours“. Proč padla volba na tuhle skladbu a v souvislosti s ní mi to nedá se nezeptat, jestli máš nějakou speciální průpravu pro svůj hodně barevný hlas?
Videoklip na „D.E.M." působí trochu amatérsky, což je částečně záměr, ale hlavně je to tím, že jsme si ho dělali úplně sami. My jsme hráli, naše ženy nás točily a já jsem to nakonec i sestříhal. Lidi ale tento klip baví, dokonce i Damian ho pochválil, a to je hlavní. „Eyes of All Colours" je nejkratší skladba na albu, takže celkem logická volba pro klip. Pro mě je to však také srdcová záležitost, napsal jsem ji pro svou ženu, když mi obrazně řečeno poprvé dala kopačky, jsem tedy vděčný za hezký a profesionálně působící klip. Marty s Luckou se natáčení a stříhání hudebních klipů věnují dlouhodobě a je to znát. Speciální průpravu nemám, prostě zkouším různé polohy.
Mix a mastering alba probíhal v německém Gate Studiu, z něhož pochází alba Avantasie, Seven Spires, Edguy, či Kamelot. V čem byl hlavní přínos Olafa Reitmeiera a Miro Rodenberga pro konečný sound vašeho alba? Věděli jste už před nahráváním, jakého zvuku chcete dosáhnout?
Ano, nahrávali jsme sice v domácích studiích s omezeným vybavením i zkušenostmi, ale už jsme měli alespoň rámcovou představu, kterou Olaf s Mirem naplnili. V některých skladbách mě Olaf překvapil, s mícháním si opravdu vyhrál a dal jim i něco navíc. Komunikace byla bezproblémová, třeba u prvního mixu skladby „Full House" jsme se v kapele shodli, že to nemá koule... Tak jsem Olafovi napsal, že chceme víc koulí, a on je tam prostě přidal. Miro se potom postaral o to, aby při masteringu z každého mixu vytáhl maximum. Někdy to působilo jako drobné doladění, někdy byl ten rozdíl markantní.
Zrušení kovidových restrikcí snad letos konečně umožní normální koncertní sezónu, takže jak jsou Oxhole nachystaní na letošní léto, kde vás bude možné vidět?
V létě máme Rock in Hostim, vůbec poprvé budeme hrát na Moravě, takže se moc těšíme. Jinak už na léto nechystáme nic, máme spoustu restů, které v kapele musíme dořešit. Plánujeme jen hrstku klubových akcí na podzim. Snad se nám podaří navštívit co nejvíce měst.
Je obtížné se pro mladou kapelu s takhle specifickou muzikou prosadit? Vnímáš nějaký odlišný přístup fanoušků a médií v naší republice oproti zahraničí?
Myslím si, že pro jakoukoli novou kapelu je dnes těžké se prosadit. Mým cílem je tvořit dobrou hudbu, ne nutně prosadit se, ale samozřejmě vždy potěší, když má naše tvorba nějaký ohlas, jsme rádi za podporu posluchačů českých i zahraničních. Rozdíly mezi nimi možná nějaké budou, ale nechce se mi to posuzovat, náš první zahraniční koncert nás teprve čeká. Lidé z médií mají každý svůj styl a přístup, nemám pocit, že by národnost v tomto ohledu hrála nějakou roli. Na internetových rádiích jsme se objevili především v zahraničí, např. v Anglii, Skotsku, Nizozemsku, dokonce i v Kanadě, což přičítám tomu, že v těchto zemích je náš žánr populárnější. Díky tomu máme možnost oslovit více posluchačů. Ještě mě napadá, že v zahraničí si zatím nikdo nestěžoval, že nezpíváme v češtině. U nás máme zase možnost pěkných rozhovorů (třeba tenhle), které mohou být pro lidi, co nás už trochu znají, zajímavější.
|
